Amarcord

Vzpomínky na dětství jsou vždy jen jedny. Jako kuřátka kolem kvočny se kupí výchozí mozaika prvotních zážitků kolem nosných témat života. Souznění prvních krůčků, postupné propracovávání se k vlastním, již více či méně "dospěláckým" názorům, první erotické vzněty, které odolají hravě i tomu nejpřísnějšímu představitelnému katechismu. A dominanty, na které se nezapomíná. to všechno je ve vícevrstevnaté kompozici autobiografického Felliniho filmu obsaženo. Výraznost autorova rukopisu je nepřehlédnutelná: běsové nastupující puberty prvních nesmělých pohledů, bezuzdnost v teorii, bedlivá obezřelost v praxi. A zrání, a zrání .... Rimini třicátých let minulého století naznačuje ve velmi výmluvných souvislostech priority mladičkého Felliniho, prázdnotu mussliniovského všedního dne. A čekání, a čekání.... Dětský svět je svým pojetím i vnímáním příkře odlišený od toho oficiálního. Všechno vnímáme s určitým posunem. Může se zdát, že je to málo; má-li básnivost v této rovině znamenat postižení filmu a invenčních pružin, s jejichž pomocí procházíme více i méně snadnými úskalími tohoto bouřlivého Felliniho životního období, je pravdou opak. Snaha o vylepšení a sebezdokonalení nemá alternativu; k dospělosti, té skutečné, ne k té proklamativní, se vždy, každý z nás v klíčovém období, probojováváme těžko a nanejvýš nesnadno. Film sjednocuje jeden průnik: lidská blízkost i vzdálenost místní prostitutky zvané Štísko. Štísko nakonec ne zcela uspěla, Itálie, postupně se defašizující, zřejmě naopak ano. Svou adaptabilitou, svým zemitým humorem, svým rodícím se neorealismem, svým hospodářským vzmachem. Svou italskostí, jejímž ztělesněním je tento film, ostýchavě vzpomínající na dětský věk jednoho z jejích největších synů všech dob. (30.12.2007)

Talianske filmy majú pre mňa zvláštne čaro, ale houby sa môžem hrať na nejakého experta. Toto bol milý filmový zážitok, najmä vďaka tomu panoptiku rôznych postáv a ich interakcií medzi sebou. Videla som na veľkom plátne, bratislavské kino Mladosť oslavovalo 100 rokov, toto premietali ako posledný film v rámci svojho narodeninového špeciálneho programu. Dobre vybrali. Obľúbená scéna: "I WANT A WOMAAAAAAN". Btw, prečo som to videla v anglickom znení? To asi nie je pôvodné. Celý čas mi to dosť silno prekážalo, lebo tie hlasy boli akoby naschvál parodizované do taliančiny. (Kino Mladosť - 19.10.2013) (23.10.2013)

Federico Fellini jakoby ve filmu Amarcord adaptoval některý z pábitelských románů Bohumila Hrabala a coby pomocného režiséra si fiktivně přizval Jiřího Menzela, tak propojená byla nálada a duch doby konce šedesátých a začátku sedmdesátých let, západní civilizace se opájela svobodou (kterou bohužel u nás přibrzdilo znovuspuštění železné opony) a kvetlo umění, ideou byla tvorba a režisér byl vypravěčem a ne pouhým řemeslníkem, jak tomu bohužel mnohdy bývalo později... Fellini se ve svém snímku vrací do dětství, převažující je tedy usměvavě nostalgický retro pohled, ono spojení tragična a komiky, hořkého a sladkého, smutného i humorného, smrti i radostí života... Nástup fašistické totality je tu podáván s komickými konotacemi trapností lidových shromáždění a vyprázdněností vlasteneckých proslovů, Duce je zvěčněn hlavně coby pouhá mluvící hlava, nadživotní adorační portrét, ale také jako dobová celebrita, mediální superstar, jejíž blízkost zaručuje zdání nesmrtelnosti, což si uvědomují hysterické fanynky z davu (pravda trochu jiného věku než dnes). Průvodcem a vypravěčem je staromilský právník, obdivovatel římské kultury a tradic, který si, stejně jako režisér, všímá především nadčasového rituálů, kulturních odkazů a typologie italského charakteru realizující se ve stereotypech chování... Zaměření pozornosti na starobylý rituál loučení se se zimou a pálení čarodějnic (prastarý keltský svátek příchodu jara a probuzení přírody Beltine, slavený v noci z 30. dubna na 1. května, později Valpružina noc či noc Filipojakubská...u nás se lokálně na hranicích spalovala i pohanská bohyně smrti Morana...), obdobně se Bohumil Hrabal symbolicky pokusil vytvořit reflexní oblouk mezi dávným slovanským rituálem postřižin a emancipační módou zkracování ženských vlasů symbolickou pro dobu přelomu století. Felini poukazuje na symbolické uzavření klasické éry římské (přeneseně i západní) kultury v nastupující mladé generaci, která není ochotna přejímat penzum klasických mouder a sentencí - nejde tu jen o obyčejnou generační vzpouru, ale o symbolické uzavření vývojové etapy lidstva, ad actum dokonané hrůzami druhé světové války... Amarcord nádherně popisuje také italský národní charakter - onu temperamentnost, afektovanost, příslovečnou vitalitu, sexualitu a kult těla, přibližuje ono typické italské manželství, život přelévající se z bytů na ulice, život radosti, vína a zpěvu... Amarcord je zkrátka nádherný film a dokonalá oslava života...a jako vysoce funkční filmový tvar také oslava evropského ducha kinematografie... (10.11.2007)

Federico Fellini zavzpomínal na své dětství skutečně tak, jak se sluší velkému mistrovi filmového plátna. Stvořil snímek naprosto čistý, jemný, veselý i smutný a krásně příjemný. Už si jen představte všechny ty svérázné postavičky - prchlivý otec, kluci toužící po milostných dobrodružstvích, bláznivý strýček na stromě, krásná a věčně nadržená Lištička, převyvinutá trafikantka, bláznivý motocyklista Prďoch, půvabná Štístka a další a další. A právě na nich tento film stojí, na nevšedních a přece tolik všedních věcech. Pro neartového diváka asi nejstravitelnější Fellini. 85%. (30.05.2006)

Federico Fellini byl jedinečným a neopakovatelným režisérem a stejně tak je tomu u Amacordu. Výjimečný pohled na obyčejnost menšího města je naprosto neobyčejný... poetičnost vyprávění střídá jednoduchost života. Asi nejkrásnější součástí filmu jsou minipříběhy zvláštních lidí, které často vyprávějí přímo na kameru bez jakkéhokoliv ostychu a ktomu přerušováni třebas nejapnými zvuky vtipálků. Dílo je také autobiografické, především ve spojení s dospíváním, prvními sexuálními zážitky či platonickou láskou. Fellini nic neskrývá a přesto má film mnohá tajemství, na která musí divák přijít sám. Zasloužený Oscar a nezapomenutelné místo v kinematografii... (03.03.2004)