Terasa

Nelevný film pro hloubavé diváky prostředkuje celou řadu velmi nepopulárních fakt a souvislostí. Ač pojato v sedmdesátých a realizováno na počátku osmdesátých let, přesně a výstižně postihuje poostupné vyhasínání ideového základu první poloviny dvacátého století. Příběh pěti padesátníků z terasy-fóra je příběhem celé moderní levice. A tak trochu i tragédií moderní bezhodnotové společnosti. Nostalgie, která prostupuje celým filmem, tvoří obsah i formu i námi zažívaného a pociťovaného fin de siecle. Tento pocit doposud nevyvanul. Pět příběhů je současně souhrnem pěti dokonalých hereckých kreací dnes odcházející velké herecké generace. Terasa je nejen fórem. Je i místem poměrně dobrých výhledů. A výhled je základem každého života, který chce a může být žit a prožíván plně a šťastně. To propůjčuje chmurné bilanci, která je v základu filmu, přece jen variantnější - záměrně neříkám optimističtější nebo radostnější - ráz než ono v počátku komentáře konstatované prvoplánové vyvanutí někdejších snů a ideálů. (17.09.2007)

Skvěle obsazený i natočený film, který může svou formou vzdáleně připomenout Scolův o 3 roky mladší snímek Tančírna. Z herců mě osobně nejvíce zaujal herecký výkon Marcella Mastroianniho, který si zahrál ve spoustě jiných Scolových filmů, jako např. Zvláštní den nebo Drama žárlivosti, abych uvedl alespoň ty z nejlepších. Terasa se mi velmi líbila - je to skutečně velmi chytrý a scenáristicky promyšlený snímek, s brilantními dialogy, originálním humorem a jasnou uměleckou výpovědí. Žel, u nás je dle minimálního počtu zdejších hodnocení prakticky neznámý, a většina současných diváků by ho stejně asi prozívala jako 2,5 hodinovou užvaněnou italskou nudu, kde "se nic neděje" a kde většina narážek už dnes nikomu nic neřekne. Jeho zhlédnutí tak má v sobě o to víc bezděčného elitářství - tohle je film, který když si pustíte, tak se můžete spolehnout, že ho nikdo další nikdy neviděl a neuvidí, a vše podstatné už zde k němu stejně bylo řečeno v předchozích komentářích. Za mě tak jen pomyslný palec tam nahoru směrem k Ettore Scolovi - v mých očích to byl rozený velikán, který nám tady nechal spoustu krásných filmů. (12.07.2017)

Brilantní (počínaje vybroušeným scénářem originálně pracujícím s opakovanými návraty do téže výchozí situace), napěchované myšlenkami, ale dost odtažité. Na základě úryvků viděných a rozebíraných na školních projekcích jsem čekal víc. Jeden z těch filmů, které člověk tak nějak akademicky obdivuje, leč pod kůži se moc nedostanou. — Detail, ale: Trintignant je jako Ital překvapivě přesvědčivý, na Francouze. (22.02.2012)

Na Terase je zdánlivě děsivá stopáž filmu, ty dvě a půl hodiny s ohledem na konverzační charakter snímku vypadají hrozivě, ale osobně jsem se ani minutu nenudil. Terasa se dá přirovnat k Felliniho Sladkému životu, rozdíl je v tom, že Fellini si střílel ze životního stylu novodobých italských zbohatlíků, kdežto Scola si bere na mušku levicové intelektuály z dobře situované italské střední třídy 70. let. Příznačné je, že příběh začíná na večírku, kde se sejdou dobře oblékaní pánové a dámy, uždibují ze stolu plného vybraných lahůdek a do toho vedou plané plky. Film má tři roviny - za prvé na příběhu několika zúčastněných mapuje krizi středního věku, kdy na přítomné pány těsně po padesátce začíná doléhat tíha věku, rizika nemocí, společenského a pracovního neúspěchu, rozpad vztahů, odcizení a samota. Ve druhé rovině film nastiňuje právě vyprázdnění levicového přesvědčení, jeho erozi ve světle dynamických sociálních změn, bohatnutí středních vrstev a rozšíření konzumního životního stylu. Ve třetí rovině se snímek dotýká emancipace žen, kdy přítomní pánové se přes své rádoby pokrokové postoje jen těžko vyrovnávají s tím, že jejich ženy jsou nezávislé, někdy i úspěšnější než jejich vyčerpaní partneři. Film je zajímavý svou psychologickou drobnokresbou, má řadu půvabných momentů a vybroušených dialogů. Dá se na něm vystopovat spoustu výborných postřehů ze života, které přesahují svoji dobu a místo děje. Velmi solidně obsazené a zahrané. Osobně se mi líbila Jeana-Louise Trintignanta, který představuje scénáristu v období tvůrčí krize, snažícího se lhaním zamaskovat svou tvůrčí impotenci. Komediálně zajímavá je i postava úspěšného producenta bez širší intelektuální výbavy, který žije ve svazku s typickou intelektuálkou a pochopitelně se v jejich soužití projevuje jeho handicap. Celkový dojem: 85 %. (19.04.2009)

Skupina 50 -nikov rozobera svoje vztahy, zeny, milenecke avantury ... postupne sa pridala talent, vitalita, umenie , politika. ja som vsetkymi desiatimi za, najma sa t odobre uziva vtedy, ked spolu hovoria PlynovyMuz /Il Sorpasso 1962/, Trintignant /Muz a Zena 1966, Il Sorpasso/, Mastroianni /La Notte, Velká Zranice/, Milena Vukotic /zena Huga Fantozziho/ a Ugo Tognazzi /Klec Blaznu 1978/ : 89 % (03.10.2020)