Právo na minulosť

Kritika excesů 50. let z pozice komunistického aparátčika. 1)  Podle reportáže Bohumila Chňoupka z roku 1974 Vstaň a choď z knihy Generál s levom natočil v roce 1989 režisér Martin Hollý film Právo na minulosť. Předlohu jsem nečetl._____   2)  Sám Chňoupek, dlouholetý ministr zahraničních věcí, byl zbaven funkce v roce 1988 v rámci vnitrostranického boje jako přívrženec Gorbačovových reforem. Určité náznaky tohoto vnímání věcí jsou patrné i ve filmu, který mimochodem dobře ilustruje dobový slovenský výraz pro přestavbu - prekabátenie._____ 3)  Ano, už se píše rok 1989 a režim není, co býval. Je to patrné i ve vyšší kritičnosti snímku, k čemuž očividně přispěla spolupráce s přestavbovým Sovětským svazem, kde se tehdy o podobných tématech rozsáhle diskutovalo._____ 4)  Nicméně ve filmu nepadne ani slovo o politických procesech a trestech smrti nebo dlouhodobého vězení v Československu. Anglický letec jezdí jako řidič náklaďáku a zpravodaj československého rozhlasu se kamarádí s americkým kolegou v Moskvě (!)._____   5)  Přesunem děje do Sovětského svazu získal film trochu na šťávě. Dialogy se staly dobově věrohodnější, alespoň trochu je patrná atmosféra strachu. Od smrti Stalina uplynuly tři roky, většina jeho pochopů je stále ve funkcích a Chruščovova zpráva o kultu osobnosti je zatím tajná. Lakování na růžovo je vidět pořád...například v distingovaném vzhledu moskevské komunalky (byt, v němž v každé místnosti bydlí samostatná rodina, kuchyni a koupelnu mají společnou - běžný způsob bydlení ještě za Gorbačova)._____ 6)  Zaujal mě příjemný 31letý Petr Lepša (novinář Zdeno Zajaroš)._____ 7)  Přes nejrůznější výhrady, z nichž o některých jsem se zmínil výše, na mě film zapůsobil svojí atmosférou bezmoci a rezignace, tak typickou pro život v socialismu._____ 8)  Snad jen ten dabing nebyl moc na místě. Spíš bych ocenil, kdyby postavy mluvily v souladu se svou národností a s dějem. (22.06.2022)

Příběh, jenž lze po závěrečné scéně nazvati ironií osudu – těžce zraněný válečný hrdina bojující v Rudé armádě jako jedna z menších obětí "kádrového mechanismu" po únoru '48. Samotný námět zde mapuje v necelých dvou hodinách poměrně rozsáhlý tematický záběr. Odvrácená tvář budování socialismu po "Únoru", těžký poválečný osud československých letců bojujících proti nacismu z "opačné strany", mediální cenzura a propaganda, vrcholící napětí studené války, po únoru 1956 šok z odhalení Stalinova kultu a pokusy o rehabilitaci státem vykonaných zločinů... to jsou nicméně témata, ke kterým mám stále potřebu se vracet a různě si připomínat. Zde některé z nich zůstávají nastíněné spíše ve vedlejších až epizodních motivech, ale vcelku to nijak neškodí a naopak z dnešního pohledu film může pro diváka posloužit i jako funkční "opakovačka" dějin prvních dvou dekád poválečného Československa. Závěrečný dialog nad vydáním knihy jakoby symbolicky podtrhoval možnost vynést na světlo světa v době perestrojky příběh na pozadí poválečných dějin v otevřenějším duchu. Ač lze souhlasit s textem distributora, že kritika režimu je zde skrze šťastný konec přeci jen ještě trochu alibistická. Martin Hollý byl vždy režisérem spíše lidských příběhů, než velkých politických eposů, soustředí se na osudy postav, vzahy mezi nimi (v centru stojí pan Griga jako bezmocná oběť systému) a pokud se naladíte na jeho vlnu, lze přesně tak vnímat i Právo na minulosť. Jako film řemeselně zručně natočený i hutným příběhem naplněný. Ač nezastírám, že následující Hollého dramata s náměty z 50. let Tichá bolest a Zámek v Čechách jsou mi o něco bližší a v rámci sovětských perestrojkových filmů oceňuju víc Abuladzeho Pokání. 80% (06.04.2020)

Zaujímavý film zobrazujúci život po vojne - osudy vojaka ČA Grigu (Kodeš - hovorí Paulovič), Cabadaja, ktorý bol pri transportoch židov (Václav Knop - hovorí Kňažko), majora britského letectva Koubeka (Rusev) a neskôr novinára Zajaroša (Petr Lepša - hovorí Ján Kroner). Po čase je Koubek v kameňolome, Griga, keďže nevie dokázať, že bol v ČA, pracuje v uhoľných skladoch a Cabadaj sa stane vplyvným komunistickým funkcionárom. Novinár Zajaroš pátra v Rusku po spolubojovníkoch Grigu. Pri tom spoznáva amerického veľvyslanca v Moskve (Županič - hovorí Haverl) a zisťuje aký je život v Rusku. Griga nakoniec dostáva vyznamenianie. Hrá tu množstvo ruských hercov, ktorí sú predabovaní slovenskou hereckou elitou. Svoj hlas ostal len Javorkovej a I. Romančíkovi. (19.05.2015)

Hodnotit tento film je nesmirne obtizne. Martin Holly je totiz velmi dobry reziser a Pravo na minulost a Tichou bolest dělí jen jediný rok, ale v nekterych pripadech je rok hodne dlouha doba. Aktualnost a platnost pribehu skoncila v propadlisti dejin minuleho rezimu, pravdepodobne i koncem 80.tych let mohl byt problem takovy scenar prosadit, ale vysledek je velmi umirneny a prilis smirlivy. Rovina filmova je ovsem velmi slusna, zvlast moskevske sceny maji velmi pusobivou atmosferu a sira ruska duse urcite na frak nedostala. Chtelo by se napsat, ze je skoda, ze film nevznikl o nejaky rok pozdeji, ale to by uz nejen nikoho nezajimal, ale nejspis by nevznikl vubec. (24.10.2006)

Když jsem v titulcích zahlédl, že film je natočený podle knihy Bohuslava Chňoupka, domníval jsem se, že půjde o obvyklou normalizační selanku bez valné hodnoty. O to překvapenější jsem pak byl v průběhu jeho sledování. Chňoupek byl jeden z nejinteligentnějších vrcholných funkcionářů normalizačního vedení KSČ a na obsahu snímku je to i znát. Tím spíš, že se jeho natočení ujal již na sklonku komunistického režimu v době Gorbačovovy perestrojky vynikající režisér.  K nesporné kvalitě snímku jistě přispěla i sovětská koprodukce, protože v době „glasnosti“ zažívala sovětská kultura ohromné tvůrčí vzepětí a rozmach, naprosto otevřeně se přehodnocovala minulost, diskutovalo se bez zábran o čemkoliv a vznikaly nesmírně otevřené a kritické filmy, o jakých se u nás nejen v té době nikomu ani nesnilo. Tehdejší společenská atmosféra se v celé sovětské společnosti a v intelektuálních kruzích zejména podobala atmosféře Pražského jara 1968 a velký rozkvět zažívaly naděje, které se ovšem stejně jako u nás později nenaplnily, což se nakonec u nás znovu ve slabším měřítku zopakovalo i po sametové revoluci, i když už mimo komunistický rámec.  Na svůj příklon ke Gorbačovově linii koneckonců doplatil i sám Chňoupek, když byl v roce 1988 odvolán z postu ministra zahraničí. V roce 1989 totiž u nás panoval stále ještě poměrně tuhý Jakešův režim, který se sovětské perestrojky oprávněně bál jako čert kříže, takže asi nebylo úplně jednoduché tehdy podobný film natočit, i když nepamětníkům už by se to nejspíš špatně vysvětlovalo.   Obsah filmu je samozřejmě poplatný komunistické ideologii, ale s nečekanou otevřeností zároveň odhaluje její fatální slabiny (mnohdy možná i kouzlem nechtěného), a navíc má zajímavý nosný příběh, v němž Chňoupek zřejmě zúročil i své vlastní zkušenosti z novinářské i politické praxe. Leccos je i přikrášlené, ale na dobu vzniku je to pochopitelné. Každopádně bych ale shlédnutí tohoto snímku doporučil všem, kteří předchozí režim už nezažili, protože z něj mají šanci pochopit rozporuplnost poválečného vývoje u nás i v SSSR, což se ze současné všudypřítomné černobílé propagandy rozhodně nikomu povést nemůže. Soudný člověk si pak vlastní názor dokáže udělat sám, pokud ovšem patří do menšinové části populace (cca jedné třetiny), která je obdařena schopností kritického myšlení. Pokud jde o čistě uměleckou stránku, film má i své mouchy, zejména některé herecké výkony jsou málo přesvědčivé a některé dialogy i šustí papírem, celkově jde ale jistě o nadprůměrný a pozoruhodný počin v době dodýchávání státní čs. socialistické kinematografie. (16.08.2022)