Průvodce

Japonské drama se zajímavý tématem - Jaké je to mít práci ukládače mrtvých do rakve? Je to něco, zač se stydět? Podřadná práce? Nebo je to přesně naopak? ... Sledujeme, jak se k této práci dostane mladý muž, který se cítí být ztracen ve svém životě. A v této práci nalézá svůj úděl. Stejně tak jeho okolí nakonec pochopí... neřekla bych, že se jedná o snímek na pohled "krásný", přece jen se zde obejevuje i ta trochu černého humoru, i když jen okrajově. Okuribito však rozhodně nepostrádá cit a myšlenku. ~(3,9★)~ (29.12.2009)

Film o jedné "cestovce", která vypravuje své klienty na cestu všech lidí. Krásný melancholicko-humorný film, který dojímá, aniž by nás musel ždímat. Který osloví hloubkou myšlenek, aniž by vedl přemoudřelé mentorské monology. To, co ve vás film vykouzlí při obřadu ukládání do rakve nenáviděného otce, to se nepodaří jen tak leckterému filmu. (11.08.2012)

V této zemi, kde se pohřbívá stále častěji bez obřadu a pokud s obřadem, pak většinou v podobě několika oddeklamovaných básniček kdesi v kremační síni, by si film jako Okuribito zasloužil zvláštní pozornosti. Leccos v ději je předvídatelné a japonský humor(?), který snímkem tu a tam probleskne, taky nemusí být našinci blízký (alespoň mě tedy spíš uváděl do rozpaků), ale dokonalá katarze na závěr tyto drobné nedostatky dostatečně vykoupí. Vedle posledního momentu, mě ještě jeden okamžik zvláště zasáhl: když se uřícení zřízenci pokoušejí hodit tělo do rakve jako pytel brambor (poté, co je už divák důvěrně seznámen s krásou tradičního „vrakvovacího“ rituálu). Říkal jsem si pak ve vztahu ke své vlasti: tam, kde se takovou pohřebáckou ležérnosti zachází s mrtvými, bude se bez úcty zacházet i s živými. Nejdřív se starými a s těmi v mateřském lůně čekajícími, ale nejen. Když vzpomenu, jak se v nemocnicích a DD často jedná s pacienty, kteří už se nemohou postavit na nohy, je mi těžko. A přitom třeba takové sprchování stařenek a stařečků nemusí být mechanický, rutinní úkon připomínající umývání nádobí, nýbrž - svým způsobem posvátný - akt služby. Už jsem byl svědkem obojího přístupu. Každopádně díky za tento film a za to, že člověku vrací téma v Čechách i Japonsku tabuizované před oči. Jinak pro kontrast je možno si přečíst Waughovu jedovatou grotesku o pohřbívání v Hollywoodu „Drazí zesnulí“ (The Loved One). Zajímavé by mohlo být i srovnání s – u nás žel málo známým - filmem Barmská harfa od Kona Ichikawy, kde se též, byť v úplně jiném kontextu, představují témata povolání a pohřbívání. [Více v "deníčku" na profilu.] (04.02.2011)

Obyčajne filmy s voľnejším tempom a jednoduchším dejom majú tendenciu skĺzavať k nude. To však nie je tento prípad. Snímok pozitívnou a nenútenou formou uvedie diváka do sveta japonských tradícií, zvyklostí a rituálov, predovšetkým tých pohrebných. Neviem do akej miery spoločenský a rodinný život vo filme zohľadňovali reálny stav, pokiaľ by sa na to dalo spoľahnúť, tak v modernej japonskej spoločnosti by to znamenalo ďalší výraznejší príklon k západnej kultúre. Emotívna stránka si tu tiež ide svojou vlastnou, nevyšľapanou cestičkou, zo začiatku žiadna sláva, ale s každou minútou bez prestávky naberá na sile, aby potom ku koncu, za doprovodu nádhernej hudby, zaplavila diváka sladkou vlnou príjemných pocitov. To by neboli Japonci, aby neprišli s nejakým nápadom a ku koncu z pointy niečo nevytĺkli. Veľká spokojnosť. 85/100 Videné počas Challenge Tour 2015: 30 dní so svetovou kinematografiou. (17.04.2015)

Filmové pohlazení z Japonska s nádhernou hudbou, téma přípravy na poslední rozloučení se tvůrci chopili přesně tak, jak bych od Japonců očekávala, citlivě, s úctou k člověku i k tradici, zdvořile a s jemným humorem. Masahiro Motoki si mě omotal okolo prstu během prvních minut, po návratu do rodného městečka získal práci mrknutím oka, jen tak nějak netušil, na co vlastně kývnul.. Moc krásný kousek, u kterého si cením jak námětu, tak zpracování a zejména pro celkové pozitivní vyznění.. Poklona, bylo mi potěšením.. (28.10.2019)