Láska

Môj prvý Haneke. Muž, ktorý luže je starec žijúci v priestranom byte so svojou manželkou. Tá dostane na začiatku mŕtvicu a príbeh sleduje ako choroba berie človeku to čo kedysi miloval. Film je výborne natočený. Statické zábery, to že sa celý až na úvod v divadle, odohráva v interiéri bytu a herecký koncert dvojice predstaviteľov, kde hlavne vďaka skvelo napísanému scenáru a pozorovaniu prirodzenosti, naberá celý film nádherný autentický tón, aký sa dnes už len tak nevidí. Mnohé dramatické situácie sú odramatizovné, rovnako ako absentuje prvok hudby, ktorý by umocňoval v divákovi emócie. Film sa tak dostáva do veľmi zvláštnej roviny. Na jednu stranu z neho cítiť prirodzenosť a umeleckú vyspelosť - naozaj takéto filmy sa dnes dajú zrátať na prstoch jednej ruky. Na druhú stranu komornosť príbehu spôsobuje, že je chladný aj v scénach kedy by chladný byť nemal. Nenarážam na nič konkrétne, skôr mi ide o pocit aký som mal z niektorých scén. Čakal som, že tam bude viacej úprimnosti a vrúcnosti ako sa v scénach skutočne nachádzalo. Obhliadnúc od toho je ale zrejmé prečo film útočí tak prudko na oscary. Amour je pekný vzťahový film, ktorý sa nesnaží diváka emocionálne zničiť, ale snaží sa mu ukázať skutočnosť bez príkras a bez toho aby vás znechutil. Je silný a po mnohých stránkach príbehovo a formálne vyspelý. A ukazuje to najkrajšie a zároveň aj to najhoršie z nás. (11.02.2013)

Pozastavím sa pri úlohe interiéru vo filme - strohý realista Haneke v Láske na základe v princípe totožnej premisy narába s divákom presne opačne ako bláznivý surrealista Gondry (resp. Boris Vian) v Pene Dní. …................... Premisu oboch filmov tvorí manželský pár, ktorého chod naruší náhly vpád choroby, pomaly požierajúcej ženskú protagonistku. Muž sa z lásky k nej snaží veci zachrániť, pomôcť čo najviac pri boji s chorobou. Pri sledovaní v podstate totožného príbehu sme svedkami dvoch odlišných spôsobov podaní a apelovaní na divákove city. …................ Boris Vian (M. Gondry) využíva všetko okolité, celý diegetický priestor filmu k intenzívnej spoluhre s dianím na plátne (simultánne so zhoršovaním choroby sa zmršťujú priestory domu, sluha starne, kvetiny vednú a obraz stráca farbu), všetko je poriadené zintenzívňovaniu pocitu melanchólie, smútku, beznádeje a finálnej straty. Pena dní nešetrí citom ani výrazovými prostriedkami. ….................... Formálna stránka filmu Hanekeho filmu si naopak drží striktný odstup, neprejavuje žiadny súcit a súhru s dianím, nevyvoláva žiadne emócie. Interiér má vo filme, obdobne ako v Pene dní, dôležitú úlohu. Celý film sa odohráva takmer výhradne iba ňom, pripomína Berolucciho filmy (Posledné tango v Paríži, Rojkovia, Ty a ja) s kopou ľadu za golierom - navodzuje stiesnený dojem, ale s dianím akoby už viac nekomunikoval. Svojou uhladenosťou a čistou krásou predstavuje presný protipól toho, čo sledujeme - stav strohej vyváženosti, príznačnej aj pre formálnu stránku. ….................... Vo Funny games rozrušil Haneke plynulý tok ukľudňujúcej vážnej hudby grindcorvým chaosom, v Pianistke zas krásnu, profesionálne bezchybnú emocionalitu hudby deformovanou emocionalitou človeka a v Láske je narušiteľom spomenutej vyváženosti choroba, avšak film nič nedáva najavo. Prostredníctvom svojej formálnej stránky ponúka divákovi anestetikum, držiace ho od deja v chladnom odstupe. Opozíciou k tomu je práve Gondryho empatia a spoluprežívanie, prenesené do formy a z nej priamo na diváka. Pena dní je po emocionálnej stránke oporou, spoločníkom, vytvára medzi sebou a divákom náruživú spojitosť. Pri Láske je divák naopak sám a izolovaný, tým pádom je ťažšie vstrebateľná. …................... Gondryho film, a Vianov nápad, je štylisticky výraznejší, hravejší a príťažlivejší, je ľahšie sa ním nechať strhnúť, ale Hanekeho menej prístojný odstup je rafinovanejším. Trpezlivo a nenápadne diváka stiesňuje a vrstvu letargickej strnulosti, ktorú na diváka nanáša, dokáže spoľahlivo rozrušiť jediným ráznym gestom. …................. Pena Dní pôsobí ihneď. Na zapôsobenie Lásky si treba počkať a výsledok je o to jatrivejší. Oba filmy majú špecifické čaro a bok po boku tvoria zaujímavú dvojicu variácií na jeden motív. (20.05.2014)

Měl jsem obrovská očekávání a navzdory tomu jsem byl na konci filmu naprosto spokojen - už jenom to potvrzuje, alespoň v mých očích, nejvyšší kvalitu nového Hanekeho snímku. Zvěsti některých lidí o tom, že mistr podlehl akademismu, se ukázaly jako naprosto liché - forma je opět stejně nekompromisní a nepodbízivá jako kdykoliv jindy a "akademismus" by se dal najít možná tak v tom nejobecnějším, samotném námětu, což je už z principu nesmysl. Jde totiž o to, že Haneke našel opět mezeru, prázdné místo ve filmové tvorbě. Myslím, že ještě nikdo nenatočil film o velmi starých lidech, u kterého nemá sebemenší chuť se smát ani velmi mladý člověk. Haneke absenci jakýchkoliv idealizovaných či prkenně odlehčených momentů zvýrazňuje záměrným a nečekaným přerušením klavírní hudby vždy, když začne znít. Divák se těší na odlehčení, zjemnění prožitku pomocí Schubertových osudových melodií - ale ne, není mu to dopřáno ani jednou. Tento velký režisér se totiž nikdy k žádnému poplácávání po zádech nesníží. (ps: docela mě mrzí, že drtivá většina filmových cen si všímá jenom Rivy a zcela opomíjí Tritignanta, který byl z mého pohledu ještě o kousek uvěřitelnější). (28.02.2013)

Pro mě osobně Hanekeho prozatím nejnormálnější dílo, celkově jeho 8. mnou zhlédnutý film a tradá, poprvé za 5*! Láska se ovšem vydává trochu jinou cestou než jí podobné snímky, citově nedojímá, nevydírá, stejně tak se však ani nesnaží o humor, zlehčení, volí střední cestu, tj. prostý přístup k věci tak jak se má, žádné (zbytečné) emoce navíc. Film sází na opravdu výbornou hereckou dvojku, která svým civilním a v pravdě docela úsporným, ale naprosto přesným herectvím dokáže utáhnout celý film. Haneke nás diváky žádné scény či momentu neušetří a stopáž tomu odpovídá, film rozhodně nikam nespěchá. Přesto Láska publikum nenechá nudit, už jen proto, že postupující nemoc se prostě čím dál víc projevuje a maskéři na ní také odvedli slušný kus práce. Konec byl zřejmě nevyhnutelný (i když úplný závěr jak jinak pro Hanekeho než nejasný), přesto jsem cítil naprosté smíření, ale ne z citového návalu-„Poplačeme si, ale jo, vlastně je dobře, že to tak dopadlo“, film mě na něj totiž připravoval celou dobu. Láska samotná by byla za solidní 4*, ale tu min. půl hvězdu navíc musím dát za způsob, jakým bylo stárnutí, nemoc a vztah mezi manžely vyjeven. Někdo ho možná nazývá chladným, avšak mně přijde o dost uvěřitelnějším a přijatelnějším než kdyby se podobného tématu chopili američtí tvůrci, kteří by na konci pravděpodobně balancovali mezi citovým vydíráním a patosem. A o tom tenhle snímek není. (25.01.2013)

Vzhledem k hodnocení obrovské zklamání. Velmi chladný, minimalistický film, který chce zcela záměrně působit odtažitě a přitom po divákovi požaduje, aby s jeho hrdiny soucítil. Úvodní scéna v divadle je krásná; následující dvě hodiny, kdy člověk neopustí prostředí bytu a kdy veškeré vedlejší postavy dostávají maximálně pětiminutové cameo, mě strhly o poznání méně. Ano, stáří nemusí být procházka růžovou zahradou, ale na odhalení této myšlenky nepotřebuju sterilně natočený, dvouhodinový film. (28.11.2012)