A torinói ló
Das Turiner Pferd
Le Cheval de Turin
Turínsky kôň
The Turin Horse
Obsahy(1)
1889. Německý filosof Friedrich Nietzsche se stal svědkem bičování koně na své cestě do italského Turína. Svýma rukama objal krk koně, aby ho ochránil, ale poté náhle omdlel a padl na zem. Za necelý měsíc byl Nietzsche diagnostikován s vážnou duševní poruchou, která ho odkázala na lůžko a způsobila jeho němotu na dalších jedenáct let až do jeho smrti. Ale co se stalo s koněm? Tento film, poslední Bely Tarra, se zaobírá touto otázkou ve vymyšleném příběhu toho, co následovalo. Muž, který zbičoval koně, je venkovským farmářem, který si vydělává na své živobytí rozvážením ve vozíku taženým koněm. Tento kůň je starý a nemocný, ale poslušně poslouchá povely svého pána. Farmář a jeho dcera musí dojít k pochopení toho, že ve svém živobytí již nemohou pokračovat. Smrt koně se stává začátkem jejich tragického příběhu. (End3R)
(více)Recenze (197)
Aneb - poctivého nepálí! ()
nuda ()
Týden na samotě, agrární lyrika a Van Goghovi Jedlíci brambor v sebestředném nihilismu, který naplňuje zvrhlou představu a o tom, že jediné pravé umění musí být depresivní výpovědí, po níž je morální povinností každého uvědomělého intelektuála sebevražda...Mám rád ten typ velkoryse relaxačních snímků, které vám umožní si zajít na kávu a doutník, abyste po 15 minutách propásli jen instruktáž odpřahání koně z povozu. Ovšem pozor- za silného větru...Ach ano, ten neustále skučící a mnohovýznamový vítr :) ()
Roku 1889 objal Friedrich Nietzsche v Turíně týraného koně, ztratil vědomí a také rozum. O filozofově osudu i konci víme mnoho. Ale co se stalo se zvířetem? - námět neotřepaný, ale vzhledem k tomu, že sedmihodinové Satanské tango mě i přes stopáž fascinovalo, Turínský kůň byl většinu těch dvou hodin nudně ubíjející, za zvuků vrzajících houslí a nekonečného foukání větru... a ač na mě tak dlouho žádný film nepůsobil - depresivní. Možná je tenhle film beznadějí samotného Maďarska - jak ho Tarr vždy líčí. Beznadějí otisknutou na filmové plátno v působivém a nezaměnitelném rukopisu. Ale protentokrát ani nic víc. ()
Mám pro vás quote na DVD: "Pojídání brambor nebylo nikdy tak depresivní..." B R A V O / T A R R. Ale jako Satanské Tango bylo o dost lepší. A asi o 4 hodiny delší. ()
[MFF Cinematik 2011, Piešťany] Krátka verzia: WTF? Dlhá verzia: Priznám sa, radšej to ani nebudem hodnotiť, lebo by to musel byť Odpad! alebo 1*. A ako tak pozerám na hodnotenie, tak by som bol za blba, že som to nepochopil. Bolo nám síce povedané, že na to treba trochu intelektuálneho premýšľania, ale wtf? O čom to preboha bolo? Monotónne až by z toho jeden ošedivel. Verím, že dobrý režisér by dokázal celý dej vopchať do krátkometrážneho filmu. Malo to svetlé chvíľky, a síce dlhý monológ istého filozofického človeka prahnúceho po pálenke, mierne rasistické vyčíňanie hlavného hrdinu voči cigáňom (za to by bola tá 1*) a fakt, že hlavná hrdinka keď jedla vyzerala úplne ako Johnny Depp. Fakt, nekecám. A to je tak všetko ()
Opravdu nevím, co si o tom mám myslet. Jestli tam bylo nějaké poselství, tak mě obloukem minulo. Buď jako buď, můj šálek to tedy není a nikdy nebude. Holt jen pro fajnšmekry. Nějakých 60 % za..., já vlastně ani nevím za co. Prostě to tak nějak cítím. Popisovat to opravdu nemá cenu a dokážu pochopit ty, kteří tomu dají 5 hvězd i odpad. Btw. Taky jste se tak báli, že toho koně na konec zamordujou a snědí? ()
S Nietzschem to má spoločné asi toľko čo Hrebejk s Formanom a tá trápna prvoplánová figúra opitého nihilistu... EDIT: Po rokoch mením hodnotenie, ten film je marazmus a bieda a snaží sa o čo, o vyvolanie súcitu, strachu...? Emócie, ktorými Nietzsche najviac pohŕdal. Jeho filozofia je o sile života, o vôli k moci, odmietal nízkosť a slabosť, dokonca vravel, že silný zdravý človek by mal od nich odvracať zrak. Nič z toho v tomto filme nenájdete, práve naopak, pôsobí ako akási plochá antitéza Nietzscheho filozofie. Ale aj bez toho, keby som to neprovnával(hoci film a režisér sa o to snažia) je tu na jednu stranu uhrančivý štýl, na druhú stranu jednorozmerný príbeh, ktorý ako zacyklená hudba búši do diváka a jednu a tú istú emóciu, čo sa pri vyše dvojhodinovej stopáži ľahko vybije. ()
Je otázne, aké veľké publikum má v súčasnosti pomalé, „tarkovskijovské“ rozprávanie, no je viac než isté, že väčšina divákov film vypne ešte v prvej tretine so zmeneným názorom na výšku svojho intelektu. Tarr vytvára veľmi zaujímavú atmosféru. Čierno – bielu, veternú, mŕtvu, takmer až poapokalyptickú. Bohužiaľ, šialená dĺžka záberov a popretie teórie „stránka scenára = minúta filmu,“ je neuveriteľne odrádzajúca. Nepomáhajú ani refrény, ani pár vedľajších postáv. Jeho špecifickosť si jednoducho vyžaduje statického, neunuditeľného diváka. Inými slovami, spiaceho. ()
Tarrovu tvorbu nepoznám, ale je mi o nej čo to známe:). Keby pred premietaním neprišiel pán Hledík a nepovedal niečo málo o pár rozhovoroch čo s ním viedol a neprezradil taký malý detail ("čo mám povedať divákom, o čom je Váš film?", "povedzte im, že je o tom ako premýšľam o súčasnom svete"), tak neviem či by som bol film schopný nejakým spôsobom pochopiť a interpretovať._____artfilm2011 ()
Pochopit smysl filmu mi dalo chvíli zabrat. Pomohlo mi pustit si znovu úvodní pasáž s Nietzschem. Zvíře si prostě někdy postaví hlavu, a rozhodne se, že už dál otroka systému dělat nebude. Můj výklad je prostě pomsta jednoho koně. Klíčová je pro mě věta: "Mutter, ich bin dumm." ()
Nejsilnější obžaloba lidské existence a bytí vůbec. ___ Je mi hrozně líto, že nemohu slovy popsat dojmy, které ve mně vířily během čtyřhodinové cesty vlakem z berlínského festivalu. Naprosto suverénní a dokonalé dílo, které nesnese srovnání s ničím, a které zároveň obsáhlo veškerou filmovou tvorbu do té doby. Podepisuji se pod Marigoldův komentář, který jako jeden z mála pochopil tvůrčí záměr. Týká se to nás všech - bez ohledu na společenské postavení - odmyslete si všechny pomíjivé radosti a činnosti, které život nabízí, zbyde vám jen syrový koloběh stravování se, spaní, vstávání, a to samé pořád dokola až do konce našich dnů. Skutečně si nelze představit, kam dál by Tarr mohl zajít, musel by se už jen vykrádat či parodovat. Ultimátní autorská výpověď, vztyčený prostředníček hédonistům, snímek, jenž se oprostil od veškerého soudobého balastu, co jen zatemňuje mysl. Ano, časem i nad snímkem tohoto typu nabudeme diváckou převahu, neboť se přeci jen jedná "pouze o film", budeme k němu přistupovat skrze artová měřítka, abychom uplatnili střízlivý kritický odstup, jeho nekompromisní sdělení si však poneseme v podvědomí jako nesmazatelné trauma z dětství, jako nepojmenovanou příčinu našeho neštěstí. Možná nadinterpretuji, ale Turínský kůň mě poznamenal jako máloco. Nerozumím lidem, co jsou schopni i tak naléhavé dílo smést ze stolu, ale co naplat, každý jsme jiní. Pokuste si, byť jen vzdáleně, představit tu bezmoc, to konečné procitnutí po celoživotním intelektuálním úsilí: "Matko, jsem hlupák!" - je to samozřejmě jen naznačené, ale měl jsem pocit, že jsem do té obludné propasti hleděl spolu s Tarrem, Nietzschem a všemi ostatními nešťastlivci své doby. Nějakým způsobem se mě to bytostně dotklo, přestože nemám tolik odžito a zapamatováno, že jsem tu tragikomedii jménem Život procítil a do určité míry pochopil s nimi. Nezbývá než mlčení, pokračování v existenci, vše již bylo řečeno, odvyprávěno, všechny polemiky splývají v jednu. Ocitáme se v bezčasí, čekání na Pravdu, na smrt, snad jakési uspokojivé rozuzlení. Čemu věřit, v co doufat? Kdo mi podá pomocnou ruku, když tápu? Kde berou sílu ateisté, když neví, co si počnout? Je všechno, jak má být? Nevím. Krize naší společnosti, bída třetího světa, relativnost názorů, odcizení, samota, vyčerpání životem, přežívání ze dne na den, neuchopitelnost okamžiku, univerzální lidský úděl - všechno to tam je. ___ S tím souvisí to, že z Turínského koně na mě sálá definitivnost, ve filmu do té doby nepoznaná, že Tarr se jedním opusem vypořádává se všemi názory, postoji a přístupy. Nikoli výsměšně či pohrdavě, ale jen smutným pokynutím hlavou: "Já tam byl, věřte mi." Prostě konečné sdělení, na které nelze už nic namítnout, dál polemizovat a otevírat další (marnou) diskusi. To mě uhranulo snad ze všeho nejvíc. ___ poněkud naivní komentář ze šuplíku někdy z r. 2013 ponechávám beze změn jako vzpomínku, relikt, upamatování; nemám sílu to dál přepisovat a cizelovat -- ()
Film o Nietzschem a zároveň o všem. Nepřiznaný zástupce žánru absurdního dramatu. Minimalismus minimalismu. Scéna monologu pro mě doteď funguje jako nejpreciznější definice veškerého zápolení lidí na tomto světě. Dokonalost ji přiděluje i fakt, že je sice jednoduchá, ale přitom precizně přednesená, načasovaná, natočená... ostatně jako celý film a jeho hlavní postava - hudba. ___________ Viděno jedinkrát 31. května roku 2020 - během temných dob, kdy epidemie černé smrti kosila veškerý vnější, ale hlavně vnitřní život. Měl jsem se tehdy učit na maturitu, což se nejevilo jako zrovna jednoduché, když je člověk dumm, Nietzsche, Tarr, turínský kůň... _____ Tehdy jsem po zhlédnutí dal čtyři hvězdy. Jelikož se mi tento film frekventovaně, přičemž naprosto nesystematicky vrací do myšlenkových procesů uvnitř mé hlavy v návaznosti na libovolnou životní událost, nemůžu jinak než přihodit poslední hvězdu. ____ Pane Tarr, vyhrál jste. ()
Meditativní. ()
János Derzsi je zcela démonický. Hypnotická kamera a dlouhé pasáže bez střihu společně s tíživě existenciální main theme z tohoto snímku dělají náročnou a těžkou podívanou, kterou obtížně polykám i já - artovými filmy odkojený divák. Vysoce poetický film, natočený pouze pro kino. I přes všechny nesporné kvality a mnoho momentů (scén), kde Béla Tarr dokazuje svoji režijní genialitu, mě Turínský kůň neuzemnil tak, jak jsem očekával. Konec přesto silný, nikoliv odzbrojující. Stopáž mohla být o něco kratší. Důležitý film, kterému bude určitě nejvíc slušet prostředí filmových festivalů, a který žalostně volal po tom, aby byl natočen na analog a ne digital. ()
Turínský kůň je samozřejmě nejnudnější film, který jsem kdy viděl. Bela Tarr totiž nezná střih - v čemž je na druhou stranu výjimečný tvůrce real-timového diváckého prožitu a navození realističnosti. Turínský film je film o vyprázdněnosti lidského života, o bezesmyslnosti lidského bytí, ve kterém řečeno s Nietzschem 'Gott ist tot' a proto zde chybí naděje, ztrácí se pocit mystična z uvědomění si zázraku lidského života. Bůh je mrtev, nad životy lidí se vznáší velký otazník, kam dál, co dělat, a hlavně proč. Tarr zobrazuje život otce a dcery žijící izolovaně na venkovském statku, se skromnými životními standardy, žijící smutně, monotónně, opuštěně uprostřed všeobjímjící vichřice, která možná symbolizuje hněv boha, ale daleko spíš jeho poslední výdech, smrtelné zasípání___ a zde je namístě otázka: jak realisticky zobrazit film o nudě, prázdnotě a monotónnosti jinak než....nudně a monotónně. Proto se zde objevuje paradox - Tarr dokázal přesně to, co si umanul, film je bezchybný - a nudí diváka k smrti. Proto nevím, jak ohodnotit tento snímek. Z jedné strany se na mě valí Tarrova originalita, odvaha k tomu natočit dvě a půl hodiny o nýčem (vlastně ne, o Nietzschovi to také není, ve skutečnosti je to doslova o ničem) a vizuální preciznost, na druhé straně se na mě valí nebetyčná nuda, čiré utrpení ze sledování (aspoň poslední hodina taková byla). Takže volím buddhistický zlatý střed, za tři. ()
Bela, ty si PAN!!! ()
K tomu není, co dodat..stačí vidět..a pak u čtvrtého cigára v řadě se s tím nejtíživějším pocitem, který dokáže film vůbec v divákovi vykouzlit, pokusit poprat. ()
Pri filme som mal pocit, že si prezerám mnoho nádherných fotiek, ktoré o sebe vravia veľa. ()
Související novinky
Režisér Béla Tarr oceněn čestným doktorátem AMU
V úterý 31. října předala Akademie múzických umění v Praze čestný titul doctor honoris causa za přínos světové kinematografii osmašedesátiletému maďarskému režisérovi a scenáristovi Bélu Tarrovi.… (více)
ČSFD.cz - 30 nejlepších filmů roku 2011
Žebříček nejlepších celovečerních filmů roku 2011 dle ČSFD.cz se v budoucnu bude měnit - obsahuje totiž filmy, které se teprve chystají do naší distribuce a budou časem hodnoceny více diváky, což… (více)
ČSFD.cz - 30 nejlepších filmů roku 2011
Žebříček nejlepších celovečerních filmů roku 2011 dle ČSFD.cz se v budoucnu bude měnit - obsahuje totiž filmy, které se teprve chystají do naší distribuce a budou časem hodnoceny více diváky, což… (více)
Myšlenka „musíš jíst, abys mohl otročit“ 10/10, hudba 10/10, vizuál 8/10 (slabinou jsou úmorné záběry během stravování se zbytečně odpudivým detailem). / Podle jazyka, s jakým na něj naléhá (Proč nechceš jíst? / No tak. / Udělej mi radost.), je dívka přesvědčená o vnitřní identitě koně, která se nad rámec fyziologických procesů ještě sama rozhoduje, bude-li jim podléhat. Takto intuitivně ROVNĚ jednáme se zvířaty asi všichni a teprve (dnes už zastaralé, ale přece přetrvávající) kulturně mentální struktury, naprosto nepřirozené a vnitřně protimluvné, nám nějak ochromí tuto intuitivní zbytnost rozlišování mezi „duší“ člověka a ostatních zvířat. I kognitivně se nevzdělávající člověk dá dohromady jednoduchou dedukci, že produkuje-li jeho mozek vědomí, pak per analogiam platí totéž o každé organické konstrukci prokazatelně vybavené kalkulem. Ale naivně pravdivý úsudek, že zvíře samo jde, kam „chce“, ať už „chce“ znamená cokoliv, nezadržitelně prorůstá i všemi falešnými nánosy lidské vyvolenosti. Vlastně jak je dětství vytlačováno povinnostmi, strategiemi přežití a vzduchem lží dýchaným dospělými, spousta samozřejmostí zapadá za starými obzory. Tato samozřejmost, že nejsme-li přírodními roboty my, pak jimi nejsou ani organismy nižší složitosti, prosvítá ale hlavami všech a kde vyvolává odmítání, tam zřejmě působí bolest dogmaticky zainvestované identitě. Bolest tím silnější, že dogmaticky sebemanipulující mysl čelí ne tak cizím argumentům, jako vlastní extrapolované introspekci. Dcera ale ještě není tolik zkažená vhled do systému světa předstírajícími duchovními texty, které sotva slabikuje, a tak bez bázně a námahy může mluvit s koněm jako s člověkem. / V člověku se s vypozorovaným útlakem slévá lenost, jíž nemyslím slepou moralizující klasifikaci fakticky jen demotivovaného a depresivního stavu jinak z přirozenosti aktivního těla, nýbrž, filosoficky viděno, nehodami vybičovanou nedůvěru k životu, která naopak s ohromným sebepřemáháním mrhá možnostmi a zakazuje vyjít životu vstříc. Leností vládne otec nad dcerou a koněm a když se kůň rozhodl ke vzpouře vyhrocené na smrt, rozhodl se k lenosti. Lenost může být strategickou energetickou volbou v nedostatku, úsporným režimem, který si zvolil otec, ale také vzpourou proti nesmyslné hierarchii, do níž se rodíme, abychom otročili. Možná s různým stupněm schopnosti se z nižších pater otroctví vymaňovat k vyšším, ale přece se nevyhnutelně rodíme do hierarchie, kde nanejvýš zase MUSÍME být někomu pány, nechceme-li jen sloužit i tomu nejnižšímu z pánů. A to všechno proč? Aby… Můžeme si dosadit cokoli, protože dějiny jsou proměnlivé s tím, jak se mění statusová pozlátka a technologie (zatím to skončilo u „zahálčivé třídy“ - Thorstein Veblen). Pravdivě ale, nikdo nevíme, proč, co to tady vlastně děláme, proč má lidem záležet na nějakých státech, na nějakých výrobcích, na nějakých cizích potřebách. Pracujeme, abychom přežili, nebo proto, že nás to těší (máme-li to vzácné štěstí, že víme, co to je, a umíme to). Nad tím vším, co tady děláme nebo co si myslíme, že tady děláme, se klene otázka „proč“. Kdo je nad tou pyramidou a s čím tam je, že to i té pyramidě má dát nějaký smysl? Dějiny lidstva lze redukovat na pojem sofistikované transakce, kdy se od tupého bití palicemi postupně přešlo ke stále jemnějším a neprůhlednějším formám motivační závislosti. I prostý chod domácnosti se opírá o obchod a snad všichni můžeme ve svém okolí pozorovat, nakolik závislá je věrnost ženy k muži na jeho postavení, nakolik závislými jsme vůči státu, podniku, přátelům, ba i vnitřním imperativům, z nichž čerpáme klid, jistoty a referenční rámce. Když je člověk vydán všanc cizí zvůli, k čemuž za krajní příklad slouží mučení, stává se zcela pravdou o těle, jímž je. Byly nalezeny spousty cest, jimiž ho lze dohnat k nepříčetnosti a vymámit z něj ta nejabsurdnější „doznání“. Touto odbočkou chci říct, že naše kapacita produkovat ideje vyššího smyslu, kam patří kultura, sebereflexe…, všechny ty vznešené kratochvíle a pořádky, odvisí od uspokojení i těch nejméně uctívaných pater naší tělesnosti. Řekl bych prosaicky: mají-li smysly natankováno, může mysl vzlétnout, a nalhávat si třeba, že si vystačí sama. Samozřejmě naše tělesné potřeby nemají ujasněné dno a aby nás nestrhávaly do svých nenasytných tlam chaotické neurčitosti vůle, je nám dáno je nějak „harmonizovat“ a interpretovat ve směru nalézaných „hodnot“ a „pravd“. Každopádně z tohoto stavu je patrná vnitřní závislost těla, s níž se každý popasujeme různě, nutně ale s nějakým ohledem k tomu, jaké je naše místo v závislostech mezi lidmi. Otec tu vykonává pouze to, co je pod jeho silou neproveditelné, zatímco dceři je uloženo všechno ostatní. Nošení vody, podávání brambor na stůl, oblékání. Prve řekne jí, ať jde zahnat cikány, a sám vyrazí, až když ji vidí tento pokyn nezvládat a lekne se, že by s nimi mohla ujet. Kůň podle něj musí poslouchat, zatímco ona koně svým způsobem prosí. Jeho autorita, jak je zjevné z chování, není zdůvodněna zásluhami, ale pohlavím a velikostí těla a mentálními návyky ctít rodiče, i když jsou to kreténi. Když už se rozhodnou z domu odjet, ukáže se velmi záhy, že se budou muset vrátit. Kůň je svým nezájmem o život odsuzuje k zahynutí bez šance na pokrok, protože si příliš zvykli být spíše jeho než svými pány. / V momentě, kdy se vzpoura koně ukáže nakažlivou a zotročující příkaz „musíš jíst“ přestane platit na obou stranách stolu, film vytahuje eso a strhává veškerou pozornost k této hodnotě. Jíst znamená otročit. Zvítězit nad hladem znamená osvobodit se z přírodní klatby všudypřítomného komandování. / Vizuálno po úvodní scéně nemělo čím uhranout a trvalo už jen koncepčně, jednoduchý doprovod varhanovými a smyčcovými motivy na mě sice zabíral, ale sám o sobě film samozřejmě nedělá. Takže nakonec zbývala myšlenka nebo její zárodek a náznak v předvedení, které má své ratio. Nedivím se odpadovému hodnocení ani pětihvězdičkovému, záleží na náladě a ochotě prodlít tolik času s opakujícím se harmonogramem přežívání. / Židovský bůh za 6 dní stvořil svět a Tarrův (řekl bych) „buddhistický“ film mu ho po 6 dnech s pohrdáním vrací. () (méně) (více)