kaspar

Jeden z nejkrásnějších filmů, které jsem měl tu čest zhlédnout. Příběh ve kterém hlavní protagonisté vlastně nemluví; příběh o hledání cesty z bezvýchodné situace. Ono samotné finální "zmizení" / "splynutí" je jistou paralelou, která ve své interpretaci čeká na reakci diváka: "it is hard to tell the world we live in is either reality or dream". Kim Ki-duk opět i násilí povýšil na vyšší - uměleckou úroveň. Vše korunoval výběr skladeb, které jsem si začal shánět první minutu po shlédnutí. Pro mě bezesporu nejlepší film dekády 2001-2010.

Nejsilnější moment, když japonští vojáci mluví a titulky nikde ...

Geniální a zároveň neskutečně brutální film - popravdě, jeden z nejbrutálnějších, co jsem viděl. Spekulace jestli je tohle násilí prvoplánové nebo ne, je podle mě úplně zbytečná. Celkové vyznění filmu je v úplně jiném tónu (pěkně vystihující naši dobu). Především bych se zamyslel nad tím, jestli se zde objevují charaktery, se kterými se můžete ztotožnit, nebo kterým "fandíte". Kdo by to byl? Já sám nechci víc zabíhat do detailů, ale tak či onak mi nakonec přišlo, že ti chlápci v kravatách a sáčku, byli nakonec větší psychopati než ti, co projížděli skrz středozápad a náhodně likvidovali, co viděli. Ještě poznámečka na konec, celou dobu sledování jsem si říkal: "Sakra tohle je filmové přepracování The World is Mine" ...

Mrazivá realita rytířských řádů a bratrství až za hrob v podání Františka Vláčila. Naprosto exceletní syrové záběry a z výkonu herců mi běhá mráz po zádech. Definitivně jeden z nejlepších filmů, co jsem kdy viděl. Fakt, že tenhle film byl natočen pro využití kostýmů z Markéty Lazarové, jsem se dozvěděl až zde a popravdě mi málem vylezly oči z důlků.

Ghost in the Shell - už samotný název má několik významů. Jednak se odkazuje na určitou formu nebo manifestaci duše, které ve filmu říkají Ghost (Shell by pak byla vlastně reference k tělu, které duše přijala. Ať už se jedná o člověka nebo androida; sami uvidíte, že pokud se do filmu, seriálů, ponoříte tak Ghost bude popisován daleko složitěji, moje rychlé reference omluvte – nemám sílu ani čas se opravdu rozepsat), druhak může znamenat hacker v konzoli, čímž se dostáváme k tomu, o čem tohle veledílo v neposlední řadě také je. Děj se točí okolo hlavní hrdinky, která nás bude provázet vším s názvem Ghost in the Shell, majorky Motoko Kusanagi, která je členkou tajné vládní Sekce 9 (něco jako CIA nebo MI5). Co se týče zasazení, vše se odehrává v blízké budoucnosti: rok 2029; internet (lépe řečeno: prostě jen Síť) je jednou z nejdůležitějších (ne-li nejdůležitější) věcí ve světě; lidé se zdokonalují jak jen to jde (sám autor naznačuje, v jeho době už to začíná drobnými silikonovými implantáty – „vylepšeme, co bůh zkazil“), což vede k vynalezení „kybermozku“. Kybermozek je vlastně technicky dokonalý počítač, Kusanagi tedy žije ve světě, kde lze vzpomínky smazat, přepsat nebo nahradit, jakoby to byla muzika v iPodu. Tělo mnohých je plně mechanické. Mohou se stále ještě nazývat lidmi? Kusanagi si uvědomuje sebe sama, své vědomí, ale nemá tělo. V tomto světě – kde se můžete jednoho dne probudit a zjistit, že celý váš dosavadní život je lež, že jste obětí iluze (ano GitS je nejzásadnější dílo pro Matrix, Wachovští se – naštěstí – nesnaží zakrývat, kde brali inspiraci) – se Sekce 9 dostane do konfrontace se super hackerem, kterého pojmenují „Loutkař“ (protože své oběti skutečně využívá jako loutky). Každý záběr doslova srší výjimečností. Zobrazení slumů moderního velkoměsta, přílišná přetechnizace vede k úniku k alternativním stylům, nebo ke lpění na tradicích. Co se týče techniky, úvodní scény stvoření kyborga, za zvuků hudby Kenji Kawai, nabývají až religiózního charakteru. Výjimečných scén je ale mnohem víc. To jsem si hlavně uvědomil, při záběru – vše se odehrává v jakémsi starém muzeu nebo výstavišti – kdy je freska stromu života (na vrcholu je rod Homini) doslova trhána na kusy rotačním kulometem šestinohého tanku. Bojové (možná lépe řečeno bitevní) scény jsou krátké a výborně synchonizované (při boji jeden kyborg se samopalem vs obrněný tank jsem si nemohl vzpomenout na závěrečné boje v prvním Matrixu). Vše je ovšen jen kulisa v pro monology (nebo dialogy), které vede Motoko. To vše doplněno skutečně neuvěřitelnou hudbou a neuvěřitelnými záběry. Film nelze zobecnit na „speciální jednotka policie se snaží dostat hackera, ale všechno je ve skutečnosti jinak“. Jde spíše o pokus najít dopovědi na otázky jak definovat lidskou bytost / myslící bytost, případně život sám. Já osobně GitS z roku 1995 považuji za jeden z 10 nejzásadnějších snímků (hodnocení 10/10 je zde nadmíru adekvátní). Snad na úplný konec bych napsal, že Mamoru Oshii později na téma filmu navázal ve svém dalším animovaném filmu Sky Crawlers ...

Jsem rád, že jsem nebyl vychováván ve striktní a religiózně založené rodině.

Málokdy jsem se za poslední dobu tak nasmál jako u sledování "Seriózního muže". Ano, ano v jednoduchosti je veliká síla, stejně jako cynismus, tak proč se neustále ptát na to samé? Coeni znovu vystihují naši dobu, tady navíc způsobem, který není jen obyčejným pokusem o židovský vtip.

Aneb předhoďme davu další osobu na zlynčování. Herecké výkony unesených emocemi, nekoukajících na důkazy, vás při sledování doslova zarazí do křesílka.

Neskutečné meditativní maso o prapůvodních instinktech, vikingské filosofii boje. Artová podívaná o balancu na hraně několika světů (ať už bráno geograficky, religiózně nebo prostě lovec vs oběť). Podle mě není zas tak moc o čem diskutovat, každej pochopí podle svojí aktuální nálady a rozpoložení. Pro mě si "one eye" našel svojí Valhallu a misionáři svoje peklo.