Amarcord

Ty 4 hvězdy jsou mírně nadsazené, nechci tím ale naznačit nic jiného než to, že Amarcord mě jednoznačně zaujal nejvíc z toho, co jsem od Felliniho viděl, má spoustu vtipných momentů, záživných situací, vynikající hudbu a charakteristické (a rovněž charismatické) hlavní a některé vedlejší postavy. Ale přesto si prostě nemohu odpustit několik jízlivých poznámek. Jde o sledy více či méně nenavazujících situací a scén, které mi dohromady dávají jeden nenaolejovaný a neopepřený celek. Opět postrádám nějaký silnější a zásadnější příběh, než popis života za určité doby a na určitém místě a to, co je podle mě nejdůležitější, je to v podstatě úplně to samé, jako jsem viděl od Felliniho minimálně dvakrát (z třech předchozích filmů), jen s tím rozdílem, že Amarcord je očividně režisérův vrchol plný nápadů, myšlenek a zábavy (překonávající v tomto ohledu jeho ostatní projekty na plné čáře) a to mi dává jasný podnět proto, že nemá smysl od Felliniho sledovat už cokoliv jiného, podnět, který (nutno říci) jsem tedy přiliš neuposlechl :-) (30.05.2006)

Felliniho nostalgické spätné ohliadnutie sa na svoje detstvo a mladosť, plné humorných situácií a sympatických postavičiek. Z pohľadu dnešného diváka pôsobili možno dosť karikatúrne, ale verte mi... v tých časoch poberali plnú vážnosť. Najviac sa mi páčila prvá polovica, ktorá sa zameriava hlavne na také obyčajné chlapčenské výmysly, darebáctva a školu. Druhá polovica je už o trochu vážnejšia, je v nej menej humoru a komických osviežení. Aj keď na druhú stranu scénky so strýkom z ústavu stáli vážne za to. 75/100 (04.12.2015)

Napodruhé a s nepoměrně větší znalostí Felliniho uznávám, že jde o film s jistým kouzlem, ale nějak mu nedokážu podlehnout. Řím se pohyboval na hranici nostalgie a dekadence, což ho dělalo zajímavým. Tohle už je jen nostalgie, což (navíc v kontrastu s dnešní italskou tvorbou, zvlášť od Tornatoreho) spíš irituje než cokoliv jiného. Fellini byl ale první, tak budiž. (12.03.2011)

Amarcord je slovo, které pochází z romaňského nářeči (tj. nářeči z oblasti, odkud Fellini pocházel - z Rimini) a znamená "milovat" ("amore") a "vzpomínat" ("ricordo"). Už z titulu je tak patrné, že Fellini, ohlížeje se za svým dětstvím a dospíváním, vzpomíná s láskou, a tak má tendenci spoustu věcí lakovat narůžovo a nechce se nechat ovlivnit tím, jak jeho rodiště vypadalo v době natáčení, protože mu stači vrátit se ke svému 41 stránkovému textu "Moje Rimini" a to vybudovat v proslavených italských ateliérech Cinecitta. Přestože je děj zsazen do 30. let 20. století, městečka Rimini, může se odehrávat kdekoliv a kdykoliv, má všeobecnou výpovědní hodnotu._____ Ve vyprávění nám nejsou představovány životné postavy, ale určité archetypy, s kterými se počas života setká snad každý (ať už se jedná o hádavé rodiče, kteři dávají za pravdu tvrzením o "italské rodině", tak i přehlídka učitelů stojí za pozornost). Přestože pro své postavy, jak ty kladné, tak záporné, má a vždy měl tvůrce pochopení a dal dostatečný prostor jejich fantazii, nebál se k nim občas přistoupit i karikaturisticky, což je dáno tím, že jako mladý se živil jakožto karikaturista a na svět nahlíži do své tvorby před a ještě v Amarcordu jako na cirkus, v němž defilují bizarní postavičky, které se tu ocitují v reálných a tu zase v surreálných okamžicích a vyprávěńi je popoháněno obrazy-všeobecně pochopitelnými metaforami, které nikdy nesklouzávají do vyložených banalit a film tak do kýče._____ Přestože na západě byl snímek přijat velice dobře (Amarcord znamenal čtvrtého Oscara pro Felliniho za nejlepši zahraniční film po Silnici, Sladkém životu a 8 1/2 roku 1975 a nominaci za režii a scénář roku 1976, zároveň získal i nominaci na Zlatý glóbus a cenu newyorských kritiků), ve své domovině se italský tvůrce, jehož počátky sahají až do neorealismu, dočkal rozporuplných až odmítavých reakcí, kdy mu teoretici a kritici i recenzenti vyčitali, že se jedná jenom o stejný a pořád dokola opakovaný soubor znaků, s jakým si diváci zvykli spojovat Felliniho dílo. Na to Federico kontroval, že Amarcord je pro něj důležitým počinem, který mu dovolil ohlédnout se nejenom na své dětství a dospívání, přestože se vzpouzí žanrového zaškatulkování filmu jako autobiografického, a zároveň i rozloučení s jeho předešlou tvorbou. A svými filmy jako A loď pluje anebo Zkouška orchestru, v nichž dominuje oproti obrazu hudba jeho stálého spolupracovníka Nina Roty a v nichž pomíjímá (filmový( svět jako orchestr, svá slova potvrdil. Amarcord zůstává nejpřijatelnějšim kouskem, který stvrzuje, že FF dělá filmy tak, že vypráví útržky ze svého života. Jeho dílo nelze napodobovat a ani se k němu (alibisticky) odvolvávat, jako je to přiznačné pro českou tvorbu 90. a 20. let v čele s Hřebejkem, Svěrákem a Jakubiskem, ale pouze okázale citovat, jako to udělal Giusepe Tornatore ve své Maleně... (15.11.2007)

Poslední šance Fellinimu mě s italským klasikem konečně usmířila. I Federica totiž dohnala nostalgie a to natolik povedená, že ji ještě několik let po zhlédnutí nemůžu úplně vymazat z hlavy. V klukovských zážitcích jsou všechny dojmy zveličené, všechny postavy věrohodně černobílé a všechny příhody nezapomenutelné. Sice i tady pan režisér v jednu chvíli přestřelí, když venkovskou epizodku nechá jít až příliš daleko přes hranice snesitelného absurdna, ale jinak je pro mě Amarcord jeho zdaleka nejstravitelnější i nejlepší snímek. (30.05.2006)