Noc

Vyprávět city (nebo jejich absenci) filmem, který je bytostně svázán s konkrétností. To je cesta, kterou si Antonioni zvolil, a po které se musel někdo vydat, aby kinematografie překročila ten zdánlivě nepřekročitelný horizont (vyprávět příběh) před sebou. Tady sice ještě "vítězí" obsah nad formou a zásadní přelom přichází až s dalším Antonioniho filmem - Zatměním. Ale je to už blízko. (17.05.2018)

Jednodenní sladký život a podivná manželská krize. Noc disponuje velmi zvláštní atmosférou, kterou trefně doplňuje jímavá jazzová hudba, dalo by se říct, že zde Antonioni dodržuje i jednotu místa, času a děje. Všimněte si precizní kompozice, každý záběr je pečlivě promyšlený a vystavěný, ukázková kamera! (17.06.2006)

"Máš myšlenku?" "Nemám, ale čekám na ni!" To jsme dva, milá Jeanne. V prostředním dílu trilogie nekomunikace jsem měl v první řadě pocit, že tento film naprosto nekomunikuje se mnou. Opravdu mně nepřijde přínosné sledovat (již druhý v řadě) film o tom, že vztah nemůže fungovat, když neprobíhá komunikace mezi partnery. Nemůže se mi nevybavit o rok starší Sladký život, který byl taky o ztrátě komunikace, i když obecněji než zde, a zobrazoval to zajímavě, originálně, komplexně. Antonioni jen vyřvává dvě hodiny v kuse pointu. Naštěstí mě to tentokrát nenudilo. (26.11.2012)

Zobrazení znuděné italské smetánky (kritikou bych to moc neoznačoval, jelikož se to ani jako jejich kritika netváří) v tom typickém Antonioniho chladném stylu, ale aspoň je to skvěle natočené a aspoň je to chytřejší než všechna jeho ostatní mnou viděná díla, takže se to dá i trochu rozsáhleji rozebírat. Celkově to ale stejně nemá moc co říct, zase se to plácá odnikud nikam a za ty dvě hodiny je to pořád jen o jednom a tom samém, navíc s poněkud omezeným pohledem na manželskou krizi, ale aspoň s pár zajímavými myšlenkami a chytře napsanými dialogy. Přitom to mělo potenciál na víc, jelikož úvodní scéna v nemocnici je skvělá a za ni samotnou bych dal klidně plný počet - ale po ní už to začínal být stále víc a víc klasický Antonioniho film. No co už, tu jeho nejslavnější a mnoha lidmi oblíbenou Zvětšeninu ještě někdy určitě zkusím. 3* (09.03.2022)

Myslím, že naprostá většina filmů, které jsem kdy viděl, jsou ve srovnání s Nocí strašné stračky. Tohle je film, který nedělá kompromisy a který přichází s jedinečnou uměleckou výpovědí, která nemá sobě rovné. Už proto to není podívaná pro každého, tento její elitní charakter ale jen v mých očích umocňuje její celkové specifické kvality, které docení jen mimořádně vnímaví diváci schopní o filmu přemýšlet. Za sebe nemám problém vzkázat všem omezencům, kteří tento filmařský majstrštyk hodnotí jako pseudointelektuální nudu apod., aby byli tak laskavi, a místo sledování hodnotných filmů, které nedokážou docenit, zůstali u mainstreamové filmové produkce - bude to tak podle mě lepší. UPDATE 25. 12. 2014 - Och, sledovat tuto oduševnělou filmovou krásu je jako stát u vytržení nad nejlepšími renesančními plátny, přičemž posledních 10 minut filmu je emočně zcela zničujících. Kdybych točil filmy, tento by byl asi ideálem, k němuž bych se chtěl přiblížit a s nímž bych se celý život srovnával. I při druhé projekci se mi film líbil jako napoprvé, a snad ještě i více. Ohromuje mě jeho čistota filmového výrazu, celková promyšlenost a herecké mistrovství ústřední manželské dvojice - sledovat herectví Jeanne Moreau a Marcella Mastroianniho je pro mě nesmírným požitkem, který jen umocňuje nádherný zvuk mluvené italštiny (jaký to božský jazyk, jímž mluvil Michelangelo Buonarroti a další renesanční velikáni - osobně asi neznám jazyk, který by zněl vznešeněji a liběji - i sebevětší banalita má v sobě tolik poezie, je-li pronesena italsky; toto můžeme Italům jen závidět). Ohromen jsem i oduševnělým zjevem Moniky Vitti - ve scéně, v níž k manželům Pontanovým pronese: "Dnes večer jste mě rozervali na cucky", jsem si uvědomil, že tím přesně vystihla totéž, co se při sledování NOCI stalo mně. Není možné žít stejný život jako předtím po zhlédnutí takového filmu. (15.11.2012)