Za borovicovým hájem

Ve chvíli, kdy vzal Gosling děcko do ruky, já z té své vysadila ovladač a začala jsem se filmu věnovat naplno. Tři příběhy na rozmezí sedmnácti let, které jsou možná až moc okatě náhodama poslepované, ale rozhodně jsou lidské a dobře se na ně tu půl třetí hodinu kouká, ač mě nejsilnější připadl právě ten začátek s Goslingem. 80% (25.06.2013)

Za borovicovým hájem (čti v Schenectady) se předává štafetový kolík, který se docela dlouho tváří, jak je ocelově osudový, aby se pak ke konci změnil na rosolovitou žerď vlajky našich otců. Obávám se, že všechno to podivné nasvícení, záběry na týly a především potíže s vykreslením motivace postav působí na Cianfranceho háj jako kůrovec. Když máte možnost postavit si vedle sebe centrofixem pomalovaného Goslinga a nepřirozeného Serpica pana Coopera, hned je vám jasné, že být krasavec někdy stačí, ale vždycky je lepší, když umíte i hrát.. No nic, aspoň si Bradley pochoval v náruči dítě, co není z hračkářství.. (20.06.2016)

Mám s tím v podstatě podobné problémy jako s Cianfranceovým předchozím kouskem Blue Valentine. Režisér a scenárista v jedné osobě se opět snažil vytvořit všeříkající indie sociální drama, ale přitom není schopen přesvědčivě vystavět a obhájit ani jednotlivé dílčí konflikty, na kterých celý děj stojí. Celý konstrukt pak nutně působí jako vylhaná a manipulativní bejkárna, která sice vypadá důležitě, ale to je tak všechno. V prvním aktu se to ještě jakž takž ztrácí, navíc hodně pomáhá Goslingovo charisma, takže potud OK. V druhém aktu už to ale začne skřípat ... no a ten závěrečný už je de facto až směšný. Veliké zklamání, docela dost jsem se těšil, holt ale asi s Derekem nemáme stejnou krevní skupinu. 5/10 (10.05.2013)

S takovou dvojicí v hlavních rolích to snad ani jinak dopadnout nemohlo. Bradley si gradujícím výkonem bez zaváhání krade každou scénu a Ryanovi zase stačí jediný pohled na to, aby filmové motorky nebyly jako dřív. Tyhle borovice se nejdřív zdají jako pořádná sonda do duší na rozdílných stranách barikády, jako výborný dramatický oblouk, o kterém budu ještě nějaký čas vyprávět. Jenže za tím balvanem v žaludku, co mě přes dvě hodiny táhnul dolů, je zkrátka něco víc. A když si divák nechá proběhnout před očima pár zlomových momentů a spojí si je znovu v jeden celek, tak to člověkem ještě aspoň jednou pořádně zatřese. (19.03.2013)

Ryan Gosling shodil tu svou hustou bundu, kterou nosil v Řidičovi a vyměnil ji za odrbaná trička nošená naruby a ta s potiskem Metallicy. Parádní fáro zase vyměnil za těžkotonážní motocykl. Do toho si nechal potetovat většinu své nabušené muskulatury. A samozřejmě si opět část filmu ukradl zcela pro sebe. Snímek by se dal rozdělit na tři části a vlastně neprobíhal vůbec tak, jak jsem si myslela, že bude. Předpokládala jsem, že by se zde mohla odehrávat mistrovská hra ve stylu Nelítostného souboje. Společné setkání Ryana a Bradleyho však netrvá dohromady snad ani minutu. Takže, první část je "One Man Show" pana Goslinga, v níž mu zdatně sekunduje Ben Mendelsohn (kurňa ta chemie mezi nima...:), v té druhé se o to pokouší Bradley Cooper za doprovodu Raye Liotty a v té třetí mě zase dostal Dane DeHaan. Ten kluk má sakra něco do sebe a tím svým zfetovaným výrazem ve tváři mi opět, po tom, co jsem s ním viděla Kroniku, připomínal mladého DiCapria v Basketbalových denících. Co se týče nějakého toho porovnání hereckých schopností pánů Goslinga a Coopera, zcela souhlasím s jedním příspěvkem uveřejněným na IMDb. Dotyčný se vyjadřoval, že ve scéně, kdy Luke pláče při křtu svého synka v kostele měl pocit, jako, že se dívá na člověka, který "normálně" brečí (já dokonce měla pocit, že začnu brečet s ním:) A závěrečná scéna v lese, kdy pláče Avery mu přišla, jako by sledoval herce, jak pouze hraje svůj part. A přesně tak to přišlo i mně. Herecky má Ryan rozhodně navrch, především v uvěřitelnosti a přirozenosti emocí. Bradley se sice snaží, ale zatím veškeré emocionálně vypjaté momenty, v nichž jsem ho v dramatech viděla, mi přišly "hrané" a strojené. Ale co, třeba se jednou dokáže vypracovat i na ten herecký vrchol, kdy v něm nebudu vidět jen toho krásného modrookého muže, ale především výborného herce. V komediích nikdy nezklame, tam mu jeho part věřím, ovšem v dramatických rolích si jím ještě jistá nejsem. Celkově je The Place Beyond the Pines osobitým a velmi atmosférickým dílem s úchvatnou hudební stránkou. Mezi můj nový objev patří Bon Iver a z herců Ben Mendelsohn, s nímž jsem se zde prvně setkala. "Kdo to kruci je?," pomyslela jsem si, "He is amazing!" Tento snímek je něco jako nádherný briliant, který je však svou formou, v níž se mísí nepředstíraná jednoduchost a zároveň i propracovaná komplexnost natolik specifický, že může ohromit pouze určité diváky. Ti druzí v něm můžou spatřit pouze obyčejný příběh, který je zbytečně roztáhlý do několika linií. Já patřím k té první skupině. Mně ohromil. Naprosto. "If you ride like lightning, you’re gonna crash like thunder." (20.10.2013)