Osm a půl

V žádném případě se nejedná o nějaký povrchní, nicneříkající film, jak by se na první pohled mohlo zdát. I když souhlasím se slovy jednoho pána z filmu: "Mám v tom trochu zmatek". Ano, to přiznávám. Pokud jde o mě, tak jsem snad dobře pochopila, že Fellini nám ani nechtěl nic podrobně vysvětlovat a předkládat. Byla to mozaika situací, kterou bych shrnula slovy : bezvýchodnost, deprese v depresi, film ve filmu, naděje v beznaději a podobně. Pro každého něco. Evidentně prožíval takové situace sám Fellini, alespoň to tak na mě působilo. Současné momenty se prolínaly se sny, s minulostí, jeho fantazií a vizemi budoucího filmu. Každopádně ani ty lehce úsměvné vstupy nepůsobily přihlouple a za to jsem moc ráda. Jedno vím ale určitě, že navzdory Felliniho kvalit nebude tento pán patřit mezi mé dvorní režiséry. (09.02.2019)

Čirá radost z vyprávění přetavená do nejkreativnějšího zobrazení tvůrčí krize, kde je čas i prostor hypotetický a zdánlivě nahodilé řazení scén evokuje ztracenost umělecké a romantické duše ve sterilním hierarchickém prostředí. Chtělo by to trochu prostříhat (Fellini až moc často variuje totožné myšlenky v různých situacích a v poslední třetině už střílí tak nějak do tmy), ale kvůli geniálně zakomponované hudbě, krásným herečkám, energicky pulzujícímu tempu a nádherné práci s mimoobrazovým prostorem a pohybem kamery po mizanscéně z toho nelze odtrhnout oči. Nejvíc cool Fellini.. (30.10.2017)

Osm a půltý Felliniho film je opravdu zamotanou záležitostí, ve které gradují jak dynamické scény, tak ubíjí ty zdlouhavé. Celou první polovinu filmu jsem si říkal, že tohle na víc jak 3* nevidím, ale jelikož opět (jako u mnoha filmů) zafungovala polovina druhá, která byla vskutku vynikající, tak musím přidat. Líbily se mi ty vzpomínky na dětství, které jen podtrhly výjevy ze současnosti. Strašně jsem se těšil na překrásnou CC a je škoda, že jí bylo dáno tak málo prostoru. Zkrátka snímek, kterému jsem opravdu dost velkou část stopáže nemohl přijít na chuť. (13.03.2011)

Tenhle film je pochopitelný především těm, kteří někdy prožívali pocity bezvýchodnosti, nesmyslnosti či nevysvětlitelné prázdnoty. Myslím, že je zbytečné řešit co znamenají jednotlivé výstupy, či scény, které mají stejně v první řadě velice soukromou a intimní povahu. Co je mnohem podstatnější, je celkové vyznění filmu, který vás může přes svoji tragiku překvapivě dobře utěšit právě v neutěšených chvílích. V těchto pomáhá paradoxně nikoliv povrchní optimismus, či všední banality lidí, kteří jsou „v pohodě.“ Pomoc přichází spíše ve vědomí, že v temnotě nejste sami, že jsou jiní, kteří prožívají zatracení. Umění nespočívá primárně ve vyjádření všelidských témat, na tomto omylu už ztroskotala hromada tvůrců (např. Coelho, Aronofsky, apod.), spíše jde o to, vyjádřit ty nejhlubší a nejsoukromější pocity, protože právě v nich je jádro lidství, které je společné nám všem. Veliké umění nemůže vzniknout na povel, jako pouhý konstrukt, povětšinou vzniká hlubokou potřebou umělce. V tomto smyslu je právě tvůrčí krize velice vděčná. Umělec má obrovskou potřebu tvořit, ale nemůže. Tudíž se uchyluje k tvoření o tvůrčí krizi, která je z podstaty velmi blízká krizi životní. Aneb jak řekl jednou jeden spisovatel. „Pokud máte tvůrčí krizi, pište o tom, jak nemůžete psát...“ (27.11.2015)

Film má samozřejmě několik úžasných momentů (úvodní "létací" scéna, milostné laškování režiséra s milenkou), zcela určitě je třeba pochválit výběr hereček a to ne jen pro jejich vzhled, prvotní nápad i vizuální zpracování. Jako celek mě však film nějak zvlášť nezaujal a největší vinu za to dávám dlouhé stopáži. Snímek je totiž tak "silný" a svým způsobem jiný, že se to jednak nedá unést, jednak se do něj vkrádá ani ne tak nuda, jako spíše nepochopení a postupně pak již nezájem. Jak píšu, mnohé scény jsou samostatně a samy za sebe až úchvatné, ale film jako celek jim dost ubírá. Docela bych souhlasil s Civalem, Radyo i Mattym. (11.05.2013)