Právo na minulosť

Ačkoli byl film natočen až na sklonku totalitní éry a s tragikou komunistické krutovlády v letech 1948–1956 se vyrovnává se značnou shovívavostí, nelze mu upřít suverénní vypravěčský styl, řemeslnou zručnost a především neopakovatelnou atmosféru... Atmosféru bezmoci člověka v soukolí dějin všemocné zrůdné ideologie, jež ho donutí dříve či později k rezignaci, neboť jediné, po čem touží, je "zůstat věrný svému nezištnému údělu..." (19.01.2010)

Příběh, jenž lze po závěrečné scéně nazvati ironií osudu – těžce zraněný válečný hrdina bojující v Rudé armádě jako jedna z menších obětí "kádrového mechanismu" po únoru '48. Samotný námět zde mapuje v necelých dvou hodinách poměrně rozsáhlý tematický záběr. Odvrácená tvář budování socialismu po "Únoru", těžký poválečný osud československých letců bojujících proti nacismu z "opačné strany", mediální cenzura a propaganda, vrcholící napětí studené války, po únoru 1956 šok z odhalení Stalinova kultu a pokusy o rehabilitaci státem vykonaných zločinů... to jsou nicméně témata, ke kterým mám stále potřebu se vracet a různě si připomínat. Zde některé z nich zůstávají nastíněné spíše ve vedlejších až epizodních motivech, ale vcelku to nijak neškodí a naopak z dnešního pohledu film může pro diváka posloužit i jako funkční "opakovačka" dějin prvních dvou dekád poválečného Československa. Závěrečný dialog nad vydáním knihy jakoby symbolicky podtrhoval možnost vynést na světlo světa v době perestrojky příběh na pozadí poválečných dějin v otevřenějším duchu. Ač lze souhlasit s textem distributora, že kritika režimu je zde skrze šťastný konec přeci jen ještě trochu alibistická. Martin Hollý byl vždy režisérem spíše lidských příběhů, než velkých politických eposů, soustředí se na osudy postav, vzahy mezi nimi (v centru stojí pan Griga jako bezmocná oběť systému) a pokud se naladíte na jeho vlnu, lze přesně tak vnímat i Právo na minulosť. Jako film řemeselně zručně natočený i hutným příběhem naplněný. Ač nezastírám, že následující Hollého dramata s náměty z 50. let Tichá bolest a Zámek v Čechách jsou mi o něco bližší a v rámci sovětských perestrojkových filmů oceňuju víc Abuladzeho Pokání. 80% (06.04.2020)

Kritika excesů 50. let z pozice komunistického aparátčika. 1)  Podle reportáže Bohumila Chňoupka z roku 1974 Vstaň a choď z knihy Generál s levom natočil v roce 1989 režisér Martin Hollý film Právo na minulosť. Předlohu jsem nečetl._____   2)  Sám Chňoupek, dlouholetý ministr zahraničních věcí, byl zbaven funkce v roce 1988 v rámci vnitrostranického boje jako přívrženec Gorbačovových reforem. Určité náznaky tohoto vnímání věcí jsou patrné i ve filmu, který mimochodem dobře ilustruje dobový slovenský výraz pro přestavbu - prekabátenie._____ 3)  Ano, už se píše rok 1989 a režim není, co býval. Je to patrné i ve vyšší kritičnosti snímku, k čemuž očividně přispěla spolupráce s přestavbovým Sovětským svazem, kde se tehdy o podobných tématech rozsáhle diskutovalo._____ 4)  Nicméně ve filmu nepadne ani slovo o politických procesech a trestech smrti nebo dlouhodobého vězení v Československu. Anglický letec jezdí jako řidič náklaďáku a zpravodaj československého rozhlasu se kamarádí s americkým kolegou v Moskvě (!)._____   5)  Přesunem děje do Sovětského svazu získal film trochu na šťávě. Dialogy se staly dobově věrohodnější, alespoň trochu je patrná atmosféra strachu. Od smrti Stalina uplynuly tři roky, většina jeho pochopů je stále ve funkcích a Chruščovova zpráva o kultu osobnosti je zatím tajná. Lakování na růžovo je vidět pořád...například v distingovaném vzhledu moskevské komunalky (byt, v němž v každé místnosti bydlí samostatná rodina, kuchyni a koupelnu mají společnou - běžný způsob bydlení ještě za Gorbačova)._____ 6)  Zaujal mě příjemný 31letý Petr Lepša (novinář Zdeno Zajaroš)._____ 7)  Přes nejrůznější výhrady, z nichž o některých jsem se zmínil výše, na mě film zapůsobil svojí atmosférou bezmoci a rezignace, tak typickou pro život v socialismu._____ 8)  Snad jen ten dabing nebyl moc na místě. Spíš bych ocenil, kdyby postavy mluvily v souladu se svou národností a s dějem. (22.06.2022)

"V Rusku je všetko tajné, ale nič nie je tajomstvom..." Postupne si odškrtávam filmy z bohatej filmografie M. Hollého. Jeho film Právo na minulosť možno doplatil na zlé načasovanie, pretože ono to vôbec nie je zlý film. V 89-tom roku bola socialistická politika v Československu už v troskách a preto sa do filmu podarilo dostať i dialógy, ktoré by ináč režimom asi neprešli. Film zaujímavo poukazuje na osudy človeka, ktorý spadne medzi pomyselné kolesá meniacich sa režimov a ocitá sa medzi ľuďmi, ktorý šikovne prezliekajú kabáty...Povojnové časy boli pre mnohých ťažké, mnohí boli obvinený so spolupráce s Nemcami a ťažké to má i náš hlavný hrdina, ktorý stratil svoje dokumenty a nemôže dokázať , že stál na správnej strane. Zaujímavou časťou filmu je hľadanie svedkov a jeho bývalých spolubojovníkov v ZSSR. Natáčalo sa pravdepodobne naozaj v Rusku, aspoň to tak vyzerá i s ruskými hercami. Najviac filmu ublížil neprofesionálne zvolený dabing. Napriek tomu, že sa z pier hercov dá odčítať ruština, je všetko nasilu predabované a to pôsobí rušivo. Myslím, že celkovo ide o neprávom zabudnutý film, ktorý síce má pár chýb, ale rozpráva veľký a nadčasový príbeh. 70%. (14.08.2014)

Zaujímavý film zobrazujúci život po vojne - osudy vojaka ČA Grigu (Kodeš - hovorí Paulovič), Cabadaja, ktorý bol pri transportoch židov (Václav Knop - hovorí Kňažko), majora britského letectva Koubeka (Rusev) a neskôr novinára Zajaroša (Petr Lepša - hovorí Ján Kroner). Po čase je Koubek v kameňolome, Griga, keďže nevie dokázať, že bol v ČA, pracuje v uhoľných skladoch a Cabadaj sa stane vplyvným komunistickým funkcionárom. Novinár Zajaroš pátra v Rusku po spolubojovníkoch Grigu. Pri tom spoznáva amerického veľvyslanca v Moskve (Županič - hovorí Haverl) a zisťuje aký je život v Rusku. Griga nakoniec dostáva vyznamenianie. Hrá tu množstvo ruských hercov, ktorí sú predabovaní slovenskou hereckou elitou. Svoj hlas ostal len Javorkovej a I. Romančíkovi. (19.05.2015)