Ľalie poľné

V denících mobilizovaného Jeana-Paula Sartra mě zaujala myšlenka, že rokem 1918 nepočal mír, ale příměří, roky naplněné úzkostí a očekáváním dalších válečných tragédií. Dočasně vyspravený svět hrozil náhlým zhroucením. Ani Havettův film nezachycuje toto období jako euforii ani jako rekonvalescenci, ale jako marnou léčbu hlubokých ran a jako předzvěst těch nových. Jeho poetika není jednostranná, sice vstřebává kouzlo svobody, ale nezastírá tíseň a bludnost lidí ztracených v prožitých bolestech. Pomáhá tomu jak režisérova obrazotvornost zaujatá okrajovým a nejskromnějším a dar prohloubit viděné souladnou hudbou, tak náročný panoramatický záběr na svět v jeho mnohosti, nepřikrášlující a syrový. Jarmareční píseň se v něm slučuje s náboženským blouzněním i sociální utopií v podmanivou i zneklidňující polyfonii otevřenou i našim hlasům. (22.12.2013)

Během sledování jsem si pořád nebyla jistá, jestli se mi film líbí nebo nelíbí. Ale jak došlo na první barvu při projíždění povozu lesem, věděla jsem, že mě Havetta má opět naprosto v hrsti. Opravdová škoda, že už neměl možnost natočit něco dalšího, hodně ráda bych viděla, kam by se vyvinul. Pro mě je to takový James Dean mezi režiséry. (04.12.2010)

Mne tento film až tak lyrický a poetický nepripadal, paradoxne som sa sústredil na jeho realističnosť. Myslím, že Havetta vystihol skvele obraz slovenskej dediny a dedinskej nátury daného povojnového obdobia (ono sa toho časom vlastne už od nepamäti až tak veľa nemení), niektoré "jakubiskovské" obrazy a hudba sú skôr takým doplnkom alebo ozvláštnením a záverečná scéna iba výstrelkom. Aj tak je to skôr pocitový film ako klasický filmový zážitok, kde by sme sledovali príbeh od A po Z, takže rozdielne hodnotenia plne chápem a považujem film za percentuálne nehodnotiteľný. Za najväčší jeho klad považujem kontrast obrazovej krásy a vnútorného smútku a samoty. Nezabúdajme ale, že sliepka sa na svoj osud nikomu nesťažuje tak, ako človek, takže by sme mali život brať taký, aký je. Film, ktorý treba vidieť na plné pochopenie a hlavne precítenie minimálne dvakrát. (13.06.2013)

"Pol ôsmej a päť minúť, pán Kerecký... Pol ôsmej a šesť minút, ste o minútu starší." Prvýkrát som videl Ľalie poľné v kine v cykle trezorových filmov tesne pred Spalovačom mrtvol. Pochopiteľne v takejto "konkurencii" som ich vtedy nemohl plne oceniť. Nemôžem si pomôcť, ale po repríze pridávam aj piatu hviezdičku. Elo Havetta skvelo prehĺbil svoj zavedený štýl zo svojho až príliš anarchického debutu, keď sa tentokrát zhostil jasnej a zrozumiteľnej látky z pera Vincenta Šikulu. Krásne dedinské postavičky, úsmevné situácie s dramatickým pozadím, drobné vtípky zo strany postáv i samotného režiséra, pomerne revolučne podaná jednoduchá myšlienka o vopred určených osudoch ľudí. Sympatický artový kúsok, z ktorého si aj napriek prevažne čiernobielemu vizuálu odnášam prežitok plný farieb, nálad, živelnosti. ,,Héj, slnko nech svieti, dážď sa leje, hromy nech bijúúú! Nám živly neublížia! My sme ľalie poľnééé! ...a samozrejme niečo naviac. Kamerovo a strihovo krásne zachytenú slobodnú tulácku náladu po páde monarchie, v kontraste s biedou i v niekoľkých scénach prítomnou slávou v podobe vojenského pluku a orchestru, po zvukovej stránke opäť dolaďuje geniálny československý skladateľ. Kvalitných režisérov a scenáristov bolo neúrekom po celej Európe, ale máloktorá krajina mala šťastie na skladateľa kvalít Zdeňka Lišku. Bez úvodného odzemku či opakujúceho sa poetického sóla na klarinet si vyznenie celého filmu naozaj neviem predstaviť. 95% (Československá filmová výzva 2019) (04.02.2019)

Obrazy starého světa. Lyrický pohled do minulosti. Vybavili se mi Jakubisko, Hanák, Pasolini... Nádherná černobílá kamera snímá krajinu protkanou pavučinami slunečních paprsků, osamělých stromů, polí a stohů. Lidé jakoby vystoupili ze starých fotografií ( nevědět, že je film z roku 1972, dával bych ho do 1.pol.60.let), zvláštní typy, možná na první pohled odpudivé, na druhý zajímavé, na třetí zvláštně krásné. Občasné barevné záblesky ( červená - vášeň, žlutá - kázání....) se v závěru mění na celobarevné střípky. Překvapilo mne, na jak vynikající barevný materiál jsou natočeny. Úžasná hudba neuvěřitelně souznící s obrazem, kdopak by mohl být autorem? Ale jistě! Geniální skladatel Zdeněk Liška! Tím se vše vysvětluje...Chvíli hravý, chvíli vážný, usměvavý, zadumaný, ztřeštěný, smuténkový příběh. Prostě Elo Havetta. Ukázněnější, než ve vynikající Slavnosti v botanické zahradě (1969), a přesto svůj, originální. (12.08.2010)