Café de Flore

Asi všichni se shodnou na tom, že Café de Flore je hodně sebevědomá filmařina. Ve všem ostatním se názory budou rozcházet :) ... Jean-Marc Vallée natočil ambiciózní drama o lásce, nelásce, vyrovnání se, osudu ... karmě (?). A natočil ho jako filmař, který se nebojí na sebe upozorňovat, ba právě naopak. Formální stránka je hodně vysoko, nablýskaná, hrdá, někomu to ve výsledku může přijít až jako otravné tvůrčí sebeukájení. Co jsem se tak porozhlížel, někteří recenzenti film fakt nešetří. No já si myslím, že schopní tvůrci si takovéto "předvádění se" mohou dovolit. O to víc, pokud se pod uhlazeným povrchem neskrývá jen nějaká třetiřadá banalita, ale hezká myšlenka (ale o to se tu taky povedou spory, někteří diváci "to" velmi lehce mohou označit za blbost). Café de Flore mě emočně zasáhlo, opravdu přesná trefa do černého. Jeden z nejlepších nových filmů, které jsem v první půli roku 2012 viděl - pokud ne ten vůbec nejlepší. PS: Nejsmutnější film, který končí, tak (šťastně?) jak končí ... (30.06.2012)

Akoby nejeden vyslovil to klišoidné, že Café de flore je iba o pavučine ľudských vzťahoch, tak si dovolím argumentovať. Stačí sa pozrieť na príbeh. Antoine, ako megaúspešný montrealský DJ sa stretáva s prekážkami očividne opozeranými a mnohými režisérmi sfilmovanými (milenka naproti s jeho bývalou ženou, ku kt. pravdepodobne stále niečo cíti). Jacqueline ako matka vychovávajúca malého dawníka bez otca, kt. ich opustil pri narodení dieťaťa. Tieto zdanlivo odlišné príbehy sa tu prekrývajú a navzájom dopĺňajú na miestach, kde to tomu druhému chýba. Počas filmu obdivujete Vallého umenie prepájať a vytvárať dojem spriaznených duší a nechávate sa podmaňovať melódiou. Tu si však uvedomíte, že príbehy nedosahujú nadpriemeru a ich originalita spočíva v silných a vypätých scénach. Bez debaty, za účelom zanechať dojem bez hodnotnej pointy. Toto nie je o príbehu, ale o genialite opísať ťažké životné osudy. 4.5* (11.04.2012)

Aneb jak se Laurent Garnier seznámil se svou druhou manželkou? Nebýt linky s Vanessou Paradis, která hraje matku postiženého syna excelentně, na své si moc nepřijdu. Hlavní hrdina je příliš jednoduchý na to, abych se mohla identifikovat s jeho myšlenkami. Diskoška, klasická seznamka, sem tam nějaká celkem dobrá jazzhousová pecka. Rádoby retrospektivní příběh komerčního DJe je lapidární a zbytečně zahlcený záhadnou tíží nelogicky závažně prožívaného problému. Celou dobu jsem jen čekala na to, až se dozvím, jak je tato měšťácká linka fakticky propojena s nekonvenční matkou syna s Downovým syndromem, a opravdu to nestálo za to. Láska není vlastnictví, a má-li už někdo potřebu toto snad nikterak překvapivé know-how umělecky ztvárnit, jistě by to šlo lépe, než jak předvádí tato dvouhodinová exaltovaná hra na drama. Film pro lidi, co mají hodně času nazbyt a neví co s ním. (17.11.2014)

Dva příběhy, dva životy a tytéž osoby, nebo spíše duše....čisté a křehké, bolestné a přesto tak očišťující. Pravé přijetí je v pochopení a odpuštění....to je poselství. Prý nakonec všichni pochopíme, že ani karma není....asi to bude ještě pár životů trvat, ale už ta cesta....sakra to je taková síla... (09.02.2015)

Dostalo mě to a jsem si jistá, že po čase si tuhle silnou vůni kávy opět vychutnám. Ač se to všechno může zdát tak vzdálené těmi roky, má to k sobě neuvěřitelně blízko jak jen to je možné. Člověk vše musí vnímat od začátku a nevynechat ani okamžik, aby ke konci pochopil pravý smysl a znal všechny odpovědi. Přiznání, že něco krásné končí, aby něco nové mohlo začít. Každý se s tím vyrovnává po svém. To jsi ty, má spřízněná duše. Na úplném konci filmu mě proběhlo hlavou, škoda že v reálném životě vše pokaždé nekončí tak idylicky jako tady. ... "Věříš na ně? Na spřízněné duše. Že eixstuje někdo, kdo k Tobě patří. Co tě přimělo opustit jednu spřízněnou duši kvůli jiné?." (02.11.2012)