Láska

Dodal bych i poněkud psychologický. Ono totiž stáří není jen to, co nám všem v reklamách a na reklamních letácích tvrdí pojišťovny. Šťastné a spokojené stáří v reklamních spotech s aktivními a šťastnými sympatickými prošedivělými partnery s úsměvy na tváři a po všech stránkách hmotně zabezpečenými a dokonce bez zdravotních problémů. Tak to není. Skutečné stáří vypadá jinak. Tak se tedy podívejte, jak někdy může chutnat stáří. Ale pozor, film bych zařadil spíše do kategorie "artový", tedy pro náročnějšího diváka. (17.02.2017)

Přesný, precizní, stroze úsporný, krok za krokem ostře sledující vývoj poměru fyzických a psychických sil a tlaku emocí a rozumovosti, až už víte, tohle není film, tohle je cezení hluboké zkušenosti všech zúčastněných skrze plátno, tady se vyslovuje nahé, bezbranné čelení nevyhnutnosti (sebe)ztrát a (sebe)nálezů, kam až ještě lze. *** A jak jste fascinovaní a vyčerpaní, pořád jako by vám přece jen něco chybí, dráždí vás ta preciznost, protože tohle přece ještě není film.... a pak, když je dosbíráno, když jste vy sami utahaní, jako byste za ty dvě hodiny zúčastněně prošli s nimi tím nevyhnutelným úpadkem sil, schopnosti a ochoty, vůli a lásce navzdory, navzdory vzdoru, když už je téměř po všem, máchnutím kouzelného proutku přes patnáct posledních minut se z toho jako zázrakem navíc stane film, vyloupne se příběh, který je třeba si ještě přes veškeré vyčerpání bleskurychle poskládat - jako dovršit život, když už jste se stejně jako oni vydali ze všech sil - Haneke ještě rozhodněji než dřív nutí diváka k dokonalé účasti, k absolutnímu podílu na zobrazovaném gradujícím, a zase vytvořil nový formát, po Bílé stuze si opět nově hraje s příběhem, s vyprávěním, se způsobem, jak stvořit originální děj, v situaci a v momentě, když už to nečekáte, a donutí vás pocítit, jaké to je, vydat se ze všech sil, a vzedmout se k novému vzepětí, abyse učinili zadost smyslu filmu, smyslu svého bytí v kině, smyslu svého života. *** Scény se stříháním květů, lapáním holuba. Gradace nemohoucnosti. *** (29.11.2012)

Takáto starostlivosť o ženu, s ktorou strávim život, je samozrejmosťou. A takýto postoj k jej odchodu zo sveta nie je šokujúci. Prečo teda o tom nakrúcať akademicky chladný film, úmyselne sa vyhýbajúci emóciám a prehĺbeniu príbehu flashbackmi či vedľajšími postavami? Nebyť obrazového minimalizmu, Hanekeho by som v tom nespoznal. Tentoraz bol ale jeho minimalizmus samoúčelný, nebol súčasťou dôvtipného tvorcovského zámeru. Fádny, prázdny pseudoart. (25.11.2012)

Pozastavím sa pri úlohe interiéru vo filme - strohý realista Haneke v Láske na základe v princípe totožnej premisy narába s divákom presne opačne ako bláznivý surrealista Gondry (resp. Boris Vian) v Pene Dní. …................... Premisu oboch filmov tvorí manželský pár, ktorého chod naruší náhly vpád choroby, pomaly požierajúcej ženskú protagonistku. Muž sa z lásky k nej snaží veci zachrániť, pomôcť čo najviac pri boji s chorobou. Pri sledovaní v podstate totožného príbehu sme svedkami dvoch odlišných spôsobov podaní a apelovaní na divákove city. …................ Boris Vian (M. Gondry) využíva všetko okolité, celý diegetický priestor filmu k intenzívnej spoluhre s dianím na plátne (simultánne so zhoršovaním choroby sa zmršťujú priestory domu, sluha starne, kvetiny vednú a obraz stráca farbu), všetko je poriadené zintenzívňovaniu pocitu melanchólie, smútku, beznádeje a finálnej straty. Pena dní nešetrí citom ani výrazovými prostriedkami. ….................... Formálna stránka filmu Hanekeho filmu si naopak drží striktný odstup, neprejavuje žiadny súcit a súhru s dianím, nevyvoláva žiadne emócie. Interiér má vo filme, obdobne ako v Pene dní, dôležitú úlohu. Celý film sa odohráva takmer výhradne iba ňom, pripomína Berolucciho filmy (Posledné tango v Paríži, Rojkovia, Ty a ja) s kopou ľadu za golierom - navodzuje stiesnený dojem, ale s dianím akoby už viac nekomunikoval. Svojou uhladenosťou a čistou krásou predstavuje presný protipól toho, čo sledujeme - stav strohej vyváženosti, príznačnej aj pre formálnu stránku. ….................... Vo Funny games rozrušil Haneke plynulý tok ukľudňujúcej vážnej hudby grindcorvým chaosom, v Pianistke zas krásnu, profesionálne bezchybnú emocionalitu hudby deformovanou emocionalitou človeka a v Láske je narušiteľom spomenutej vyváženosti choroba, avšak film nič nedáva najavo. Prostredníctvom svojej formálnej stránky ponúka divákovi anestetikum, držiace ho od deja v chladnom odstupe. Opozíciou k tomu je práve Gondryho empatia a spoluprežívanie, prenesené do formy a z nej priamo na diváka. Pena dní je po emocionálnej stránke oporou, spoločníkom, vytvára medzi sebou a divákom náruživú spojitosť. Pri Láske je divák naopak sám a izolovaný, tým pádom je ťažšie vstrebateľná. …................... Gondryho film, a Vianov nápad, je štylisticky výraznejší, hravejší a príťažlivejší, je ľahšie sa ním nechať strhnúť, ale Hanekeho menej prístojný odstup je rafinovanejším. Trpezlivo a nenápadne diváka stiesňuje a vrstvu letargickej strnulosti, ktorú na diváka nanáša, dokáže spoľahlivo rozrušiť jediným ráznym gestom. …................. Pena Dní pôsobí ihneď. Na zapôsobenie Lásky si treba počkať a výsledok je o to jatrivejší. Oba filmy majú špecifické čaro a bok po boku tvoria zaujímavú dvojicu variácií na jeden motív. (20.05.2014)