Bílá stuha

(1001) Miluju to! Miluju to! Všechny ty detaily, rakve, záclony, povozy, miluju to! Poloprázdný kino, zrnitý obraz, střih, u kterého člověk přemýšlí, jestli náhodou střihač nenasadil špatnou cívku, miluju to! Bůh a klece a láska a spát bez večeře. (Je jasné, že Hanekeho film má Hanekeho nekonec. Já bych tam ovšem hodila atomovku, aby všichni vyletěli do povětří.) (23.09.2010)

Jedinkrát se nezvýší hlas, přesto nůž slov v rukou deprivace bodá jako ta nejostřejší čepel. Toť Hanekeho odosobnělý a přesto intenzivní Rok na vsi, nutno dodat Mrštíkovi na hony vzdálený.. Formou (výprava, kamera, svícení) dokonalá studie kořenů teroru, ať už klíčícího z politické, či náboženské živné půdy. Nevztahoval bych to jen na nacistickou generaci Německa, vždyť zlo v lidech je všude stejné a mění se jen čas, zvyky a okolnosti.. Je zvláštní, jak se Hanekeho tvorbou táhne černá stuha dětské zkaženosti. Nemyslím si, že je zakyslík, kterému mládež střílí prakem do oken, zvoní o půlnoci na zvonek a maluje kosočtverce na dveře - on jen chce nás rodiče upozornit na to, že jedině my jsme odpovědní za vštěpování hodnot, které se v poslední době čím dál tím víc vytrácejí.. (16.05.2013)

Pečlivě rozvržená hra s divákovým důvtipem a trpělivostí, které k dokonalosti chybělo snad jen hutnější zakončení. Kdo před shlédnutím neviděl poslední Henekeho snímek, bude ve tmě tápat o něco více, což je zde paradoxně pozitivum. Že by Funny Games Deutschland? A já čekal k uzoufání nudnou historku z černobílé německé vesnice... (19.03.2012)

Michael Haneke je krutý vypravěč. Ten odosobnělý a chladně akademický způsob vyprávění (a snímání), který zvolil pro Bílou stuhu, je stejně sadistický a beznadějný jako samotné události, o kterých film vypráví. Absence nediegetické hudby, černobílá kamera nového realismu prostá jakékoliv stylizace, dlouhé tiché záběry, emocionální prázdno – to vše jsou v Hanekeho rukách velmi silné zbraně vyvolávající u diváka záchvaty deprese, zhnusení, nevolnosti a strachu…strachu ze samotné podstaty člověka. Bílá stuha je stejně tak odosobnělá a prostá emocí jako samotné postavy v ní, díky čemuž vyznívá celé vyprávění ještě naléhavěji a diváka doslova emocionálně vyčerpá. ____ Haneke je trpělivý vypravěč-sadista, který neužívá zaběhlých filmových postupů a vypravěčské rutiny, aby divákovi usnadnil zážitek (uchlácholil ho) – nebudí emoce pomocí hudebního podkresu, místo toho se hudby vzdal úplně a je jen objektivním pozorovatelem-historikem bez empatií a právě tahle absence emocí –u postav a i v samotném vyprávění – je tím nejděsivějším, co Bílá stuha nabízí. V roce 2009 dali o sobě hlasitě vědět dva z předních představitelů německé kinematografie a v obou případech to stálo za to. Werner Herzog ukázal Hollywoodu pravou podstatu remaků se Špatným poldou a Haneke nám všem naservíroval akademický majstrštyk krutější než ten nejkrvavější slasher. 100% (14.05.2010)

Biela stuha sa mi páčila, má veľmi znepokojivú ústrednú myšlienku a Hanekemu nie je vôbec čo vyčítať. Podobne ako je jeho zvykom, necháva zdanlivú kriminálku otvorenú, avšak myslím, že nie je veľký problém prísť na to, ako sa veci majú. Ak nie je pointa podaná polopatisticky, viac vynikne jej účinnosť. Zasadenie deja do dňa pred vypuknutím prvej svetovej vojny má vďaka nej svoj hlboký význam. Výber námetu ma u Hanekeho v tomto prípade veľmi prekvapil. (28.05.2012)