Karate Kid

Toto lze nejlépe popsat jako Karate Kid pro děti. Jaden Smith navíc nikdy nebyl moc dobrý herec a o to horší a nesympatičtější byl jako malý kluk, konkrétně to platí i zde, kde pokazil mé celkové dojmy z filmu. Možná bych dal více hvězd, kdyby to celé nebylo přes 2 hodiny dlouhé. A to obzvláště, když akce je nanejvýš průměrná a příběh pouze kopíruje úspěšnou filmovou předlohu. Amíci prostě vždy musí mít vlastni verzi a to je většinou na úkor kvality. 30-35% (22.05.2021)

Musi se uznat, ze to Zwartovi slape, coz je hodne prekvapivy, kdyz ma film silenejch 130 minut a trenovat se zacne az po hodine zbytecnyho deje. Navic krome toho treninku a finale tady zadny poradny souboje nejsou. Druhej problem je v Jackiem, jasne, zestarnul, takze kdyz predvede nejaky udery, je videt, ze ho to lehce unavuje, na druhou stranu, neni starej tak, aby delal dedecka kungfacka, takle spis vypada jak vandrak, kterej oblejza okolo skoly a sleduje maly kluky. No a nejvetsi problem je samozrejme Smith, jeho postava je totiz rozmazlenej americkej fakan, kterej si mysli, jak je desne cool a nad veci a Smith to bud tak dobre hraje, nebo takovej proste je, ze mi celou dobu lez silene na nervy. Navic kolikrat ty jeho komba nejsou moc uveritelny a hrat taky moc neumi, spokoji se s nakejma trema vyrazama. Ale tak zase je mu 12, tak ho nemuzu hodnotit jako dospelyho herce. Takze celkove sice docela svizne odsejpajici a prakticky nenudici, na druhou stranu nevhodny obsazeni, minimum bitek a zbytecna delka, takze ty 3* jsou tak akorat. (08.07.2010)

Fanoušek původního Karate Kida nejsem. Myslím, že jsem ho nikdy celého neviděl, ani po tom moc natoužím. Na remake jsem se rozhodl podívat pouze ze zvědavosti - film mě vůbec nezajímal, pozitivní recenze (RT 70 %) mě tak zaskočily, že jsem ty dvě hodinky prostě obětoval. Co k tomu teď říct, než že je to řemeslně velmi slušně zvládnutá blbost, která by se mi ve vesmíru, v němž mám rád americké patetická klišovité filmy s dětmi v hlavní roli, velice líbila, a možná by mě i nadchla. Zásadním problém tedy je především fakt, že pokud má osoba něčím není, tak cílovým divákem remaku Karate Kida. PS: Být dialogy pronášeny ještě o stupeň vážnějším tónem, jednalo by se už o parodii. Takhle je to lidem s postojem podobným mému pouze nechtěně směšné. (05.07.2010)

Moc společných prvků s tim původním filmem to teda nemá, snad jen nějakou koncepci příběhu a celá ta změna je spíš k horšímu, ať už se jedná o celej příběh zasazenej do Číny anebo o věk hlavního hrdiny, kterej je na můj vkus až zbytečně moc mladej, aby tam zápasil a převed něco, čemu by se dalo uvěřit, že by to fakt uměl, navíc Jackie Chan prostě Miyagi neni ani omylem a k tomu všemu se na konci shromáždilo klišé snad ze všech bojových filmů dohromady, že se tomu už ani nedalo smát, nicméně ve výsledku to pobavit dokáže (05.07.2010)

Na tomhle filmu je zajímavý to, že ačkoli je poněkud klišovitý a předvídatelný, přesto funguje, zejména co se týče vyvolávání různých emocí. Karate Kid je tudíž dobrým důkazem toho, proč u filmů nevadí opakování známých příběhů nebo schémat, protože klíčové jsou emoce. A je jedno, jak a čím je filmy navozují. Účel světí prostředky, jak se říká. Proto když se někdy tvrdí, že jde nějaký filmy proti konvencím, neznamená to ve skutečnosti, že jde proti očekávaným příběhovým schématům, ale že jde proti očekávaným emocím. Někteří lidé se dokonce dívají opakovaně na filmy proto, aby ovlivnili své vlastní emoce a posílili nebo změnili náladu, ve které se nacházejí. Faktem je, že Karate Kid nám tímhle důrazem na staré známé emoce na úkor nového příběhu říká možná něco o budoucnosti kinematografie, která do nás bude ládovat emoce přímo přes nějaké matrixovské kabely a příběh k tomu nebude vlastně vůbec zapotřebí. Film tuto myšlenku ukazuje na scéně s ženou a hadem. Zatímco Jaden Smith je toho názoru, že žena kopíruje pohyby hada, Jackie Chan mu vysvětlí, že je tomu obráceně, neboť had kopíruje pohyby ženy. Jaden Smith tudíž spadá ještě do dnešního světa, kde se musí filmaři podobně jako žena přizpůsobovat divákům, kdežto Jackie Chan nastoluje už budoucnost kinematografie, v níž žena diváky přímo ovládá a kontroluje. Jackie Chan mimo to dodá, že být klidný a nedělat nic jsou dvě velice odlišné věci, čímž naznačuje, že nevyprávět příběh ještě neznamená, že film nic nedělá a neprodukuje žádné emoce. Produkuje, akorát k tomu nepotřebuje příběh. Tato naprostá rezignace na příběh tu ale kdysi už byla, a není tudíž ničím, co by mělo kohokoliv překvapovat, neboť kinematografii přinejmenším ve svých počátcích charakterizuje spíše a hlavně dokument (zachycení skutečnosti), experimentování (Jan Evangelista Purkyně), věda (Muybridge, Marey), okouzlení a pouťové atrakce (na úkor narace), populárně naučné aktualitky (hraný zábavný film nemá budoucnost, říkával tehdá Lumière) či animace (ta dle některých není podmnožinou filmu, ale jeho samotným rámcem, dnes ve věku digitální techniky a možnosti modifikovat hranou akci zvláště).Kinematografie nikdy nebyla zamýšlena pro vyprávění příběhů. S příběhy se začalo až později. Tudíž i jejich opuštění by nás pouze navrátilo k počátkům. Nenarativ jsi a v nenarativ se obrátíš, jak by to asi okomentoval Mojžíš. (30.12.2012)