Červená pustina

Film, u kterého by se dala napsat spousta věcí o prázdnotě, chladu, strnulosti, tápání v cizotě a nepochopení .. jen kdyby v tomto snímku všechno nepůsobilo tak nevěrohodně. Jako hlavní kámen úrazu tu pociťuji přehrávání Monici Vitti spojené s vložením příběhu do netečných industriálních krajin. Její pojetí role se však podle mého názoru nedalo brát jako vyjádření zoufalství člověka pohlcovaného strnulostí. Vnímala jsem ho spíš jako rušivý, přeexponovaný prvek mající velký vliv na to, že k tomuto filmu jsem zůstala hluchá. (29.09.2009)

Antonioniho depresivní studie ženy, u které musím hodně věcí v životě prožít, abych toto dílo plně docenil a pochopil. Červená pustina je jakási hlavní potrava pro pravé filmové znalce a intelektuály, nikoliv pro pozéry, protože obrazy, výkon krásné a charismatické Monicy Vitti a hlavně filmová řeč jsou výborné. (26.09.2012)

Nevěřil jsem, jak moc mě Červená pustina uhrane. Závěrečný díl tetralogie citů Michelangela Antonioniho mě strhnul z celé série nejvíce. Myslím, že to není tím, že by snad "Pustina" byla lepší než Dobrodružství či Noc (tematicky se Antonioni pohybuje stále na stejné půdě), ovšem její postavy, jejich pevné zakořenění, charakterové prokreslení a přímé psychologické vyhranění dovoluje divákům jednotlivé hrdiny 1) chápat z hlediska jejich jednání 2) přiblížit se jim v rovině citové. Předchozí Antonioniho filmy byly v mnoha ohledech značně odosobněné. V Červené pustině je tomu naopak. Monica Vitti poprvé v celé tetralogii něco skutečně vyzařuje, hraje opět postavu ztracenou ve světě fyzickém (hmotný) i duševním (psychika, city, myšlení), přesto k ní divák má paradoxně mnohem blíže než ke Claudii z Dobrodružství či pofidérní Vittorii z Noci. To samé se týká postav mužských, jež bývají u Antonioniho spíše upozaděné a pouze abstraktně bloudí časoprostorem jako Sandro v Dobrodružství či Giovanni v Noci. Richard Harris je však postava z masa a kostí, s racionálním základem v myšlení i jednání. Položme si otázku, co však stálo za touto obrodou porozumění a navázání vztahů mezi diváky a postavami? Klíčovým elementem, jenž Červenou pustinu pozvedává nad předchozí díly série, jsou barvy. Barevný formát si zde Antonioni jako filmař vyzkoušel vůbec poprvé a obdobně jako Fellini ve stejné době pochopil, že barvy znamenají pro zacházení s filmovým obrazem jako vyjadřovacím prostředkem hrozně moc a dokáží jej zásadně povýšit, jak z hlediska vnitřních kontur, tak s ohledem na uměleckou interpretaci a přístupnost. PS: Scéna s dívkou na pláži a prázdnou plachetnicí (úchvatný nápad, jak vyjádřit prázdnotu a odlidštěnost), která tzv. vybočuje ze zavedené poetiky Červené pustiny a zároveň ji stvrzuje, mi definitivně potvrdila sílu a význam tohoto snímku v rámci dějin kinematografie a moderního umění. (19.10.2023)

Červená pustatina je z môjho terajšieho pohľadu vlastne historickým filmom. Nielen preto, že v ňom Antonioni nechal "hrať" aj farby a pomocou nich skvelo dotváral atmosféru, ale najmä preto, že téma odcudzenia spolu s témou ekológie boli nové a vo vtedajšom socialistickom Československu sme sa nevedeli vynačudovať tomu, čo vlastne tí ľudia chcú, keď majú materiálny dostatok v takej miere, o akej sme my nemohli ani snívať. Takže Červená pustatina je konkrétne pre mňa lepšie pochopiteľná v súčasnosti, ako bola v čase jej uvedenia do kín. I keď ekológia je tam vtláčaná dosť násilne a vo väčšom rozsahu, než považujem za únosné. (15.10.2012)

Najprv ponúkam i akési okienko bizarností, resp. »gurmánskych zaujímavostí«, a snáď následne potom i všetko ostatné, čo k tomu už azda automaticky prislúcha, a mimochodom, bon appétit! : „To by ste neverili, čo niekde ľudia konzumujú. V Jordánsku jedia baraní tuk s medom. V Číne zase pre zmenu rozomletý roh z nosorožca. Tiež žraločie plutvy. Ja som skúsil materskú kašičku a funguje to. Čo je to? Mlieko včelej kráľovnej,” ak ma avšak aspoň dovtedy neprejde i chuť na kvalitné rozobratie príslušnej recenzie, čo tentoraz našťastie určite neplatí. • Vskutku, práve tento významný, taliansky a-u-t-o-r M. Antonioni, vo svojom vôbec 1. farebnom titule; sa teda akosi i obzvlášť zameral na istú protagonistku Giulianu [jej priezvisko som bohužiaľ ani zvlášť nepostrehol] v podaní už klasicky úplne nadštandardnej Monicy Vittiovej, ktorú dôkladne pozoroval, až by som normálne podotkol, že dokonca až rozpitvával, a to konkrétne v naprosto pomalých kompozíciách daného obrazu; nakoľko im predchádzala istá udalosť, ktorá zapríčinila najmä to, že daná protagonistka odvtedy [z]ostala asi až príliš úzkoprsou, ďalej vrátane i celkovej, citovej rozrušenosti z jej strany, a to ani celkovo nehovoriac o neustálom, vnútornom dunení; zrejme zrovna iba kvôli tomu, že sa stále pohybovala aj po mimoriadne «industrializovanom prostredí», čo taktiež jej momentálnemu, psychickému stavu asi ani nadmieru extra neprospievalo, a čo by v podstate mohol nakoniec zmeniť len akýsi »kľúčový príchod« Ing. Corradoa Zelllera v podaní írskeho herca Dicka Harrisa? Skrátka, potrebovala by si vyliečiť »jazvu na duši«, a je to ozaj možné, keď povedzme, že trebárs ustavične mávala melancholické nálady s predsaže i s predchádzajúcimi, vražednými sklonmi, čo vlastne nedokáže potlačiť ani jej právoplatný manžel Ugo, či rovnako aj malý synček Max so simulantským správaním sa, a tak by sa dalo túto situáciu zdôrazniť v tom zmysle, že pravdepodobne nemá dostatočnú podporu, o koho by sa mohla oprieť? • Recenzovaným titulom doslova sálala akási «melancholická atmosféra» so znečisteným ovzduším, a k tomu i s hlučnosťou v rámci celku, čo podobne neuľahčovalo psyché ani priamo zainteresovanému divákovi, ktorý sa cítil naozaj obdobným spôsobom, ako aj ústredná, ženská postava v podobe Giuliany. • Musím skonštatovať, že ukončenie „tetralógie citov,” Červenou pustatinou [s opätovnou reprízou], ma síce ani teraz nepresvedčilo o tom, aby som išiel s hodnotením až kamsi na maximum, no znovu si zachováva svoje dekórum, ktoré u mňa zostane nemenné. • V tejto veci bolo „najfascinujúcejšou vlastnosťou” postupné pozorovanie: syndrómu vyhorenia z priameho pohľadu hlavnej postavy, s čím Michelangelo, zachádzal až do neuveriteľnej krajnosti, na čo mu väčšinou vhodne poslúžila i farebná paleta tónov, s ktorými dokazoval kinematografické zázraky. (29.02.2024)