Polytechnika

Umně vyvolaná deprese a pocit bezradnosti se Polytechnice rozhodně upřít nedá, stejně jako velmi osobité formální hrátky s prostředím, úhly kamery a měnící se subjektivní perspektivou tří hlavních protagonistů - vraha, ženské oběti a mužského svědka. Villeneuve se tím snaží dosáhnout osobnějšího přístupu a větší emocionální odezvy, ale v nastoleném formálním měřítku, kdy akt násilí nastupuje na scénu až nečekaně brzy a styl se spíše zaměřuje na dynamizaci děje v podobě překrývání nejdramatičtějších událostí nežli na užší propojení s oběťmi, mu to moc nejde (nejvíce napínavé sekvence jsou ty, které aplikují hkediskové záběry, ale bohužel jich je příliš málo). A zatímco napojení na psychiku vraha v úvodu docela funguje, hlavní ženská hrdinka je nezajímavá a závěr mě příliš nezasáhl (a mužský klaďas je podivně odbytý). Každopádně je na tom vidět Dennisovo režijní nadání a pro jeho zanícené fanoušky určitě vhodná expozice do jeho tvorby. (28.09.2018)

Denis Villeneuve sa podujal natočiť spomienku k 20. výročiu tragédie, ktorá sa odohrala 6. decembra 1989 na Polytechnickej fakulte v Montreale. Udalosť, ktorá v Kanade vyvolala veľkú diskusiu o jej príčinách a ktorej tieň dodnes prenasleduje nielen mnohých jej účastníkov. Samotný režisér bol a je rovestníkom obetí tohto násilného a nezmyselného činu. Jeho motívy sú teda absolútne pochopiteľné. Jedinou chybou, ktorú na filme výraznejšie vnímam, je ten, že je určený pre tých ktorí vedia, alebo pre tých čo si dali tú námahu zistiť si čo sa vtedy stalo. Mrazivý, sugestívny príbeh, ktorý ponúka niekoľko uhlov pohľadu na udalosti je nielen pripomenutím, ale hlavne vyjadrením toho, že tí čo prežili, ale ani tí ostatní stále nezabudli. Neviem či mi bolo smutnejšie po dopozeraní filmu, či pri čítaní niektorých komentárov k nemu. Ľudia sú zrejme skutočne nepoučiteľný. Práve preto som sa rozhodla, že zapálim aj tú poslednú pomyselnú sviečku a pridám aj poslednú hviezdičku tomuto filmu. (18.11.2015)

Vizuálne naozaj veľmi silno precítené, tá čiernobiela vizualizácia ešte viac zvýraznila tú melanchóliu. Ale osobne som očakával, že v tom bude oveľa viac zvýraznený nejaký psychologický rozmer postáv. Z tohto pohľadu teda zavládlo trochu sklamanie, lebo okrem tej emočne vypätej atmosféry to postrádalo taký ten epický nádych, ktorý by dokázal vytvoriť oveľa konzistentnejšie dielo. Denis Villeneuve je pán režisér, no v tomto prípade mi tomu predsa len chýbali spomínané esencie. Ale inak dosť smutný a melancholický príbeh, no aj také žiaľ život prináša. (12.12.2014)

Polytechnika je pro mě přímo modelovým příkladem toho, jak by se o podobných událostech (střelba na škole) točit nemělo. Film v posledku nepřibližuje ani osobu pachatele - o kterém si odnesete leda to, že nenáviděl feministky a.k.a. ženy (to, kde se tato nenávist vzala, však nerozpracovává); ale co hůř, ani oběti jeho útoku – které až na dvě výjimky (u kterých nerozpoznám, nakolik mají, či nemají svůj předobraz mezi reálnými přeživšími; přiznávám, že tyhle postavy chápu spíš jako hypotetické ilustrace toho, jak (ne)zpracovat trauma) redukuje na rozstřílená těla. Sice ani tentokrát Villeneuve nezapřel své režijní mistrovství, ale k čemu to, když film neslouží pietním účelům (nepochybuju, že by chtěl, je na to však na jedné straně příliš naturalistický, až exploatující, na druhé pak formalisticky chladný), nýbrž toliko tomu, aby ztvrdil Vill.-ův spravedlivý hvězdný status. 40 % (05.12.2023)

Vyčítat filmu, že ke svému předmětu přistupuje sentimentálně a že nepřináší nic jiného než ostatní snímky pojednávající o střelbách na školách, je neadekvátní, protože "Polytechnika" není zamýšlená pro festivalový trh, nýbrž vznikla především pro Kanadu, potažmo Québec. Film otevírá mnohaleté tabu střelby na tamní polytechnice, což nevyhnutelně předjímá tryznu i pozitivní vyznění pro budoucnost zasažených. Přesto Villeneuve dokáže do filmu dostat i mrazivý pocit z náhlého prolomení obyčejné každodennosti do ztráty bezpečí vnímaného jako samozřejmost (nejen v paralyzující úvodní sekvenci). Abstraktně vyšinutá, ale důsledně naplňovaná motivace vraha navíc celému dění dodává hororový nádech (ve smyslu rozpadu racionality). Šovinistické východisko se překlápí do tradiční polarizace mužů a žen coby pachatelů násilí a nositelek života, což na jedné straně lze vnímat konzervativně, ale právě kontrast dvou zatvrzelých ideálů vlastně odkrývá jejich sílu, která se může vést libovolným směrem a k protilehlým cílům. (09.07.2011)