Medianeras

Film jsem chtěla hodnotit o hvězdičku níž, ale závěrečný song Ain't no mountain high enough mě rozesmál, uvedl do nostalgie a já byla k filmu schovívavá. Medianeras je krásně natočený snímek, velmi něžný, plný originální animace a stylistických prvků, plus klade důraz na jemné a úsměvné detaily. Jenže se mě to ani tak nedotklo. Měla jsem pocit, že vše, čím je film vyjímečný a na festivalu adorovaný, jsem už někde viděla a to v lepší verzi. Hlavní téma stísněnosti ve velkoměstě, uzavřenosti v prostoru, náhrady vnějšího světa za vnitřní, pro mě bylo zobrazeno příliš povrchně. Film nejde ke kořenům samotné podstaty osamělosti a v důsledku toho, jsem se nemohla do situací postav vcítit a spolu s nimi je prožívat. Dalším mínusem bylo neustálé čekání, od kterého mě stále něco zdržovalo a ani to nestálo za pozornost. Když už jsem se nakonec dočkala, můj zájem o téma byl v nenávratnu pryč. Medianeras je pro mě jako komunikace po internetu-plytká a odosobněná. (06.07.2011)

"BUENOS AIRES ROSTE NEKONTROLOVATELNĚ A NEDOKONALE. PŘELIDNĚNÉ MĚSTO V POUŠTNÍ OBLASTI. MĚSTO, KDE TISÍCE BUDOV ŠPLHAJÍ K OBLOZE. SAMY OD SEBE. HNED VEDLE VYSOKÉ, JEDNA NÍZKÁ. VEDLE RACIONÁLNÍ JEDNA IRACIONÁLNÍ. VEDLE FRANCOUZSKÉ JEDNA BEZ ŠPETKY STYLU.TYHLE NEPRAVIDELNOSTI NÁS PERFEKTNĚ ODRÁŽEJÍ. ESTETICKÉ A ETICKÉ NEPRAVIDELNOSTI. PŘESNĚ JAKO NAŠE ŽIVOTY. VŮBEC NEVÍME, JAK BYCHOM JE CHTĚLI ŽÍT". A tak tápeme a hledáme a odcizujeme se a čumíme na filmy a furt jsme na netu :-))) kouzelná hořkoúsměvná sonda do duše dvou osamělých lidiček tápajících uprostřed džungle velkoměsta a dnešní doby a bojujících se svými fóbiemi i touhami. Ti dva bydlí kousek od sebe, neustále se míjí a potkávají aniž o sobě vědí, změní se to?? MARTÍN, ajták co bez netu nedá ani ťuk...."internet mě přibližuje ke světu, ale vzdaluje od života. Na internetu bankuju, čtu časopisy, stahuju hudbu a poslouchám rádio, na internetu objednávám jídlo, sleduju filmy, na internetu chatuju, na internetu studuju, na internetu hraju, na internetu souložím a hledám....." (koho mi jen připomínáš) a MARIANA, žena bojící se všeho možného a rozdávající si to s figurínou hledající odpověd na otázku: "když nemůžu najít někoho, když vím, koho hledám, jak můžu najít nějakou osobu, když ani nevím, koho hledám?" Film plný hořkosti i vtipných scén, z nichž jednu si musím i sám pro sebe v deníčku obrazně uchovat. A potom okamžitě dát vale všem netovým amigos y amigas a vyrazit VEN vstříc OPRAVDOVÉMU ŽIVOTU :-) (15.04.2015)

Už ani nevím jak dlouho to je, co mě naposledy překvapila nějaká romantická komedie. Tedy o komedii tu nemůže být moc řeč, ale romantika je to veskrze nenápadná, nemainstreamová a taková až divně netemperamentní. Na to že je to argentinská produkce. Rozhodně je natočená hodně evropsky a moderně. Opravdu mě Medianeras překvapili. A musím říci, že velice příjemně. (19.10.2012)

Amelie z Buenos Aires v nízkorozpočtovém kabátku. Skvělá expozice natočená coby filmový esej o (ne)funkčnosti urbanismu se pomalu prolíná do ryze postmoderně zpracovaného romantického příběhu, z prologu se stává jedno z filosofujících intermezz, forma zvláštně doplňuje obsah, Buenos Aires prorůstá s vypravěčem, hlavními hrdiny, velkoměsto žije a dýchá. Režisér Gustavo Taretto natočil film o specifiku současné doby - osamění uprostřed megapole. Zvláštní civilizační paradox. Jedna z podob lásky ve 21. století. Obehrané romantické schéma ozvláštnil pootočením rastru (osudovost determinující budoucí vztah) a originální hravou formou. Patrně nejvíce se o to zasloužil střihač, střihová skladba je téměř experimentálně pojatá, střih motivovaný hudbou či ruchy, střihové sekvence statických záběrů, proti tomu zase videoklipový střih i estetika, s čímž souvisí i ryze postmoderní synkretické míšení odkazů a vlivů (symbolizované povoláními obou hlavních protagonistů - IT a architektura) - videoklipy, svět počítačových her, prostředí chatu a sociálních sítí, knižní ilustrace, vliv reklamy a desingu, stejně jako filmy Woodyho Allena, k tomu připočtěme místy opravdu nádhernou kameru odkazující k moderní fotografii architektury (pracuje se ponejvíce s velkými celky a občasnými detaily) a specifického odrazu velkoměstského prostředí. Filmu dominuje opravdu výrazná vizuální stránka. Zajímavé z hlediska urbanistického rastru je formální členění na kapitoly opisující cyklus střídání ročních období v přírodě (podzim - zima - jaro), metaforicky odkazující k fázím lidského života. Tvůrci použili motiv hry a častou nadsázku i vtip (Když si oba budoucí partneři nechají vybourat nové okno, náhoda je umístí na vnější boční zdi do kontextu reklam na zdech vymalovaných, ona na konci obrovitánské šipky, on v mužských slipech nějakého sexy modelu atd.). Postmoderní prvek hry je zakomponován i do samé struktury příběhu - hledání postavičky v dětské obrázkové knize je zdárně zakončeno až v realitě na samém konci snímku. Mile romantický moment, který je ovšem zároveň i Achillovou patou, ona žánrová schématika naznačuje poučenému divákovi, že tohle je JENOM filmová iluze (když navíc celý zbytek filmu popisuje zcela protichůdnou zkušenost). Mírně existenciální film o odcizení dnešního světa, o vyprázdněnosti našich životů, o ztrátě smyslu života, o žití coby přežívání, o životě bez cíle, o rezignaci, o míjení se, uzavírání, anonymitě, o samotě v davu... (22.04.2014)

Originální a svěží jednohubka, které postupně dochází dech - z metaforického pohledu na Buenos Aires a jeho architekturu, vystihující moderní existenciální otázky velkoměstského života jsem byl u vytržení a naprosto nadšen, z následujících obrazových montáží mile překvapen s občasným pomyšlením na Amélii, hlavní hrdinové a jejich slabůstky působily sympaticky, ale nakonec si pro sebe ukradly příliš času. Jakmile přijde na milostná zakopávání, dostává se režisér na nejistější půdu, když pak se konečně naskytne možnost rozvíjet dále vztah dvou výjimečných jedinců, jednoduše zacouvá a film poeticky utne. Nakonec tedy film zaujme nápaditými a pestrými intermezzy, než o berlích kulhajícím příběhem. (08.07.2011)