Noc

Má další zkušenost s Antonionim a potvrzení domněnky, že Noc bude komornější obdobou Felliniových opusů typu Sladkého života (možná i jméno Mastroianni udělalo své). Intuice nezklamala: charakterem se skutečně filmy navzájem podobají (možná i dílek z 8 1/2 by se nalezl), avšak s podstatným rozdílem, a sice že oba filmy režíroval někdo jiný (a je to znát). Antonioniho černobílý styl s vytříbenou koncepcí obrazu (kterou dokázal v barevném formátu naplno rozvinout v obrazově skvostné Zvětšenině) nejen městských bloků Milána a důraz na tiché pasáže často beze slov je nezaměnitelný. Dialogy i herci působí inteligentně, úsporně (ruší v podstatě jediná patetická scéna a krátká epizoda s "chuligány"), pozvolně zvolené tempo pro režiséra příznačně. Řeší se manželské odcizení, tvůrčí krize, odchody i příchody blízkých / potenciálně blízkých, marnotratné radosti bohatých... a celý, filmařsky poměrně minimalistický aparát (navíc vše se odehrává jednoho dne a jedné noci) funguje na svých sto procent. Již tehdy dospělý Antonioni. │90% (21.03.2008)

Jednodenní sladký život a podivná manželská krize. Noc disponuje velmi zvláštní atmosférou, kterou trefně doplňuje jímavá jazzová hudba, dalo by se říct, že zde Antonioni dodržuje i jednotu místa, času a děje. Všimněte si precizní kompozice, každý záběr je pečlivě promyšlený a vystavěný, ukázková kamera! (17.06.2006)

Stejně jako miluju Felliniho La dolce vita, miluju i tenhle blízce příbuzný Antonioniho existenciální majstrštyk. Skvostnou práci odvádí kameraman, ale jeho nejcennější devizou jsou myslím herci - neumím si v něm představit jiný natož lepší herecký pár, než duo Jeanne Moreau a Marcello Mastroianni. Oba dva jako kdyby se pro svoje role narodili. Miluju záběry, ve kterých mlčenlivá sfinga Lidia zvědavě i znuděně bloumá ulicemi i snobským večírkem, bezcílně, odtažitě, jen jako nezaujatá pozorovatelka životů jiných lidí. Miluju scénu, ve které Giovanni s Lidií "rozervou na cucky" Valerii (Monica Vitti). A miluju samotný konec filmu s četbou milostného psaní... "Kdo psal ten dopis?" "Ty." Silná scéna, asi nejsilnější, kterou od Antonioniho znám. (29.01.2015)

Toto Antonioniho dielo mi zatiaľ ako jediné pripomínalo tvorbu Felliniho, ale to tiež len kvôli vyššej spoločnosti, v ktorej sa odohrávalo. Niekomu môže preto pripadať snobské a pre čiastočnú absenciu príbehu zas nudné. Ale ja, po tejto zatiaľ tretej skúsenosti s režisérom, musím s radosťou poznamenať, že mi konečne jeho štýl sadol. Možno aj preto, že sa okrem zjavného zamerania na obrazovú stránku, dbalo tiež na scenár, ktorý bol natoľko filozofický, ako len film so spisovateľom v jednej z hlavných úloh môže byť. "Život je taký, aký si ho dokážeme vytvoriť svojím dielom." A tiež tu išlo o vzťahy, ktoré vraj v literatúre začínajú byť znova v móde. Monica Vitti bola s tmavými vlasmi ešte omnoho krajšia ako zvyčajne, ale to nie je vôbec jediný dôvod prečo ma film doslova priťahoval. Podstatný bol čiernobiely vizuál, ktorý filmu pristal ako iba málokedy (a to mám v obľube napríklad aj starý Hollywood). Kontrast bielej košele pod tmavým oblekom a kravatou, vzbudzoval svojou atraktívnosťou pozornosť. A pri tom išlo o niečo úplne banálne. V tej chvíli som si uvedomil, prečo myšlienky koketujúce so zmyslom života znejú tak vznešene. Mnohým sú tieto všepravdy jasné, ale len málokto ich vie, či trúfa si opísať správne. Javy, ktoré sú prirodzené, tiež možno pôsobia ako samozrejmosť, ale v správnom okamihu sa stávajú dokonalými. Ako noc, keď sa odráža na pokojnej hladine záhradného bazéna. Žena, keď odoláva len pre pôžitok z neukojeného pokušenia. Slová, keď sú správne formulované. Alebo obraz, keď je zachytený tak sugestívne, že ním vidíme o vyše päťdesiat rokov do minulosti. (02.04.2014)

Intelektual je sobec plny soucitu. Na pozadí jazzového nocturna se odehrává rozpad jednoho vztahu založeného vlastně na Antonioniho poznatku, že každý milionář má svého intelektuála. Krize identity, hledání vlastního já, pochopení i odpuštění. Ano, moźná by si dokázala odpustit, jen kdyby její dosavadní život stále nerámovaly ty prokleté schody, schody po nichž lze stoupat, ale také klesat. Schody, které se vždy objeví v nepravou chvíli, aby opět rozdělily pracně budovaný vztah. (09.02.2020)