Café de Flore

Asi všichni se shodnou na tom, že Café de Flore je hodně sebevědomá filmařina. Ve všem ostatním se názory budou rozcházet :) ... Jean-Marc Vallée natočil ambiciózní drama o lásce, nelásce, vyrovnání se, osudu ... karmě (?). A natočil ho jako filmař, který se nebojí na sebe upozorňovat, ba právě naopak. Formální stránka je hodně vysoko, nablýskaná, hrdá, někomu to ve výsledku může přijít až jako otravné tvůrčí sebeukájení. Co jsem se tak porozhlížel, někteří recenzenti film fakt nešetří. No já si myslím, že schopní tvůrci si takovéto "předvádění se" mohou dovolit. O to víc, pokud se pod uhlazeným povrchem neskrývá jen nějaká třetiřadá banalita, ale hezká myšlenka (ale o to se tu taky povedou spory, někteří diváci "to" velmi lehce mohou označit za blbost). Café de Flore mě emočně zasáhlo, opravdu přesná trefa do černého. Jeden z nejlepších nových filmů, které jsem v první půli roku 2012 viděl - pokud ne ten vůbec nejlepší. PS: Nejsmutnější film, který končí, tak (šťastně?) jak končí ... (30.06.2012)

Nedávno jsem došel k závěru, že pokud je u některého filmu uvedeno žánrové označení drama + romantický, tak to bývá předzvěstí katastrofy. Nicméně, najdou se i výjimky. Tohle je právě jedna z nich. Hnedle první vstup vypravěčky na mě udělal velký dojem a dával na tušenou, že by se v následujících dvou hodinách trpět nemělo. No posuďte sami, komentář ke chlapci s downovým syndromem ve znění "... a tohle je chlapec, který nemá jediný důvod ke štěstí a ani dost rozumu, aby si toho byl vědom..." jistě zapůsobí na každého. Tím spíše pronesený v libozvučné francouzštině. Právě vypravěččiny úvahy byly tím nejvíce krásným na celém snímku. Dále jsem se trošku obával, že mě příliš neosloví jednotlivé rodinné příběhy. Oslovily! Dokonce oba. Muzika od Sigur Rós nádherně dotváří atmosféru, protože tahle banda ani špatnou hudbu tvořit jaksi neumí. Opravdu citlivý a příjemný snímeček o životě, o rodině a o štěstí. V závěru musím pochválit moc pěkný a emotivní střih i ne úplně triviální pointu a poselství (oproštění se od vlastní sobeckosti a vzdání se nejmilovanější osoby pro její nejlepší dobro - prolínání časových rovin a úžasná metafora s přeříznutím provazů na mě udělala opravdu dojem), kvůli kterému se nakonec přikláním spíše k těm 4 *. Viděno v rámci Filmové výzvy. Film mi vybrala uživatela mat.ilda. (05.06.2016)

Snad poprvé jsem se setkal s tím, že muzika od Sigur Rós mi nedokázala navodit patřičnou náladu ve filmu. Café de Flore je zajímavý film, ale Kanaďani ho natočili tak nějak ledabyle, že já jsem se nedokázal do jednotlivých postav dostat. Třeba ten DJ, to byla vyslovená emotivní a hlavně vztahová ždímačka. A já to přešel jako by se nechumelilo. A to i přesto, že hudební podkres byl skvělý. Určitě to mělo něco do sebe, ale chyběla mi větší pointa, u který bych mohl ke konci říct, že tohle je vážně hustej film. (29.12.2012)

Milovat znamená nejen někoho pevně držet, ale v pravý čas ho dokázat i pustit. Café de flore překvapí jako tichá voda. Svou sílu čerpá z rozházeného stylu vyprávění, luxusního soundtracku s chytlavým songem v titulní roli a z pointy, která může působit jako zázračný lék na všechna zlomená srdce. Ať tomu věříme či ne. (09.03.2012)

Krásne podaný smútok o spriaznenosti duší...film je spočiatku ťažko uchopiť ale ak vydržíte a dáte mu šancu tak vás jeho clivá atmosféra pohltí. Je to zručne natočené na to,že je to pomerne komplikované prelínanie sa dvoch dejových rovín. Hudba, dlhá stopáž a nostalgia ktorá nezlezie z obrazovky ani na chvíľku vám nenápadne stratia aj nejednu slzu ako sa to udeje hlavnému hrdinovi na začiatku filmu. Chlapec a jeho handicap je schválne poukázanie na spriaznenosť duší a je jedno či je to materinská oddanosť alebo splynutie dvoch ľudí v láske. Nikdy sa nič už nedá rozpojiť čo bolo spojené bolesťou a radosťou. (03.01.2013)