2012

Mám rád katastrofické filmy. Film mě často dokáže uspokojit čistě útokem na první signální tím, že mi nabídne strhující záběry, kde něco vybuchuje nebo se něco bortí. Při letmém pohledu na to, o čem vypráví film 2012, jsem byl v očekávání skvělé podívané. Přestože se v tomto novém počinu Rolanda Emmericha mnoho velkolepě destruktivních scén objevuje, jsem spíš z výsledku zklamán. Kromě úžasných výbuchů potřebuji také hrdiny, o které se mohu bát, příběh nebo aspoň nástih příběhu, který mě strhne a není za hranicí parodie. Tento film hranice parodie překračuje většinu své hrací doby. Abych byl dobře pochopen: nehledám ve filmech podobného ražení nutně logiku, pravděpodobnost a nevadí mi jestli se dozvím, že nevídané katastrofy vyvolalo cosi jako zmutovaná neutrina. Problém je v tom, že kdykoli nějaká postava otevře pusu, je to jako z filmu bratří Zuckerů z osmdesátých let. Říct, že se tu lidé chovají nesmyslně, je ještě hodně slabé. Většině postav jsem vlastně přál, aby umřely co nejrychleji a já už je nemusel poslouchat. Všechny ty různé nablblé loučící telefonáty mi už lezly krkem. A akční scény - jsem opravdu velkolepé (za to ty dvě hvězdy), ale - jednak jich není tolik, film je příliš dlouhý a většinu doby tak právě různí nezajímaví lidé plácají kraviny a jednak jejich přemrštěnost je tak velká že je to dost na škodu. Kdyby Emmerich trochu ubral plyn, ještě by mě to mohlo strhbnout, ale takto... Jeden příklad: mám velmi rád destrukční scénu v Dnu nezávislosti, jak vybuchují mrakodrapy, auta létají kolem, letadlo odletí na poslední chvíli a pak je tam pes, který na poslední chvíli skočí do bezpečí - ten psí závěr této scény ve mně vyvolal úsměv a bral jsem to snad za vědomé pobavení od režiséra. Teď o tom pochybuju. Scéna několikanásobně utíkající rodiny Johna Cusacka (auto, letadýlko, další auto, letadlo) je jako ta přemrštěná scéna se psem z nezávislého dne natažená na dvacet minut. A když už jsou meze, kdy se člověk o hrdiny bojí a kdy se už směje stupidnosti toho, co se před ním odehrává, překročeny po třicáté, člověk už to nemůže brát vážně ani trochu, čímž ztratí celé ty úžasně vypadající scény na zajímavosti. A závěr je moc dlouhý, bez napětí, když už jsme předtím viděli velkolepé scény bortících se kontinentů, tak poslední půlhodina je vlastně nicotná záležitost uvnitř zaplavovaných chodeb. Podobně do ztracena třeba vycházel i Den poté, úžasné efekty ze začátku (tornáda, vlny, zamrzlý vrtulník), aby byl pak závěr zcela o ničem - o putovaní zasněženou plání. A hudba Haralda Klosera je zcela průměrná, škoda, že už dávno Emmerich nedělá s Davidem Arnoldem. (26.01.2010)

10 minut Woodyho Harrelsona. 30 minut praskajících asfaltek a potápějících se měst. 5 minut vybuchujícího Yellowstonu (rulez!). 5 minut typicky Emmerichovských hlodů ("Severní pól je teď ve Wisconsinu?"). Zbývá 100 minut balastu, vaty, chemlonu, společenské kritiky, humanistických keců (Ejiofora máte chuť nechat spláchnout první vlnou) a toho nejpřepálenějšího rodinného patosu od dob Dne nezávislosti... A stejně jsem se strašně bavil. (16.11.2009)

Nikdo nemá tolik zkušeností s destrukcí světa jako Roland Emmerich. V roce 2012 přijde zkáza, která je mnohem podobnější Dnu poté než Dnu nezávislosti (taky se divíte, že se to nejmenoval "Day of 2012"?), ale zábava je to opět velkolepá. Tentokrát možná trochu delší, s mnohem více efekty, které vytvářejí neuvěřitelné momenty jako je odlet z LA nebo druhá návštěva Yellostoneského parku. Některé momenty jsou možná příliš, ale já to s chutí spolykal i s navijákem. Vše zabaleno velmi úhledně, rodinně a film jako celek skvěle funguje (i díky hercům a scénáři, který všechny příběhy vcelku snesitelně propojí). Potěší i jistá nadsázka, která naštěstí neshazuje děj ani film samotný. Emmerich je asi nejšťastnější dítě světa. Dostává miliony, aby svými hračkami ničil cokoliv ho napadne. Třetí destrukce našeho světa, co teď, Rolande? Měsíc 2022? Kdo by mu takový trhák po 10,000 B.C. věřil... PS:měly ty lodě made in china?:-) (23.01.2010)

Pět minut zábavy a napětí je vždy vykoupeno půlhodinou nudy a neskutečně tupých žvástů. Kde jsou ty časy Dne nezávislosti a Godzilly, kde sice nebyla destrukce zas až tak megalomanská, ale příběh držel pohromadě, bavil a napínal po celou dobu? Stopáž 2012 je vzhledem k obsahu tak přehnaná, že jsem měl v závěru (lépe řečeno v poslední hodině) co dělat, abych se nešel věnovat nějaké jiné činnosti a film nenechal puštěný jen jako zvukovou kulisu. Pro nenáročné publikum chtítí trikové orgie nejspíš dobrý film, já osobně si však nejsem schopný tak důsledně vypnout mozek, abych mohl tvrdit to samé. (03.12.2009)

Lunapark zvaný Apokalypsa otevírá brány. Všude jsou bezpečnostní sítě, žádnou paniku. Konec světa je totiž nečekaná švanda. 2012 hodilo přes palubu americké vlastenectví a posadilo na blockbusterový trůn spasitelský humanismus, kterému se nedokážete nesmát, i kdyby vám na nočním stolku ležely sebrané spisy dalajlamy. Osud Cusackovy dysfunkční rodiny je základem pro emocionální bázi tradičních hodnot /ale bát se o ně divák nemůže/, větší přínos mají coby průvodci na cestě hledání Noemovy archy skrz bortící se zeměkouli. Onu pochodeň lidskosti ale nese mladý vědec Adrian, ve kterém se pere etická urputnost s vědeckou střízlivostí a sexuálními pudy. Síla intelektuálně prostinkéno 2012 ale nespočívá ve fotogenických výjevech zkázy z Top ten míst na zemi, ani ve fantaskních záběrech lodí. Je totiž dílem stejně katastrofickým jako legračním- vznikl zvláštní hybrid CATASTROMEDY. Hlášky postav a verbální timing jsou na toxicky vysoké úrovni a nečekaně cynicky shazují i napínavé pasáže- komický prostor má zejména široká ruská duše, mnišská odevzdanost, britská královna a černohumorná pasáž s kalifornským guvernérem. Triky z digitální říše jsou bombastické, místy ale čouhají z plátna až běda. Co naplat, Roland Emmerich je muž, pro něhož je i fráze "over the top" zatraceně maličká- létající auta a svět pod vlnou obří tsunami mu nestačí: cestu, jakou se rodina dostává z horké sopečné kaše, by nepřežil ani Chuck Norris. Zázrak střídá zázrak a Emmerichovi musí závidět všichni svatí. Konci by prospělo radikální krácení, protože závěrečná titaniková anabáze působí jako neumětelské sabotérství, ale i tak jde o třeskuté zemětřesení. Soudný den je tady: lidstvo plánuje a Bůh se směje. Alespoň v Emmerichově hlavě. P.S. Dedicated to Adrian:) P.P.S. Komedie roku. (05.11.2009)