Film

Ojedinělý film v herecké kariéře Bustera Keatona. Scénář pro něj napsal Samuel Beckett. Film je černobílý a celý bez zvuku i bez hudby. Hodně zajímavá je kamera, za kterou se postavil legendární Boris Kaufman, bratr Dzigy Vertova a kameraman všech filmů Jeana Viga! Buster hraje muže, který se snaží uniknout všetečným zrakům, které ho pozorují. Utíká a plíží se ulicí, doma v pokoji zakrývá zrcadlo, rybičku, papouška i obraz, jen aby ho nikdo neviděl. My, diváci, ho celou dobu sledujeme pouze zezadu. Starého Keatona s páskou přes oko spatříme až v úplném závěru. Přestože si Keaton neodpustil alespoň jeden klasický gag (s vynášením kočky za dveře), necítil se v roli dobře a s filmem nebyl spokojen. Je to těžký a silně umělecký snímek. Film je volně ke stažení na Archive.org. PS: Jeden z mála Keatonových filmů, ve kterém je zřetelně vidět, že měl od nehody v dětství pravý ukazováček o článek kratší. (27.03.2007)

Extravagantný filmíček ,ktorý ignoruje všetky atribúty vyrobenia klasického filmu a radšej si ide vlastnou cestou. Film dokonca nepotrebuje ani príbeh. Kult okolo tohto filmu je určite zaslúžený. Je pravda ,že existuje aj dokument ,ktorý omnoho viacej vysvetľuje tento kraťas ,ale radšej si nechám toto surealistické dielo nevysvetlené. Pod rúžkou tajomstva je omnoho sympatickejší. 75% Klenot amatérskych projektov... (15.12.2019)

Film Film by se dal charakterizovat jedním slovem a to jest slovo neotřelé. Neotřelé zpracování ať už v podobě pohledů kamery z první osoby nebo úplné absence zvuku, neotřelá pointa a v neposlední řadě neotřelé poselství. Bohužel to třetí neotřelé mi tak jaksi uniklo a z celé té neotřelosti mi šla hlava kolem. Snad časem plně docením... (27.03.2016)

Berkeleyovské esse est percipi (být je být vnímán) je v provázáno s bizarní "ontofóbií", s nemožností být vnímán sám sebou, s děsivostí sebereflexity jež je ustavena odělením Já jako subjektu a Já jako objektu. To směřuje až k destrukci sebevědomí (roztrhání fotografií). Absence jakéhokoli zvukového doprovodu jen stupňuje působivost snímku. Režijně je sice podepsán Alan Schneider, nicméně Samuel Beckett mu neposkytl mnoho prostoru pro vlastní invenci (i Buster Keaton si prosadil pouze gag s vynášením psa a kočky). (20.08.2007)

Ne, scénáristický pokus Samuela Becketta opravdu není Filmem pro normální lidi. Řekl bych, že to je krátkometrážní pokus o studii strachu (či spíš paranoi) ve stylu absurdního divadla a filmovou formou. Beckett si hraje s pozicí kamery - diváka, která je zde netradičně věcí vzbuzující strach. Je to docela zajímavé a hodně nápadité, ale přece jenom dlouhé. Scény, kde se Keaton plíží po ulici, zakrývaje si tvář pláštěm nebo kde uklízí pokoj opravdu nevyžadují ani těch dvacet minut prostoru, které jim Schneider dal. (10.09.2009)