Průvodce

,,Města na celém světě jsou našimi domovy, tak pojďme žít spolu na hudebním turné." Tento svatební slib odhaluje jeden z motivů filmu. Tím motivem je opojně laskavá hudba. Čelo je nástroj, kterým Daigo opěvuje život, obklopený smrtí o to intenzivněji. Diango je typicky japonský v lidské vlastnosti, kterou je pokora. Podléhá autoritě ( Poslechl i velmi nepříjemný rozkaz ). Lidé narozeni v Zemi, kde vychází Slunce se liší ještě v minimálně jedné mravnosti od nás ze země, kde Slunce zapadá. Tou mravností je uctivost k bližním ( Mimo lidí také k chobotnicím ). Zažitá definice mravnosti jako kvality jednotlivce implicitně ošetřuje vyjímky - jistě se najde spousta nezdvořilých Japonců ( naivně si jako příklad neuctivého Japonce představuji japonského teenagera, který pod paždím třímá výtisk Květů zla od Charlese Baudelaira a večer falešně zpívá Ring of fire od Johnyho Cashe v oblíbeném karaoket baru ). Ach ti Japonci... I jejich pohřby jsou tak mírné, navíc komorní a útulné ( oproti chladným pohřbům v kostele jaké jsem zažil ). Film má dost chyb, nebudu je jmenovat, ať si na ně přijde, nebo nepřijde každý sám ( Pozorně sledujte holčičku s rtěnkou ). Jako klad vnímám fakt, že se nejedná o typicky hollywoodsky podbízivý film. Jistě někdo může důvodně polemizovat nad hloubkou tohoto snímku. Ale já jsem našel odkazy, které mohou badatelům poskytnout podmět k zajímavým výkladům. Nad symbolistickou rybou v řece budu ještě dlouho přemýšlet. Někdo by se mohl šklebit nad možnými motivy snímku ( and the Oscar goes to.. ). Ale nechalo to ve mě dobrej pocit, a tak hodnotím vysoko. Není pouhým paradoxem, že ačkoliv při filmu shlédnete kolem dvacítky pohřbů, pravděpodobně vůbec nebudete myslet na smrt. Tento zdánlivý paradox lze objasnit jemně humornými absurditami, které celý snímek provází. S takto podobným efektem jsem se letos ve filmu už setkal. Adamova jablka ale šla ještě mnohem dál. Začínají se mi tyto absurdity zamlouvat. Jemně zbrousí hrany a film pak nepůsobí jako laciný doják, při jehož sledování bych se cítil trapně. ....POZOR SPOILER. K těm odkazům: Kámen je neměnný, stejně jako láska k synovi. Důkazem je, že mrtvý otec v závěrečné scéně držel kámen . Klíčové scény s "dopisem" jsou nádherné. (20.11.2011)

Koho neprostoupí po filmu myšlenka: "Uvidět Okuribito a zemřít," je necitelná zrůda. Vždyť teď už víte, že pohřeb bližního (vás) je jedna z nejhezčích věcí, které můžete svým příbuzným věnovat. Zkušený průvodce vás pěkně načančá, vymydlí, oblékne a tím se zacelí všechny rány, zaženou chmury. Někdy je to i legrace, ale to si musíte nechat narůst kozy, jste-li chlap, či vousy, jste-li žena. Nebo se nechat shnít. Pohřeb, to je jako když vaše nové štěnátko udělá svou první loužičku - úplně se sice neradujeme, ale kdo by se na toho roztomilého chlupáčka zlobil, ňění liž plafda? Průvodce však nevypráví dojemně pouze o smrti, ale i o manželství. Japonská žena, to je (téměř) bezpodmínečně milující tvor. Přijdete o práci, usmívá se na vás, máte cello na dluh 180 000 doláčů, usmívá se na vás, ale pozór - SPOILER - děláte profesionálního "pohřbívače" za těžké prachy a tajíte to před ní, co se asi stane? Tipoval jsem dvě možnosti. A) Dozví-li se to až v závěru filmu, bude se jistě opět usmívat a řekne manželovi: "Ty truhlíku, ty ses za to styděl? Dyť já tě mám ráda." B) Dozví-li se to dříve, bude se mračit, ale v závěru uvidí, jak nádherná je to práce a zase se usměje. Nikoliv C, ale B je správně. Ono je to ostatně dramaticky obloukovatější. Děj, který Průvodce rozehrává kolem vztahu hlavního hrdiny s otcem, to už je vůbec ryzí kýč. KONEC SPOILERU. Cellistou byl náš pohřbívač nejspíše proto, aby si mohl Hisaishi zaexhibovat. Hráli tam japonci, pohřeb byl japonský (ačkoliv, jeden Japonec mi říkal, že tam nic takového nemají - ale spíš jde o to, že už to v současnosti nemají), natočili to japonci v Japonsku, jedlo se tam japonské jídlo, ale japonský film to dle mého názoru není. (05.11.2010)

Značně neuchopitelný a celkově poněkud chladný začátek, který v celkovém měřítku působí jako hodinu dlouhý úvod do života Daiga, by vás neměl odradit. Průvodce je totiž i přes odlišnost kultur poctivým lidským dramatem o osudu jednoho neúspěšného muzikanta, který se pokouší nalézt svůj nový smysle života. A překvapivě jej nalézá coby společník na ceste k poslednímu odpočinku pro zesnulé. Snímek je kvalitním zástupcem žánru, který nabízí širokou škálu emocí a dokazuje, že i přes odlišnost kultur a životních postojů, když se jedná o vzdání posledního holdu našim nejbližším, jsme ochotni odložit své masky všednosti. Škoda jen trochu nesedících humorně laděných pasáží. (26.05.2011)

Mladý muž menom Daigo Kobajaši, sa čochvíľa vydáva na osudovú 「vandrovku」, a to konkrétne z Tokia do Jamagaty, keďže mu všetko nevyšlo podľa jeho najideálnejších predstáv, ako si vlastne sprvoti naplánoval... • Totižto, práve na tomto mieste sa snažil preraziť k tomu umeleckému zameraniu, ku ktorému má naprosto vrúcny vzťah snáď úplne odjakživa, ale ako sa tradične hovorí, že nie každý deň je nedeľa, tak zrovna toto pomenovanie momentálne zažíva - ústredný protagonista, ktorý aspoň následne vyskúša konečne niečo nové, k čomu pravdepodobne nikdy predtým nepričuchol. • A to je v podstate i samotný motív tohto mimoriadne decentného snímku, na ktorý budem ešte veľmi dlho spomínať, pretože ma veľmi zasiahol, a to ani nie kvôli samotnému spracovaniu, čiže povedzme, predovšetkým, nejakým, okázalým, režisérskym štýlom s množstvom všelijakých technických zlepšovákov, s nasledujúcimi odbornými postupmi od výmyslu sveta, ako napríklad v nedávno uvedenom samoúčelnom počine s titulom 1917, kedy by proste zbytočne strhával na seba pozornosť presne takýmto nevhodným spôsobom, ale najskôr len tou citlivejšou témou, ktorú mi režisér Jódžiró Takita, predostieral s extrémne pôsobivou symbolikou, kde kládol čo najväčší dôraz na absolútnu autenticitu, vďaka ktorej som asi nielen iba ja prechádzal, obzvlášť zaťažkávajúcou skúškou, či ju predsa napokon zdolám, no musím sa skromne priznať, že mi miestami robila väčšie problémy... • Samozrejme, že čo sa týkalo celkovej réžie, tak tá si neustále udržiavala svoju nadštandardne vysokú úroveň, lebo ponúkala 『reálny život 』 , ktorý sa nás všetkých bezprostredne dotýka. Mimochodom, predstaviteľ - hlavnej postavy D.K. , Masahiro Motoki, podal dosť zaujímavý, herecký výkon v stvárnení istého 「povolania 」, na ktoré by som si síce vonkoncom netrúfol, no možno jemu pomôže odbúravať stres najmä vtedy, keď si potom ♫ zahrá ♫ na čelo ♫ , v čom je inak vynikajúci. • Áno, ♪ hudba ♪ , tvorila neoddeliteľný základ k tomuto excelentnému filmu, keď si dovolím tvrdiť, že bola rovnocenným partnerom - k tejto myšlienke, na ktorú som dlho čakal... • Tentoraz som sa po časovej osi vydal až do prvej dekády - 21. storočia, a to je už na mňa čo povedať, nakoľko som stálym návštevníkom toho minulého, no nemôžem povedať, že by som teraz túto 「zástavku」, zvlášť oľutoval, ako môžete vidieť v súlade s hodnotením, nie je tomu vôbec tak, aj keď sa vskutku azda jedná len o slabších päť hviezdičiek, no dokážem si ich obhájiť, a to i napriek tomu, že som pôvodne uvažoval nad silnými štyrmi, pričom aj Kobajaši postupne (z)mení svoj názor na bytie, ako také... (08.02.2023)

Takitova dramédia o smrti. Vždy keď vidím film v ktorom sa kĺby tradícia so súčasným pohľadom, pristupujem k nemu ako divák z určitou dávkou zvedavosti. Rád sa dozvedám nové veci a hlavne som veľmi zvedavý nakoľko budú prezentované tvorcom nám- západným divákom. Uctenie si mŕtvych je tu podane z rovnakou ľahkosťou a krásou ako obrad čaju. Takita dbá na to, aby sprístupňoval jednoduchú krásu, ale zároveň neprestáva byť vtipný a melancholický. Na postavičky si aj napriek krátkemu času v ktorom sa na plátne vyskytujú, zvykneme a na konci sú nám dokonca dôverne známe. Jediné čo mi tam trochu vadilo a čo mi znemožnilo dať plný počet bola línia z otcom. Aj keď ju režisér obohatil o poetický aspekt, a v rámci možností aj zapadala do celého konceptu príbehu, ako jediná mi prišla povinná nutnosť k zakončeniu všetkých línií a následne aj celého príbehu. Mimo to rozhodne stojí za videnie. (20.03.2015)