Hlas měsíce

Felliniho film, do kterého si obsadil komiky „spodní řady“ Paola Villaggia nebo Sima, a ve kterém posloucháme a tančíme na Michaela Jacksona? Eventuálně je u tohoto režiséra možné úplně vše a kdo ví, čeho bychom se ještě dočkali, kdyby se Fellini dožil i 21. století a točil dále... Fellini během své tvorby natočil celou řadu filmů bez celistvého děje, které připomínají spíše mozaiku různých tu více méně reálných, tu zcela surreálních výjevů k danému tématu a době. Některé se mi poměrně líbily, jiné zas příliš ne. Se samotnými výjevy Hlasu měsíce mám to asi stejně: chvíli jsem byl nadšený a útržky různých příhod mě přikovaly, připadaly svým pojetím, dialogy nebo atmosférou zajímavé (asi nejvíc mě dostala scéna z moderní diskotéky s valčíkovou vložkou starého páru uprostřed), aby pak záhy na to mě jiné výjevy z dílny sebestředního režiséra, na kterém občas vidět, jak kašle na svého diváka, nechávaly chladným. Tam, kde Fellini zaujal celou řadu kritiků svým legendárním Sladkým životem na sklonku 50. let, tam už o 30 let později recykloval stejný styl v nové době více méně už jen pro sebe a logicky i bez větší odezvy. Tato poslední labutí píseň alespoň netrvala déle, než 2 hodiny, různé odkazy na starší Felliniho snímky se mi zamlouvaly a po dost nudné první polovině se nakonec film rozběhl také do obstojných myšlenek. Dokonce i ten Villaggio je zde poměrně zajímavý. 55% (23.03.2021)

Poslední Fellinoho film je zahalen do snové zádumčivosti, která se atmosférou místy podobá tomu, jak nahlížel na svět Andrej Tarkovskij. Jako, kdyby Hlas měsíce naplňoval svou jinakostí paradox posledních filmů „velkých režisérů“, které se primárně vyznačují tím, že se výrazně vymykají z předchozí tvorby. Často se považují za jakýsi omyl, či jsou ospravedlňovány úbytkem režisérových sil. Co když jsme ale jen uzavřeni do svých očekávání a nedokážeme z nich vystoupit? Pro mě je Hlas měsíce jakýmsi tajemným Felliniho testamentem, prostřednictvím kterého se vyrovává se svou smrtelností, protože ve svém věku nejspíš cítil, že je blíž smrti, než momentu zrození. Fellini pokládá otázky po smyslu bytí a konečnosti věcí (kam odchází oheň, když zhasne nebo kam se poděje hudba, když skončí) nikoli však infantilně, ale existenciálně. Možná i proto je pro něj podstatné vracet se do dětství a setkávat se se zemřelými předky. Nejednoznačnost a zdánlivá chaotičnost ve filmu obsažená, na mě působila konejšivým dojem a spojovala se ve srozumitelný celek, který však často nelze rozumově uchopit. Jako, kdyby Fellini rozhodil tarotové karty a vytvořil z nich celý film. Krásu, něhu a harmonii postavil do kontrastu s tupostí povrchního konzumování (jídla, sexu, hudby, zábavy, náboženství). Zároveň si však snímek udržuje nadhled a je příjemně ironický. I přesto pro mě bylo zobrazení odkouzleného světa, který je zbavený všech tajemství, smutnou podívanou. Zatímco byl Fellini během svého života svědkem zásadní proměny společnosti a viděl skomírat „staré pořádky“, já se již narodila do nové doby, avšak s bytostným pocitem, že přináležím do té (tušené) staré ... (16.02.2020)

Noční půda, roční období, slunce, déšť, den a noc. Veškerou sílu těchto aspektů Fellini rozpoznává s grácií a nechává se unést představou, že v noci začne měsíc vydávat slabé hlasy, kterým bohužel je málokdo připraven naslouchat, jelikož křik postmoderního světa, plného řvoucích reklam a okolního šumu, zcela nekompromisně přehlušuje poetické ticho a klid duše. Konzumní společnost, kterou Fellini ve svých filmech v prostředí Říma vždy a velmi rád kritizoval, se začíná stěhovat na předměstí a do okolních měst, kde vytváří novou formu chaosu, který lze charakterizovat nekomunikativností, sobectvím a duchovní chorobou. Fellini v posledním filmu své tvůrčí režisérské kariéry útočí na současnou společnost s návrhem úniku do uklidňujícího ticha, které slouží jako prostředek k uzdravení, jelikož právě psychika je zdrojem veškerého klidu a moudrosti. Svým způsobem velmi speciální forma filmového obrazu, která společně s vírou v osobní a básnickou fantazií jednoduše nenašla podporu u diváků a světových kritiků. Fellini se jednoduše nacházel v životní fázi, ve které odmítal a popíral veškeré negativa související s celkovým pohledem na tvorbu filmu. Smutný, ale zároveň pravdivý fakt. (26.11.2021)

Tak tohle hodně nevyšlo. Měl jsem velký problém film dokoukat do konce a beztak jsem ho nedokázal ani pořádně vnímat. tentokrát si jsem ale jistý, že to není moje chyba, ale Felliniho, protože jeho poslední film je skutečná splácanina bez ladu a skladu poházených výjevů, které ani nejsou zvlášť zajímavé. Rozhodně Federicův nejhorší film. (10.11.2012)

Poslední Felliniho film je nepřekvapivě o stáří. Stárnoucí mistr v něm i odkazuje na své starší filmy. Jenže se nemohu ubránit dojmu, že už to funguje tak nějak napůl a nakonec jsou i ty dvě hodiny až až. Ale aspoň už vím, odkud pochází Benigniho obsese Pinocchiem. Nečekal jsem Paola Villaggia ani Michaela Jacksona, takže překvapení tu bylo dost, ale vracet se k tomuto filmu nehodlám. (09.05.2022)