2012

Lunapark zvaný Apokalypsa otevírá brány. Všude jsou bezpečnostní sítě, žádnou paniku. Konec světa je totiž nečekaná švanda. 2012 hodilo přes palubu americké vlastenectví a posadilo na blockbusterový trůn spasitelský humanismus, kterému se nedokážete nesmát, i kdyby vám na nočním stolku ležely sebrané spisy dalajlamy. Osud Cusackovy dysfunkční rodiny je základem pro emocionální bázi tradičních hodnot /ale bát se o ně divák nemůže/, větší přínos mají coby průvodci na cestě hledání Noemovy archy skrz bortící se zeměkouli. Onu pochodeň lidskosti ale nese mladý vědec Adrian, ve kterém se pere etická urputnost s vědeckou střízlivostí a sexuálními pudy. Síla intelektuálně prostinkéno 2012 ale nespočívá ve fotogenických výjevech zkázy z Top ten míst na zemi, ani ve fantaskních záběrech lodí. Je totiž dílem stejně katastrofickým jako legračním- vznikl zvláštní hybrid CATASTROMEDY. Hlášky postav a verbální timing jsou na toxicky vysoké úrovni a nečekaně cynicky shazují i napínavé pasáže- komický prostor má zejména široká ruská duše, mnišská odevzdanost, britská královna a černohumorná pasáž s kalifornským guvernérem. Triky z digitální říše jsou bombastické, místy ale čouhají z plátna až běda. Co naplat, Roland Emmerich je muž, pro něhož je i fráze "over the top" zatraceně maličká- létající auta a svět pod vlnou obří tsunami mu nestačí: cestu, jakou se rodina dostává z horké sopečné kaše, by nepřežil ani Chuck Norris. Zázrak střídá zázrak a Emmerichovi musí závidět všichni svatí. Konci by prospělo radikální krácení, protože závěrečná titaniková anabáze působí jako neumětelské sabotérství, ale i tak jde o třeskuté zemětřesení. Soudný den je tady: lidstvo plánuje a Bůh se směje. Alespoň v Emmerichově hlavě. P.S. Dedicated to Adrian:) P.P.S. Komedie roku. (05.11.2009)

Emmerich je buď naivní, nebo blázen, popřípadě obojí, stále však platí, že řemeslo má v malíčku a jeho filmy jsou až na výjímky dobrej relax, i když při něm musíte občas přimhouřit oči. Důležitý je jeho rozchod s Deanem Devlinem a Davidem Arnoldem, zde se opravdu přejít dá, 10 000 př. n. l. jsem ale opravdu už ztratil chuť vidět. (14.12.2009)

Splácanina všeho možného, která je ještě povrchnější a tupější, než si dovedete představit, ale naštěstí obsahuje i několik sekvencí, které pobaví, anebo seberou svou spektakulárností dech. Emmerich sice neumí moc pracovat s emocemi (enormní tlačení na pilu v mém případě slzné kanálky vysušuje), s vyprávěním je na tom ještě hůř, ale když pomůžou kluci z ILM, sympatické postavy (záležet vám na nich však nebude) a povědomý soundtrack, dá se tahle globální apokalypsa přežít bez újmy na zdraví. Jen by to příště chtělo trochu soudnosti a stříhat hned, jak se objeví nadměrné množství patosu a dialogové vaty. Závěrečná čtyřicetiminutovka vypůjčená z Titanicu (jen o řád horší a digitálnější) měla komplet skončit na podlaze střižny. Plus velký nedík za prapodivnou digitální kameru. Jako by občas zaskočil na scénu duch Casper. 5/10 (05.11.2009)

Objevila se tu řada hezkých efektů, ale ten stupidní příběh je prostě neodpustitelný. Celý svět se točí kolem Johna Cusacka, který podjede padající mrakodrap, aby na milimetr přesně stokrát unikl všem pohromám ve vzduchu, na vodě i na souši. A to nemluvím o nepřirozených reakcích celé jeho rodiny. Hodně dlooouhá ztráta času. Slabé 2*. (22.12.2012)

Na některých filmech Rolanda Emmericha mě fascinuje ta naprosto upřímná hloupost, která je zprostředkována s neuvěřitelnou poctivostí. Směji se, vysmivám se, kochám se jejich naivitou a občas i do očí bijící natuplostí, a současně se většinu času poměrně dobře bavím. 2012 je dokonalý příklad nejtypičtější "emmerichovštiny", jenž produkuje paradoxně velmi koherentní fikční svět s jasně stanoveným řádem svého fungování, kde do sebe všechno zapadá. Jedna postava nabídne (hned dvakrát, obecněji a konkrétněji) neskutečně absurdní "mapu" na čtení následujících událostí... a dcera jednoho z hrdinů se po jeho druhém monologu zeptá, jestli je blázen. "Obávám se, že není," odvětí hrdina - a takový je celý 2012. Je to absurdní, bláznivé, ideologicky zvrhlé (nebo spíš naivní?),ale nesmírně celistvé a díky té multiperspektivitě to dobře šlape, mnohem lépe než Den poté (kde chyběla). (I když na konci jsem se stejně musel ptát, kde budou brát sladkou vodu.) Každopádně je fascinující občasná digitální estetika "Veřejných nepřátel", okázale implementovaná do nejeskapičtějšího blockbusteru roku. // To Canakja: Sorry. Kdyby ses mě zeptal ty, rozhodně bych ti návštěvu kina vymlouval. ;) (13.11.2009)