A torinói ló
Das Turiner Pferd
Le Cheval de Turin
Turínsky kôň
The Turin Horse
Obsahy(1)
1889. Německý filosof Friedrich Nietzsche se stal svědkem bičování koně na své cestě do italského Turína. Svýma rukama objal krk koně, aby ho ochránil, ale poté náhle omdlel a padl na zem. Za necelý měsíc byl Nietzsche diagnostikován s vážnou duševní poruchou, která ho odkázala na lůžko a způsobila jeho němotu na dalších jedenáct let až do jeho smrti. Ale co se stalo s koněm? Tento film, poslední Bely Tarra, se zaobírá touto otázkou ve vymyšleném příběhu toho, co následovalo. Muž, který zbičoval koně, je venkovským farmářem, který si vydělává na své živobytí rozvážením ve vozíku taženým koněm. Tento kůň je starý a nemocný, ale poslušně poslouchá povely svého pána. Farmář a jeho dcera musí dojít k pochopení toho, že ve svém živobytí již nemohou pokračovat. Smrt koně se stává začátkem jejich tragického příběhu. (End3R)
(více)Recenze (197)
Příliš umělý na to, aby skutečně vyvolal emoce. ()
Poetika práce Tarra mě nechává poněkud chladným. Nedokážu asi správně docenit smyslnost protáhlých záběrů a myslím, že by filmu vůbec neškodila o hodinu kratší stopáž. Minimálně. Každopádně kombinace ponuře melancholické vyprázdněné narace spolu s objemnými myšlenkami spolu vytváří zážitek, který ve mně zanechává pocity i dlouho po projekci. Finálních 15 minut je parádní vyústění, kde se vše skloubí dohromady a každá předchozí scéna dostává náhlý smysl. Bohužel forma celkem brutálně ubíjí obsah a sledování filmu opravu bolí a unavuje. Možná tvůrčí záměr? Nicméně mám pocit, že bych tento snímek opravdu rád viděl podruhé, a to je určitě dobré znamení. ()
Soukromá apokalypsa? Proč ne...Zánik světa v komorním měřítku pálí jako horký brambor k večeři. Po odchodu z kina se mi stala zvláštní věc. Cestou nočním rozjezdem, jsem cítil upřímnou nenávist k lidem v autobuse a jejich malicherným problémům. Vlastně ke všem lidem vůbec. Tarr řeší základní otázky existence tak sugestivním způsobem, že všechny problémy, které jsem kolem sebe cestou domů slyšel, byly jen malicherné bláboly lidí neuvědomujících si svůj vlastní křehký způsob bytí. Dlouho na mě žádný film nezapůsobil takovým způsobem... ()
Film je i přes minimum dialogů a bez větší narativní zápletky velmi silný a schopný vyprávět. Ne zážitky, ale pocity. Brilantní práce kamery, dlouhé záběry, minimalistické dialogy i herectví hlavních protagonistů – to vše společně vyjadřuje pocity režiséra, který znechucení ze světa ovládaného překroucenými hodnotami nejen nezastírá, ale dokonce ho v tomto filmu posílá do zániku. Béla Tarr dokazuje, že vyvolání emoce u diváka je možné i bez dlouhých útrpných monologů či bolestných dialogů hlavních postav. Film ve mně vyvolal spoustu myšlenek. Nad cílem existence člověka, nad monotónností světa, ve kterém žijeme a i nad tím, jestli je vozkův kůň, koněm Turínským, který se stal tak důležitým pro osud Nietzscheho. ()
Každý černobíle natočený film téměř beze slov je točen jako "umělecké dílo" a většinou i bez diskuzí za toto považován... Všichni trpí a málokdo si dovolí říct nahlas, že je to kravina, kde hluběji zamýšlený smysl lze najít jen velmi těžko a i po nalezení se názor na film vůbec nemění. Možná bych hodnotil jinak, kdyby to sestříhali na třetinu. ()
Moje prvé zoznámenie, podmanivé, depresívne, očarujúco-šokujúce. Veľa som o ňom počul a nikdy nevidel. Už som videl a teraz budem rozprávať. Génius beznádeje, surovosti, atmosféry Béla Tarr. Nepopieram, že Turínsky kôň je pre filmových fajnšmekrov, filozofov, hľadajúcich v tých pohyblivých obrázkoch umenie, obraz namaľovaný na plátno čierno-bieleho sveta. Nietscheho nihilizmus , niekde, tam na konci sveta, odkiaľ sa už nik nedostane, kde fúka najtajomnejší vietor, kde ľudská duša prežíva len preto, aby mohla prežívať automaticky ďalší a ďalší deň. Radosť života neexistuje až končí posledná scéna a zostáva len TMA ... ()
Bela Tarr a jeho famozna rozlučka s filmom.Film ma vyraznu esteticku hodnotu,skvela je kamera Freda Kelemena.Tarr nechava divaka opakovane sledovat rutinne dennodenne ukony otca a dcery.Tento film rozhodne nepatry medzi tie lahko stravitelne prave naopak.Depresia a pochmurnost by sa v tomto filme mohla krajat a važit na kila.Turinsky kôn ponuka divakovi nevšedny ohromujuci zažitok. ()
Turínský kůň je existencionalistický snímek, který svým unikátním zpracováním tvoří obraz absolutního pekla. Film nám perfektně dokazuje, že na znázornění utrpení a předřazenost postav nepotřebujete vydloubávání očí lžící a umírající rolníky v krvi a exkrementech (viz. Marhoulovo Afektované ptáče) - ale stačí na něj prostě neustále opakující se stejná, ponurá hudba, odebrat jakýkoliv dynamický střih (nebo vlastně skoro jakýkoliv střih) a minimum dialogů. Proč taky? Jaký má smysl se držet filmových pravidel, když jsou filmaři ve výsledku předřazení jako ten Turínský kůň? Snímek svým zpracováním nevědomky přenáší peklo i na diváka, z části chce divák aby film už skončil. Ví, že na jeho konci ho nic nečeká a film svůj existencionalismus přenese na něj. Cítíte se prostě po tom na prd, bez jakéhokoliv konkrétního důvodu – nevíte proč se tak cítíte. A to je síla filmové řeči Bély Tarra a Agnes Hranitzky. ()
Těžký film, což není u Tarra nic překvapivého. Celé ty dvě a půl hodiny tápal ve tmách a střídavě usínal při x-tém pojídání bramboru a oblékání staříka, jenže ke konci jsem si v hlavě pospojoval všechny své individuální indicie a dostal se do toho a pochopil, proč se to tak táhlo a kde co vězí... a byl jsem pohnut a vyděšen, protože Bůh zrovna umíral a já jsem to mohl pozorovat. ()
Keby to bolo o hodinu kratšie, skutočne by si Turínsky kôň zaslúžil 4*, ktoré mu dávam. ()
Pro mě ultimátní, post apokaliptický zážitek... ()
O Turínském koni již bylo napsáno mnoho, nadšené ohlasy i nesouhlasné poznámky o nudě a zatrpklosti. Pro mě osobně Tarr nezaměnitelným způsobem připravuje atmosféru, v níž se můžu v tichosti a se stejnou ladností, jakou kamera proplouvá prostorem, schoulit do potemnělých zákoutí vlastního já a bojovat s tím, co visí v každé mysli, která se zatoulá do metafyzických rovin. Ačkoliv se sled obrazů nesmírně táhne, nabízí nám dokola opakující se motivy rutinních úkonů, které spolu s pohasínajícím rezignujícím světem upadá do větší a větší statičnosti, komunikace vizualizovaného je nesmírně dynamická, rozpoutává nitro. I když pravděpodobně by Béla jen v nepatrném pousmání prohlásil, že tím opravdu nechtěl nic říct, mě řekl mnohé. Bravurní Kelemenova kamera, tančící i po špičkách našlapující, černobílá estetika obrazu, neotřele pojaté téma konce. Opravdu neskutečný cinefilní zážitek. ()
Dve a pol hodiny pozerania do prázdna... 20% ()
Ťažké, ponuré umenie. ()
Rezignovanost ve své úplnosti a v přepálené délce (má ovšem svůj smysl!). "Může za to jejich úsudek, jejich vlastní smýšlení o sobě samých, kterého součástí je i Bůh, nebo smím-li být troufalý, na kterém se Bůh podílí." ()
No to bylo umění, že by z toho jeden usnul. ()
Tarr je tentokrát ještě minimalističtější a nesmlouvavější než kdy předtím. Do nudy má snímek hodně daleko, do zábavnosti ještě dál. Satanské Tango zůstalo nepřekonáno a Turínský kůň mu nesahá ani po konec prvního dějství, ale i tak jde o jeden z největších filmových zážitků vůbec. Člověk nemusí být intouš, aby si ho užil. Já jsem toho jasným důkazem. Scéna, ve které jde ženská s kýblem pro vodu, je úžasná. ()
Minimalistická puszta, ktorá poskytuje more podnetov. ()
Nejpozitivnější na tomto filmu je jeho konec... éééhm, tedy to, že ten film už konečně skončil :). ()
Související novinky
Režisér Béla Tarr oceněn čestným doktorátem AMU
V úterý 31. října předala Akademie múzických umění v Praze čestný titul doctor honoris causa za přínos světové kinematografii osmašedesátiletému maďarskému režisérovi a scenáristovi Bélu Tarrovi.… (více)
ČSFD.cz - 30 nejlepších filmů roku 2011
Žebříček nejlepších celovečerních filmů roku 2011 dle ČSFD.cz se v budoucnu bude měnit - obsahuje totiž filmy, které se teprve chystají do naší distribuce a budou časem hodnoceny více diváky, což… (více)
ČSFD.cz - 30 nejlepších filmů roku 2011
Žebříček nejlepších celovečerních filmů roku 2011 dle ČSFD.cz se v budoucnu bude měnit - obsahuje totiž filmy, které se teprve chystají do naší distribuce a budou časem hodnoceny více diváky, což… (více)
Turínkský kůň není v žádném případě jednoduchý, nebo odpočinkový film. Jeho metráž se blíží třem hodinám a to umocňuje ještě to, že jde zde naprosté minimum dialogů. Film je natočen na černobílý film. Tarr v tomto filmu vytváří svůj malý vesmír, kde naprosto dominantně určuje všechny pravidla a je tedy schopen rozehrát zde příběh globálních rozměrů. V expozici filmu jsme seznamováni s mrtvolným prostředím, kde nikdy neustává silný vítr, který rozfoukává listy na všechny strany. Zesláblý otec jede na drožce tažené z posledních sil klusajícím koněm. Velmi dlouhé a smutné smičce doprovázejí celý film a vyvolávají ještě depresivnější atmosféru. Když nehraje hudba, tak je slyšet všudepřítomnou meluzínu. Příjezdem do domu, kde na otce čeká jeho dcera, začíná den první a roztáčí se kolotoč stále dokola se opakujících denních činností. Herci jsou vedeni k minimalismu, ale jejich upřímné výrazy mluví za vše. Naprosto sofistikovanou kamerou jsme vtaženi do činností, které zažívají otec s dcerou. Celé tempo a rytmus filmu, jsou ve filmu velmi, velmi pomalé. Záběry mají od jedné až k osmi minutám a když už musí dojít ke střihu, tak kamera zpravidla zůstává minimálně dvacet vteřin ve statické poloze, to podrhuje prázdnotu místa a je lehce pochopitelné, že jde o zdůraznění času před lidským počínáním. Obdiv zaslouží i jejich naprostá technická dokonalost, která umožňuje bez pocitu přerušení sledovat v jednom záběru scénu, která se postupně z dvora přenáší do stáje a zase zpět, přičemž kamera střídá techniky jízdy, steadycamu a různé druhy záběrových vzdáleností od celku až po detail. Dokonalost a zároveň i odosobněnost kamery doplňují i herecké výkony dvou hlavních představitelů, kteří vykonávají jen ty nejvíce nutné pohyby a grimasy. Vnitrozáběrová montáž nesmírně kladně působí na pravdivost a podobenství díla. Otec je zde dominantní postavou. Dcera mu oddaně a dobrovolně pomáhá skoro se vším, bez jediného slova. Jde o težké otcovo ranní vstávání, kdy mu pomáhá s oblíkáním. Každý den chodí s džbány pro vodu do studny. Vaří oběd, který vždy sestává z jedné horké brambory. Po obědě následuje vyhlížení z okna, které zdůrazňuje, že zde neexistuje žádná forma zábavy nebo uvolnění od depresivního způsobu života. Ke konci dne vždy zase pomáhá otci k ulehnutí a znovu dokola. Těmito prvky vytváří Tarr symboly, které jsou dle mého názoru všechny neméňě důležité, protože každý symbol dále rozehrává a má tedy svůj vyšší význam. Zažitý denní rytmus naruší pouze příchod souseda, který jako první přináší zvěsti o blížící se pohromě. Druhé vytržení představuje příjezd kočovných cikánů pro vodu do studně – poté, co je otec s dcerou vyženou, dcera od nich ještě na rozloučenou obdrží bibli a studna poté zcela vyschne. Posledním narušením ustáleného rytmu a také posledním pokusem o vzdor (když už všichni cítí nevyhnutelnou apokalypsu) je snaha otce a dcery odjet pryč od jejich umírajícího domu, to se jim ale nepodaří a varacejí se zpět. Každá z těchto událostí na jedné straně pomáhá skládat mozaiku příběhu o postupném zániku, na stranu druhou přináší do vyprávění další roviny, které komplikují jeho snadnou uchopitelnost. Kůň přestává jíst a dokonce přestali slyšet červotoče. Nelze však tvrdit, že každý den by si byl zcela podobný. Naopak, drobné odchylky v denních činnostech symbolizují blížící se apokalypsu. Nejlépe srozumitelným symbolickým aktem je konzumace brambor, která od pálení si prstů a hltavého cpaní se ještě horkými kousky přechází k pomalému nimrání až úplnému odmítnutí potravy. Zde vidím spojení s koňem, který také přestal jíst. Dokonce otec má chromou pravou ruku (tolikrát mi to bylo ve filmu exponováno –naprosto všechny práce vykonává jednou rukou, ale já jsem si natolik všímal jiných věcí, že jsem si toho všimnul až za půlkou celého díla.) Pátý den přestává hořet petrolejová lampa, I když je naplněná. Na místo padá mrtvolná tma, ticho a dokonce i bouře přestala.. () (méně) (více)