Film Socialismus
Film Socialisme
Film Socialisme
Socializmus
Režie:
Jean-Luc GodardScénář:
Jean-Luc GodardHrají:
Élisabeth Vitali, Louma Sanbar, Patti Smith, Quentin Grosset, Christian Sinniger, Blandine Bellavoir, Adolf Hitler (a.z.), Odile Schmitt, Bob Maloubier (více)Obsahy(1)
Jedné noci vyzvou dva sourozenci zcela vážně své rodiče, aby jim vysvětlili význam slov Volnost – Rovnost – Bratrství. Dětsky upřímná otázka nedovoluje omezit se na otřepaná klišé, a tak rodiče a s nimi i tvůrci a diváci musejí bilancovat, odkud vzešly a kam dospěly tyto ideály. Během projížďky výletní lodí po Středozemním moři se otevře horizont s množstvím dalších otázek, příběhů, událostí, iluzí, mýtů a lží. Koláž názorů náhodných pasažérů, mezi nimiž jsou válečný zločinec se svou vnučkou, významný francouzský filosof Alain Badiou, americká zpěvačka Patti Smith, či moskevský pohlavár, se prolíná s různými obrazovými materiály, které nás přemístí do Egypta, Palestiny, Oděsy, Hellas, Neapole či Barcelony.
Jean-Luc Godard, enfant terrible světové kinematografie a jeho šest spolupracovníků, natočili společný opus o nenaplněných ideálech západní společnosti plný kritické sebereflexe, nečekaných spojení, umělecké kreativity a vtipu.
(oficiální text distributora)
Recenze (47)
Dlouho jsem chtěl dát slabší 3*, protože první polovina se mi celkem líbila. Sice tam není vůbec žádný děj (jako v celém filmu), ale jako experiment se mi to zamlouvalo. Hodně se mi na tomhle filmu líbil zvuk, měl jsem sluchátka a nejednou jsem měl pocit, jako by někdo hlasitě mluvil přímo za mnou, i když za mnou je jenom zeď. To se mi skoro nikdy nestalo, že bych mě film zmátl tak, že bych si myslel, že na mě někdo v realitě mluví, ale přitom to je jen v tom filmu. Nevím, jestli by to na mě tak působilo i bez sluchátek, každopádně díky tomu se mi ten film líbí o to víc. Ono dokud se to odehrává na té lodi, tak se to celkem dá, teda pokud vám nevadí experimenty. Druhá polovina, kdy vylezou na souš mě ale nudila, ubylo experimentování a už mi to zase lezlo na nervy. A pak už se to nijak nezlepšilo, bohužel. Jak už jsem psal, děj v tom filmu není, jenom si tam lidi nesouvisle povídají (je v tom pár myšlenek směřující k celku o zkaženosti dnešní doby - s něčím souhlasím, s něčím ne, aspoň v rámci toho, co jsem z toho pobral) do toho se střídají nesouvislé záběry všeho možného, podobně jako u Sbohem jazyku, ale tady mi to nelezlo na nervy. Naopak, občas to je i vtipné, nevím jestli záměrně nebo ne, ať je to tak nebo tak, mám díky tomu z tohohle filmu lepší dojem. Bohužel to ve finále na víc jak lepší 2* nevidím, i když bych rád dal víc. EDIT: Po letech silné 3* ()
Socialismus je vše a nic. Je to dokument, koláž, hraný snímek, komedie, drama, filosofie, politická stať,… Ve třech formálně i myšlenkově zcela odlišných částech nalezneme řadu myslitelných i nemyslitelných sdělení, filmařských postupů-přístupů. Více ZDE. ()
Inflace zobrazení. Totální dedramatizace. Krajní absurdita. Porušení všech kinematografických kánonů. Babylonský zmatek. Výsměch říznutý don't-give-a-fuckismem. Mám vlastní verzi o tomto filmu - Godard se povozil na výletní lodi, přičemž zčásti drze, zčásti utajeně natáčel tu na mobil, tu na videokameru jak své souputníky, tak cizí pasažéry, turisty a výletníky – kdo mu přišel pod ruku – a pak to vše sestříhal, nazval to filmem, poslal to na festival pod značkou "Godard" a vrátil si tak peníze za luxusní dovolenou strávenou na lodi. A protože "Godard" je tradiční uznávaná značka, všichni, kdo si tento výrobek koupí, raději umřou nudou, než by přiznali, že výrobek je jednoduše řečeno nepoužitelný. Je přece experimentálně dokázáno, že čím je dražší víno, tím více člověku chutná, i když mu nechutná vůbec. Citát: "... lidé, kteří nevědomky ochutnali dvakrát stejné víno, ale pokaždé jim byla oznámena jiná cena, měli větší potěšení z vína, o kterém věřili, že je dražší. Kdyby mírou potěšení byly pouze dotazníky vyplněné ochutnávajícími, efekt by mohl být přisuzován strachu ochutnávajícího přiznat, že nepozná lepší chuť dražšího vína. Vědci ale také naměřili, že konzumace domněle dražšího vína vede k větší aktivitě v části mozku, která bývá spojována s pocity potěšení. Zdá se tedy, že dražší vína nám chutnají více, ovšem ne pro svou objektivní kvalitu, ale právě pro svou cenu. Kdo není znalec, kvalitu nepozná. Přesto o ni ale stojí, a tak ji odhaduje z ceny. Nabízí se otázka, v kterých dalších oblastech platíme za domnělou kvalitu, ačkoli tu skutečnou neumíme rozeznat." (konec citátu). Profesor ekonomie Antonio Rangel se přiklání k evolučnímu vysvětlení: Lidé k tomu, aby přežili, museli spoléhat i na zkušenosti jiných a přebírat je. Takže když jim někdo sdělí, že něco je pro ně dobré (a cena je symbolem této informace), tak tomu snáze uvěří. Také potěšení z filmu se dá ovlivnit - již dřívější pokusy ukázaly, že lidé lépe hodnotí takový film, o kterém už před jeho zhlédnutím slyšeli, že je dobrý. (viz http://aktualne.centrum.cz/veda/clanek.phtml?id=519937). Neplatí snad totéž i v případě "konzumace" Godarda? Tento režisér, který v roce 1960 stál u zrodu francouzské "nové vlny", získal tenkrát ceněnou pověst kinematografického revolucionáře, a tato pověst-doporučení dodnes působí na mozky diváků, obzvlášť těch, kdo nechtějí zapadnout do průměru či platit za neznalce. Naštěstí nemusím být znalec za každou cenu. Ano, byla jsem zvědavá na to, co Godard řekne o socialismu, ale zjistila jsem, že to jsou jen senilní útržky bývalé slávy - jak Godarda, tak i socialismu. Po třech dnech se mi toto "víno" úplně vypařilo z hlavy a žádná lítost se nedostavila. ()
Pocit, že sleduji variaci na Plešatou zpěvačku Eugena Ionsca, byl trvalý, intenzivní, nepolevující a dost mrzutý, protože o absurdní drama se nejedná. Godard nejspíš nechtěl hovořit o problémech mezilidské komunikace, ale chtěl sdělit závažné myšlenky. To by ale nesměl být takový egoista a experimentátor, aby 99 % populace bylo vyšachováno z možnosti porozumět jeho slovům. Nakonec se z toho stává čekání na Godota, který by přinesl nějaké vysvětlení nějakou vnitřní koherenci, ale je to marné. Na diváka se tu drze a z vysoka kálí. Tohle není důvod, proč mám rád filmy. ()
Na tento film se dá nahlížet z několika pohledů, od nadšených až po skeptické. Každopádně je to zajímavé subjektivní zamyšlení o stavu společnosti, svobody, morálky a demokracie. Evropa je zde zúžena do prostoru Středozemního moře, která je kolébkou takzvané západní civilizace a stylu života většiny dnešního světa, konkrétně i Evropy. Je zde kritický pohled na historii, plnou totalitních diktatur a jejich vyhlazování nežádoucích a spikleneckého obohacování. S pozoruhodnou hravostí a se zajímavou invencí je bráno heslo: svoboda-rovnost-bratrství. Vznešené heslo je aplikováno na rodině, která je základním kamenem společnosti. Zastavení na cestě v Egyptě, Palestině, ukrajinské Oděse, Řecku, italské Neapoli a španělské Barceloně jsou plná historií válečných konfliktů, dávných filmových úryvků a nadějí v budoucnost. Z postav je nutno zmínit bývalého nacistu Otto Goldberga (Jean-Marc Stehlé), zámožného muže současnosti, ruskou agentku Olgu (Olga Riazanova), pátrající po části zmizelého zlata, rodiče Catherine (Catherine Tanvier) a Jean-Jacques Martin (Christian Sinniger) se svým svérázným výkladem hesla na dětech Florině (Marine Battaggia) a Lucienovi (Gulliver Hecq), a členky francouzského třetího televizního kanálu (Élisabeth Vitali a Eye Haidara). Je to pozoruhodná úvaha, myšlenka, obraz, píseň. Kritické, a přesto plné naděje. Zoufalství a smutek, a přesto plné víry. ()
Dle mého soudu velmi špatný film. Vzít tolik zajímavého myšlenkového materiálu a namixovat ho tak nekonzistentním způsobem, to je lepší rovnou takový film netočit. To, co funguje v knihách typu Kurta Vonneguta, tj. určitá myšlenková roztříštěnost v podobě střípků, kdy si čtenář může knihu otevřít na kterémkoliv místě, kdykoliv ji odložit, přečíst si jen kousek, to prostě u filmového materiálu absolutně nefunguje. Výsledný dojem působí jako slátanina, ač je v ní spoustu zajímavých myšlenek - navíc vložených do úst lidem tak nepravděpodobným, že by je kdy v životě vyslovili. A ještě k tomu z nich režisér dělá jen "tupé panáky", odříkávající repliky, jimž sami nerozumí, tak monotónně, že to až bije do uší... Není artový film jako artový film. Socialismus je jen hra na artový film. Nesmyslný a prázdný ve výsledném účinu. ()
Tohle byla poslední kapka mr. Godard, opět jako u jeho ostatních "filmů" se zde střídají nesmyslný záběry na extrémní množství postav, který se vždy jen mihnou na kus řeči sami se sebou, nebo si poklábosit o totálních žvástech a poté se už nikdy neobjeví, je jich zde tolik, že asi bylo umělcovým záměrem diváka zmást a tím úplně odradit od sledování jeho dalších stupidité. ()
Velmi zneklidňující film. ()
Quo Vadis Europa? Dokonalá výpověď o znechucení nad současným společensko-ekonomickým stavem Evropy a výstraha před jejím dalším směřováním stejným směrem. Dobře si rozmyslete, za co chcete bojovat, protože byste toho taky mohli dosáhnout. Jean Luc Godard představuje nepatrné záchvěvy jedné krásné idey pod masivním nánosem všudypřítomné neoliberální propagandy a povrchním neoliberálním pozlátkem. Záchvěvy v našem uvažování, v našem chování, v našich názorech. To všechno je pryč. Vaše komedie je zbytečná. Zároveň se zamýšlí nad důvody odvrácení Evropy (západní) od krásných myšlenek pomoci bližnímu sociálním státem. Ubohá Evropa. Neoslavovaná, ale ponížená znovu dosaženou svobodou. Ztracené iluze, ztracené hodnoty, to je to, co dnešní Evropu trápí a potápí. Používáme až příliš často slovo "mít", místo slova "být". Peníze byly vynalezeny, aby se lidé nemuseli dívat do očí. Jako správný socialista na závěr Godard jasně navádí k řešení, které vrátí Evropě její zašlou krásu: Když zákon není spravedlivý, má spravedlnost přednost před zákonem. Nevím, jestli to bylo myšlenkovou intenzitou tohoto filmu, jeho originálním zpracováním nebo prostě tím, že s Godardem bez větších výhrad souhlasím, ale toto dílo považuji za jeden z nejlepších filmů, jaké jsem poslední dobou viděl. ()
Není to o socialismu. Je to o stejném bordelu, jako ostatní Godardovy filmy. Takže i o socialismu. Jojo, už dlouho jsem se tak příjemně filmově nevyprázdnil... ()
Ve svém druhém kurzu na Svobodné škole vysokých studií v New Yorku ukázal Roman Jakobson během zimy 1942-43, že je nemožné oddělit zvuk od významu... (...) Proč to ale nezkusit, že? Godard neponechává netečným ani v osmdesáti letech, kdy si většina filmařů, mají-li ten pech žít, užívá zaslouženého odpočinku v bezpečných repeticích. Během sledování filmu, který je příznačně více o penězích než o socialismu, se mi opakovaně vkrádala otázka po smyslu pojednávat básnivým jazykem o věcech, kterým by slušela spíš přísná pojmová rozprava. Je zřejmé, jakou odpověď by měl Godard: 'Nemá smysl o nich projednávat jinak.' (I když Godard by možná řekl jen 'merde'.) Prosím, ale potom lze jako výsledek očekávat v lepším případě báseň, v horším případě nekonzistentní, nesouvislé blábolení - opět 'merde', chcete-li. Není nic povolnějšího než text. (Tolik k obsahu.) V jednom z odnikud se vynořivších aforismů zaznívá: Ochránit všechny obrazy před jazykem a využívat je. Neboť jsou v poušti, kde je musíme hledat. V této souvislosti považuji za férové zmínit, že jedinými působivými obrazy v poušti zajímavého střihu Socialismu jsou ty nikoliv Godardovy. (Tolik k formě.) Raději bych to četl jako Poznámky o kinematografu II. Z výsledku svým způsobem opovrhujícím filmem jsem vyrozuměl, že by je tak raději uvedl i Jean-Luc Godard. ()
Motto: "Když je zákon nespravedlivý, nahradí jej spravedlnost." Film těhotný obrazy, výkřiky a překřiky, ano i tichem (výpadkem zvuku) je jako skřípot předvídající osud skutečné (i symbolické) Costy Concordie, výletního a zábavního kolosu, lodě bláznů a lodě lumpů, nikoli prostředníka mezi lidmi. "Máte naprostou pravdu, nemám ráda žádný národ. Ani Francouze, ani Američany, ani Němce. Ani židy, ani černochy. Mám ráda pouze své přátele, jsou-li nějací. Nikoho jiného." Barcelona, Řecko, Alžír, Alexandrie, Haifa (k Palestině je "přístup odepřen") jsou jen osamělými zastávkami na cestě za štěstím ("Peníze jsou veřejným statkem." - "Jako voda?" - "Přesně."), za ztraceným pokladem (španělským i z Golden League), za Golbergem ("zlatou horou"), za náhrdelníkem a hodinkami bez ručiček, a možná i za vzácnými papoušky z úvodu, za takovýmihle věcmi ("Des choses comme ça"). Ubohými věcmi, jež mají akorát jméno, které jim dáváme. "Ideje nás rozdělují. Ale sny spojují." - "Ne, noční můry." A tak vstupuje Godard a jejich postřednictvím vytváří osobitý slepenec, který drží tvar. "Všude války. Posledních padesát let. Vidíme se ve válce jako v zrcadle." Dokonce i 'Martinova rodina' je ve skutečnosti jménem francouzské odbojové skupiny. "Je malérem, že kopírujeme stejnou předlohu pocházející z antického Středomoří," říká hlas do záběrů válečných křižníků a tanků. "Epidemie vypukla v Neapoli 1. října 1943, kdy Spojenci vstoupili do tohoto nešťastného města jako osvoboditelé. Svoboda je drahá. A nejde jí vykoupit zlatem ani krví, ale zbabělostí, prostitucí a zradou." A pak velký nápis NAPOLI a něco ve smyslu: Mohou Američané tvrdit, že osvobodili národy, které se současně mají cítít zavázanými a podmaněnými? Rwandská cestující, teď už daleko od zločinů a krve, do větru paluby řekne: "Ubohá Evropo. Utrpení tě neočišťuje, ale kazí. Znovu dosažená svoboda tě neoslavuje, ale pokořuje." Když pak ve filmu podruhé zazní ona věta: Co se dnes změnilo, je to, že "lumpové jsou upřímnější (les salauds sont sinceres)", černošská kameramanka odvětí: "Upřímně věří v Evropu, to je pravda." Jakási odpověď na titulní otázku 'Quo vadis, Europa?'. Martinova garáž je jen útočištěm obklopeným nepřátelským oceánem ztracených iluzí - o Evropě, solidaritě a nejspíš i filmu. Florin (spolu s Lucienem hrdinka Balzacových Ztracených iluzí, stejně jako Alissa a Ludo jsou protagonisty Gidovy Těsné brány) říká: "Vstupujeme do digitálního věku, kdy z různých důvodů lidstvo bude čelit problémům, které si nemohou dovolit ten luxus, aby byly vyjádřeny." Nemůžu se rozhodnout, zda je Godardův digitální film popřením tohoto citátu, nebo jeho potvrzením. Vlastně přesně nevím co, ale tomuhle filmu se cosi podařilo. Oděsa a schody z Křížníku Potěmkina: mělo jít o zlatou legendu, jenomže teď... Pořád se to ještě děje, že jo? "Nechci umřít dřív, než uvidím Evropu opět šťastnou. Dřív, než uvidím slovo 'Rusko' a slovo 'štěstí' opět přiléhající k sobě navzájem jako dvě přezky na opasku." ()
Celej film byl prostě strašně nesrozumitlený, aby pak ke konci konečně autor odhalil to, co celým filmem chtěl říct - evropané jsou povrchní a banální v náhledu na společnost, sami si berou svá vlastní práva a závěrečný souhrn historických milníků Evropy byl zajímavý, opravdu. Škoda, že ta forma na mě byla příliš "artová", takže mně film místy sral - ale pointa i konec se mi líbil, i když byl, jak tu někdo výstižně řekl, zneklidňující. ()
Enfant terrible svetovej kinematografie predvádza v dvoch kapitolách dosť vyčerpávajúcu hru so symbolmi, heslami a za výdatnej pomoci asociatívnej montáže mätie každého diváka, ktorý by očakával jasnú výpoveď alebo nebodaj režisérovu pomoc. Výsledný obraz tejto koláže si musí poskladať každý sám a pokiaľ neovláda francúzštinu pomocou mu rozhodne nebudú ani skratkovité titulky. Diskusie vedené po filme však budú isto dlhé (teda pokiaľ film nezmetiete zo stola ako totálne nestráviteľný experiment). Akékolvek bodové hodnotenie je pri tomto filme absolútne nezmyselné zato hviezdičky vynechám. ()
jsem levičák... ale jak tohle někdo může nazvat Film socialisme a pod velice lákavým obalem značky Godard podatat takovoudle sračku??? zjevně došly nápady a určitě I chechtáčky. :) ()
Socialismus má, podobně jako mnohá Godardova díla poslední doby, strukturu spíše hudební než filmovou. Nejde pouze o to, že sestává po vzoru symfonií ze tří částí, že postrádá celistvý příběh a že se jednotlivé motivy objevují, mizí, zesilují se a ztrácejí na důraze podle principů hudební kompozice. Hlavně však díky rozpojení vazeb mezi obrazem a slovem/zvukem a jejich vyvázání z područí pravidel klasického vyprávění dochází k tomu, že jednotlivé věty či scény postrádají jasné klíče k jejich interpretaci. To však neznamená, že jde o nějakou libovůli. Godardovi šlo vždy především o svobodu. ()
Oh boy... Hezké obrázky, moc hezké obrázky. A ty kompozice!! Mami koukej koukej, tamhle je kačátko a tamhle Hitler a přes to titulek "ŘEC KO" a nějaký další symboly jinou barvou. Hrátky s filmovou formou, mapování jejích hranic. Evidentně ne samoúčelné, neuchopitelný film portrétuje neuchopitelnou matérii - splašenou dobu která se zavázanýma očima už desítky let někam utíká. Když narazí, změní směr a přidá na tempu. //// Kdyby zůstalo u obrazu, byl bych nasycen. Film Socialisme ale nabízí ještě slova! Úryvky rozhovorů zachycující vrcholky dlouhých debat, diskuzí, hovorů, jejichž účastníci se po hodinách dostali k jádru věci, na kost tématu, aby nám Godard z nich nabídl několik vět, které ale kurva bez uvedení do problému působí jako pointa bez vtipu. Tvůrci buďto míří na specificky vzdělané a sečtělé publikum, nebo mě jako běžného diváka dost přeceňují. A nebo je tenhle přístup součástí rozbité, mozaikovité struktury díla. Každopádně je Film Socialisme hodně svébytným, místy (často) silným zážitkem, který působí jako upřímná a svědomitě napsaná esej od někoho, komu je jedno jestli mu posluchač rozumí. ()
Postmoderní chaos, který jsem nepochopil ()
Asi jsem to nepochopila, ale asi jsem nebyla jediná... V průběhu projekce zbaběle uteklo asi 30 lidí. Já hrdině vydržela až do konce. I když... kdybych seděla na kraji řady a ne přímo uprostřed, tak jsem asi taky prchla. Viděno na MFDF Jihlava. ()
Jak uvařit film?.... Děj rozkouskovat do krátkých útvarů , ve kterých se vyskytuje mnoho snadno zaměnitelných postav. Zahustit pak skládačkou filmových obrazů vlastních i citacemi slavných děl (různé technické kvality i různorodé vypovídací hodnoty). Jemně přidat části hudebních skladeb, ale i šumy, hluky a nesrozumitelně znějící hlasy. Dodat trocha historie lidstva ...bez minimální reflexe. Nezbývá než dokořenit ještě myšlenkami (často vytrženými ze souvislostí) hluboce filosofickými i bezmezně plytkými. Prostě - pejsek a kočička vařili dort ... krmě je to značně různorodá a v celku takřka nestravitelná. Panu kuchaři se dílo příliš nepovedlo, ale vaříval kdysi ... jedna báseň. ()