Slavnost v botanické zahradě

Ejhle poeta! Elo Havetta... Nostalgický, hravý, stylizovaný, expresivní - až lehce surreálný, místy zbytečně trošku hysterický... Každopádně pak svébytně poetický, až vizuálně okouzlující... (D.m.s.n. český film měl Chytilovou, slovenský pak Havettu... ;-) . . . Nečekejte nějaký konkrétní příběh, spíše jen takové ty >kapitoly< - prostě takové epizodické podobenství (jakoby) >o ničem< - ale nakonec proč ne... I film jako řemeslo potřebuje své básníky... A Havetta jím bezesporu byl! . . . Musím ale přiznat, že pět hvězdiček tomuhle filmu nechci dát, třeba právě pro přece jen trošku ledabylé postprodukční zpracování (prostě postsynchrony a vůbec zvuk mi příliš neseděl a nemyslím, že by to bylo dáno zrovna stářím snímku)... Za zmínku ovšem stojí sama o sobě kongeniální jarmarečně poetická hudba Zdeňka Lišky, která z filmu přímo jak ta květina vyrůstá... Každopádně pak jde (právě) i z dnešního pohledu o jedinečné dílko, i dnes dobré s jistou mírou nadhledu a tolerance ku zhlédnutí, třeba i jen pro poučení o kultuře a době - v tom krátkém období neobyčejné svobody umělecké tvorby, tak vzácné v poválečných dějinách našich zemí... A nakonec ho lze i zhlédnout s radostí, už jen pro ten půvab mladé Niny Divíškové... ;-) . . . Tak goodbye >všeci< v Babindole, a víno ať teče proudem! Zázrak!... Elo Eloi! Chachachacha... Aleluja!!!... - - - - - (Poprvé viděno kdysi tak před čtvrtstoletím v dobách >oněch< ve FK v Brně, znovu pak 11.6.2008 na ČT2, komentář zde jako osmý - 11.6.2008) (11.06.2008)

Môj inštinkt mi navrával, že sa dočkám filmu, ktorý sa mi páčiť nebude, v krajnom prípade filmu, ktorý označím za blbosť. Naozaj som ale nečakal, že sa dočkám nepochopiteľnej, psychotickej SRAČKY, oproti ktorej bledne od závisti aj záver Ružových snov a tvorba Larsa von Triera. Pointu postrádajúce a na seba nenadväzujúce scény, prelievajúce sa modro-fialovo-oranžové filtre, nápisy behajúce cez obrazovku, postavy chovajúce sa ako päťročné deti, resp. dospelí retardi... Vraj poetický film. Iste, ak je "poetický" synonymom k "prijebaný". (02.02.2012)

Nadšené básnické svědectví o imaginativní moci květnic, jejích obyvatel, rostlin a mříží, která má platnost hlubokého vyznání a tvářnost (zdánlivě) ledabylé karnevalové hry. Jen málokdy mi zatím ve filmu přišla podobnost rostlin a lidí tak závratná. Alespoň na rub listů si znamenám verše Milady Součkové: "Violko v úvoze u silnice / poženou přes tebe kavalkádu / trse violek, svitku poezie / drne vyrvaný kopytem v trysku! / Violko vonná v parku zvěřince / vysetá v květnatou arabesku / cítíš zápach? potěš smutnou šelmu / trse violek, svitku poezie! / Violo z údolí Ilýrie / proměno na úbočí sonetu / proto tě miluji poezie / pro tvůj list, podkovu kopytníku / pro tvou zvláštní rudou plnou trysku / pro tvůj klid nesmrtelné květnice." (05.02.2014)

Při sledování tohoto nesmyslného díla, které nic nevyjadřuje, jsem byla nucená hodně přemýšlet - v první řadě nad tím, jak asi vznikal scénář, nedovedu si totiž představit, jak v něm racionálně uvažující člověk mohl popsat ty šílené scény, které se později realizovaly na plátně. Vždyť ať je žánr jakýkoliv, divák by měl dostat alespoň nepatrnou šanci ztotožnit se s postavami a reáliemi tohoto světa. Zde to naprosto neplatí, herci pronášejí nesmysly, dělají věci které nic neznamenají a vše prokládají bezzubým řehotem. Je téměř nemožné, aby se někdo choval tímto způsobem, ze všeho nejvíc mně tyto výjevy připomínaly středověkou "loď bláznů" , jejíž nešťastná posádka nezahynula na moři, ale vítr ji přivál k neobydlené pevnině, kde se úspěšně rozmnožila. (01.03.2009)

Tak tu boli všetci od začiatku na nejakých v socializme zakázaných drogách. Od prvej stránky scenáru, až po posledný deň v strižni. Ale na tom vlastne nie je vôbec nič zlé. Ak poriadne šlape a všetci si pritom užívajú, prečo nie. Niekedy to šlapalo ale trochu moc, inokedy zase menej. Taký Jakubisko brával trochu slabšie drogy. Film o živelnom slovenskom duchu, na ktorý dnes už v uliciach našich miest a dedín nenatrafíte. Podstatné bolo, že sa tu všetci cítili ako na Prátri a cítili sa slobodní, pretože sa mali vždy kam vrátiť. No a občas sa tu aj niečo rýmuje....Kováč je paroháč :) "Chcel by som tú vašu dcéru za ženu....Je to ona?....Nie, tú druhú....no tú...Katarínu"... (17.09.2013)