Reklama

Reklama

Červená pustina

  • Itálie Deserto rosso (více)
Trailer

Obsahy(1)

Filmová studie mladé ženy, jež zoufale hledá své místo v odcizeném světě. Jediným barevným filmem cyklu, Červenou pustinou, zakončil v roce 1964 italský režisér Michelangelo Antonioni svou „tetralogii citů". Zopakoval v ní ústřední téma z Dobrodružství (1960), Noci (1961) a Zatmění (1962). Okouzlující Monica Vittiová, procházející všemi díly tetralogie, tu znovu dokonale ztělesňuje ženu, jejíž vnitřní duševní a citový svět nenachází nejmenší kontakt se zdánlivě normálním světem okolo. Ve světě prudkého rozvoje průmyslu a technologií, italského „hospodářského zázraku", její Giuliana přes veškerou snahu jako by zaostávala za ostatními a jejich způsobem myšlení. Nerovnoměrný, až protichůdný vývoj technické civilizace a lidských emocí je myšlenkovou páteří celé tetralogie.
Film je situován do okolí Ravenny, nedaleko míst, kde architektura a mozaikové malby připomínají kulturu dávno minulých století, a kde v moderní době vyrostl nový, nezvyklý svět funkčních staveb, kovových potrubí, cisteren, komínů a vysokých pecí. Svět zalidněný techniky a dělníky, kteří toto prostředí vytvořili, a v jejichž myšlení se začínají rodit kvalitativně nová etická a estetická kritéria, nová morálka a nová psychologie. Svět, v němž Giuliana nenachází pro sebe žádné záchytné body. (Česká televize)

(více)

Videa (1)

Trailer

Recenze (85)

mat.ilda 

všechny recenze uživatele

Industriální krajina protkaná geometrickými tvary, zemité barvy v pravidelných intervalech překřikované červenou, vše podbarveno kvílejícími a rezonujícími tóny + stopáž 120 minut = spolehlivé docílení slušné deprese na dobrou noc. Pokud film sledoval tento účel, potom bylo zbytečné zabývat se neurotickou paní, tápající v mlze i v sobě způsobem dosti nepřehledným a matoucím. Pokud jeho výzvy mířily k ekologickým aspektům, v tom případě chvályhodně předběhl svou dobu, ovšem v šedesátých letech ještě plakal na špatném hrobě. Nicméně dávám, pro mě samotnou těžko uvěřitelných čtyřicet procent, už jen za to, že mě donutil cítit se tak mizerně. ()

Bubble74 

všechny recenze uživatele

Reálný svět, včetně jejích nejbližších znamenají pro Guillianu prázdnotu a panický strach. Krásu a smysl života dokáže najít jen ve svém snu. Režisér už tehdy ukázal, jaký ekologický dopad má blahobyt moderní společnosti a přetechnizovaná doba na naše okolí a jak se odráží na lidské duši. Antonioni netradičně barevný, ale tradičně chladný a značně působivý. ()

Reklama

Mulosz 

všechny recenze uživatele

Tento film, stejne jako ostatni z Antonioniho tetralogie citu ma pro divaka jeden zavazny nedostatek - pojednava sice o zajimavych vecech, ma dukladne nastudovanou muzskou i zenskou psychologii a v zobrazovani dusevniho stavu a potazmo chovani postav je naprosto presny, ale je podan takovou fomou, ktera kdekoho (krome masochistu) vetsinou zhruba v druhe pulce filmu odradi. Jako by Antonioni pri nataceni techto filmu zapomnel, ze se na nej nekdy budou divat lidi. Jeho reziserskou zrucnost a napaditost vsak rozhodne nepopiram. ()

kinej 

všechny recenze uživatele

Antonioni zde ukazuje kde je jeho síla. V užití kamery. Scény z elektrárny a okolí jsou, samozřejmě že účelově, ohyzdné. Vše je laděno do šedi a to tak, že postavy na takto ponurém pozadí září. Pocity, které tyto záběry vzbuzují jsou chlad a tíseň. Některé záběry by mohly být svébytné umělecké dílo. Například dva muži pozorující vypouštění páry, která přehlušuje jejich rozhovor. V kontrastu k tomu jsou záběry z malebné pláže, které po minutách chladu doslova zahřejí. V tomto směru se rozhodně jedná o mistrovské dílo. Bohužel příběh mě až zase tolik neazujal. Psychické problémy hlavní hrdinky, jsou sice skvěle převedeny do filmové řeči, ale to nestačí aby dodaly náboj cca dvouhodinovému filmu. ()

Snorlax 

všechny recenze uživatele

Antonioni si vyhrál i s barevným materiálem. Záběry působí velice plasticky, mnohdy se setkáme s obrazem v obraze, například když snímá odlupující se omítku domu, která svou texturou připomíná jiný dům. Syrovost, chladnost a odtažitost, rámování přes polovinu obličeje, nezřetelně vrhané stíny v agonických stavech hlavní hrdinky, symetrie dlažebních kostek kontrastující s rozbitým životem a spousta dalších krásných režijních vychytávek nás provází celým značně depresivním filmem. Modrá bouda v šedivé mlze, v jejímž nitru je opět skryt obraz v obraze, tentokráte v odloupaném červeném nátěru zdí. Tím vším proplouvá Monica Vittiová tentokrát v podobě ledové krásky. ()

Galerie (61)

Zajímavosti (10)

  • Jedná se o Antonioniho první barevný film, který chtěl podle svých slov natočit jako obraz na plátně: „Chtěl jsem film namalovat tak, jako se maluje plátno, chtěl jsem vymyslet barevné vztahy a neomezovat se jen na snímání přírodních barev.“ (classic)
  • Klíčovým aspektem filmu je velké barevné experimentování, výzkum barev, který byl oceněn cenou Nastro d'argento za nejlepší fotografii. (classic)
  • Stejně jako v pozdějších filmech se Michelangelo Antonioni při dosahování tohoto cíle velmi snažil, například nechal stromy a trávu natřít na bílo nebo na šedo, aby odpovídaly jeho pojetí městské krajiny. Andrew Sarris nazval červeně zbarvené potrubí a zábradlí „architekturou úzkosti: červená a modrá vykřikují stejně jako vysvětlují“. (classic)

Související novinky

Zemřela herečka Monica Vitti

Zemřela herečka Monica Vitti

02.02.2022

Přichází smutné zprávy z Říma. Ve věku 90 let zemřela ikona italské kinematografie šedesátých let, herečka Monica Vitti. Hvězda klasických filmů režiséra Michelangela Antonioniho dlouhou dobu… (více)

Reklama

Reklama