Nastala chyba při přehrávání videa.
  • Jhershaw
    *****

    Pravděpodobně paradoxně jsem se předposlední den festivalu dostal do stádia, kdy ne že by mě filmy nezaujaly a já vůči nim byl apatický, ale naopak se mi velmi líbilo vše, co jsem ten den viděl. Včetně a především Bílé stuhy. I když děj spíš pomalu pluje časem, aby se tu a tam zastavil a podrobněji rozebral nějakou událost, příhodu, a přesto že se mi postavy docela pletly (asi kvůli černobílému zpracování), jsem ty dvě a půl hodiny vydržel v pohodě. Dá se spekulovat o nutnosti/smyslu voice-overu, o tom, co by šlo zkrátit/vystříhat (linie hraběnky, její odjezd/příjezd a vůbec opakování a vracení se k událostem), ale celkový dojem hodně dobrý. 90 %(12.7.2009)

  • Radko
    ***

    X -tá variácia námetu, dokonale literárne spracovaného napr. Williamom Goldingom v knižkách Boh múch a Dediči. O povahe zla a jeho zdrojoch. Je to síce pekne nafilmované, ale to je tak asi všetko. Významovo a dejovo obohraté ako staré elpéčky zväzáckej pop skupiny Elán. A asi aj tak prínosné. Až sa žiada povedať: Po "Kráľovnej bielych tenisiek" pre plebs je tu "Biela stuha" ako ľúbivý filmový pop hit pre tých, čo sa cítia byť intelektuálne skutočne na výške. Skutočnosť, že doba prísnych výchovných metód, zamračených pohľadov a upätej náboženskej morálky rozožiera spoločnosť ako celok a navonok poctivé správanie detí a mládeže sa pod šupkou predstierania mení na rýchlo sa šíriaci hnilobný, no neveľmi viditeľný tumor bola napríklad takým chasidom známa a verejne prezentovaná v stovkách ich ústne sa šíriacich poučných historiek už pred najmenej tromi stovkami rokov.(22.7.2013)

  • Brouk
    ***

    Vcelku vydařená kamera, nadprůměrné herecké výkony, černobílá kompozice podtrhuje atmosféru, velmi zajímavá časová linie..... Ale otázka zní: "stačí to?" Mně ne, film skončil na půlce cesty, to ovšem neznamená, že to je hloupý nebo špatný film. Vůbec ne, jen měl vyšší potenciál výtěžnosti z tématu....(11.6.2010)

  • Lavran
    *****

    Chirurgicky přesný řez napříč uzavřenou komunitou, jež se rozprostírá kolem starých, zkostnatělých pořádků (a to v předvečer jejich pádu) - středobodu dogmatické církve a skomírajícího panského stavu, tedy institucí, v nichž má první i poslední slovo mužská ješitnost, kde ženský hlas rozumu a rozvážnosti je zavčas umlčen. Pokrytectví a prohnilost patriarchálního modelu, na kterém byla později úspěšně postavena i štvavá nacistická ideologie, se promítá do podoby celého filmu. Násilí (páchané na dětech) se odehrává mimo záběr, za dveřmi, z dosahu našeho pohledu, je důmyslně skryté – nikoli však proto, že by bylo šokující či tabuizované. Dopady rákosky jsou ve své neviditelnosti bolestivější a intenzivnější - pro diváka i ve „výchovném“ a autoritářském účinku na potenciální trestané. Na rozdíl od psychického teroru (který kolem sebe šíří muži a otci v jedné osobě) průběh fyzických brutalit téměř nikdy nevidíme – snad jen v jejich počátcích či mírnější, zlomyslnější projevy. Konfrontováni jsme výhradně s následky. To nás spolu se znepokojenými vesničany uvrhá do nejistoty a skličujícího děsu. Tajemné nehody jsou pro nás stejně nepochopitelné, hrůzné a náhlé jako pro protagonisty. Oficiální orgány, které jsou na vyšetřování povolány, se navíc ukazují jako naprosto neschopné. Stopy vedou odnikud nikam. Ne vždy se násilí projevuje navenek, ne vždy má jednoznačnou podobu a pachatele. Děsivost tedy plyne především z jeho nehmotnosti, nevyzpytatelnosti s jakou se zjevuje a "podprahového" působení, které je zatěžko pojmenovat a vymýtit, zvláště pokud se dotýká nedotknutelné dětské duše. Společně s vypravěčovým přímo zúčastněným mladším já (jehož zestárlý hlas objektivně, bez emocí příběh uvádí a komentuje), se snažíme přijít záhadě na kloub, odhalit zdroj tušeného zla. Do odtažitého, „artově“ nejednoznačného, ba až chladně rekonstruujícího vyprávění vstupuje živelný, žánrový prvek – detektivní vyšetřování, v němž učitelův bystrý intelekt čelí organizovanému úsilí neviditelné zášti. (Učitel je zároveň jednou z mála postav, která zcela nepokrytě vyjevuje své city a nebojí se poukázat na ohnisko problémů. Nepřekvapí proto, že do vyprávění vnáší i hřejivost upřímné, pokorné lásky.) Jistě, Haneke mohl „skrytou hrozbu“ potlačované přirozenosti a morální křivice zobrazit konvenčně - snad jako nabírající se bouři na obzoru, kterou doprovází tlumené hřmění předjímající kanonádu 1. světové války. Toho se však díkybohu vystříhal. Napětí a hrozba se skrývají ve zdánlivě idylickém a čistém, počínaje symbolikou bílé stuhy, která má dětským hříšníkům připomínat pošpiněnou nedotčenost a nevinnost, a konče projevy přírodní božskosti, jejího nezaujatého řádu. Výhružku artikuluje temné hučení větru v korunách stromů, třepetání neklidných listů, malebné bukolické záběry na lány obilí, klasy stydlivě se třesoucí v mírném vánku či pole udušená sněhem pokrytectví, pod nímž vyčkává cosi shnilého, špatného a zvráceného. Jako by i příroda – stejně jako neproniknutelné dětské tváře – cosi skrývala před svými obyvateli i před sebou samou. Podobně expresivně ve své „asketické“ přísnosti působí i kamera, střih a zvuk; na milimetr přesné rámování, strohý černobílý obraz bez jediného vizuálního kazu, pravidelný, ustálený rytmus, který se vzhlíží v neměnném cyklu ročních období, absence diegetické hudby a umírněné ruchy. Máloco je tak znepokojivé a krutě výmluvné jako příliš dokonalý zevnějšek bez příkras, pod kterým tušíme zradu a rozklad; nesčetné perverze, nenávist, závist, vulgárnost a omezenost. Když jsem se za doprovodu andělského chorálu propadl do mrazivé temnoty nevyhnutelné budoucnosti a smutných následků, které promění svět, bezděky mě zamrazilo do morku kostí. Kde děti dříve pouze mlčky přihlížely, nyní konají. Z obětí se stali vykonavatelé msty, kteří svou krutostí volají po naší (rodičovské) pozornosti a neopětované lásce. Kdo je vinen? Řečeno s Jaspersem – my všichni. Haneke však nesoudí, pouze se zamýšlí - a to maximálně věcně - nad jednou z mnoha příčin německé tragédie. Bílá stuha je (fikční) vizuální antropologií par excellence.(27.2.2011)

  • Skejpr
    ***

    Hned na úvod bych rád zdůraznil, že nemám problém s filmy, jejichž stopáž výrazně přesahuje dvě hodiny. Nevadí mi, když je film postaven na dialogu a neobsahuje jedinou akční sekvenci. Rád si vychutnávám dlouhé záběry a mé uši netrápí, když není slyšet žádná hudba. Nevadí mi dokonce ani násilí. Věřím ale, že existují jistá pravidla, jejichž překročení považuji za nevkusné, nemístné, i ve filmu za krajně nevhodné a o pokřivenosti autora snímku svědčící. Bílá stuha obsahuje mnoho takových momentů. Jeji brutalita, odpornost a zvrhlost (zobrazovaná i ideová) je na můj vkus příliš důrazná a ačkoliv musím uznat filmu zcela nepopiratelné řemeslné kvality, nemohu se ubránit dojmu, že jsem právě shlédl 144 minutový hnus. Tři hvězdy ze slušnosti, a už nikdy více... Protože 4 způsoby jak ublížit dítěti (notabene retardovanému) fyzicky jej zničit a psychicky vydeptat, odprezentované v 5 minutách, to prostě odmítám akceptovat. A odmítám i to, že mě tento fakt automaticky degraduje na diváka nižší cenové, potažmo vkusové kategorie...(10.6.2010)

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace