Divoká stvoření jižních krajin

Ani náhodou. Snůška nejotřepanějších a nejotravnějších klišé zabalená v rádoby cool poetickém hávu. Vždyť co může být prvoplánově roztomilejší a dojímavější než osmiletá černoška s bujnými vlasy, která naslouchá tlukotu "srdce" kraba a vytahuje ve voiceoveru z rukávu jedno životní moudro za druhým? Taky by mě zajímalo, proč by mě měli dojímat lidi, žijící dobrovolně v hnusu a bordelu. Zajímavé také je, jak v USA oceňují jakože realistické filmy, které jimi ve skutečnosti vůbec nejsou, jelikož násilně přidávají záměrně nerealistické nebo fantazijní prvky (zde např. tzv. pratury, což jsou podle režiséra prasata s rohy...díky, zase jsem o něco chytřejší :D) a dále namátkou třeba Do morku kosti, kde podle tvůrců na americkém venkově loví k obživě veverky apod. Nejvíc mě však dostalo, jak ve filmu pořád někdo mluvil o přírodě a sepětí s ní, neřkuli o ráji na zemi a přitom žili na obyčejném smetišti. (15.12.2012)

Hodina a půl nadpozemského zážitku. Ben Zeitlin stvořil magický svět v drsném světě louisianských bažin, který se nezdráhá využívat pohádkového schematu a silně poetických až snových obrazů. Podobně jako Malick výrazně pracuje s přírodním rámcem a obdobně na jeho neustále přítomném pozadí rozvíjí příběh komunity, jež se rozhodla přečkat hurikán Katrina ve svých domovech za hrází symbolizující bezpečí, což rovněž doplňuje přesahujícími reflexe o celkovém universu. Zeitlinovi se podařilo tento transcendentální účinek zakomponovat přirozeněji než tomu bylo ve Stromu života (respektive v jeho zkrácené verzi), ačkoliv se stále pohybuje v mantinelech znaivnělé pseudofilosofie. Ta však v rodinně laděném snímku rozhodně není na obtíž a neruší ani zjemňující voiceover malé a odvážné hrdinky působivě přirovnávané k smečce vzkříšených pravěkých zvířat kráčejících zatopenou krajinou. Velmi podmanivá je i dynamická práce kamery znásobená rychlým a rytmickým střihem a už ani nepočítám kolikátý že soundtrack mě v letošních Varech uhranul - zde hudba doslova rozproudí krev v žilách a výrazně napomáhá přenášení nezlomného vitalismu komunity na druhou stranu plátna. Právě urputná snaha malého společentví uhájit své místo k životu, zachovat vlastní kořeny i přes zkázonosnou slanou vodu a uchovat svojí identitu navzdory všem podmínkám se dá považovat za velkolepý a zdravě patetický symbol. Zde nejde jen o příběh hrdinky vyrovnávající se s velkými životními ztrátami po vzoru přírodního predátora, ale o podobně urputný boj jejích nejbližších. A v tomto případě sentiment a pocity zadostiučiněný nejsou žádnou ztupenou pilou, na níž je třeba tlačit. Naopak její ostří je hladké a hladce a bezbolestně pronikající pod kůži a zanechávající za sebou hlubokou stopu... (03.07.2012)

Hushpuppy a její předčasná dospělost. Divoká stvoření jižních krajin jsou citově založený upřímný snímek, který dokazuje upoutat v detailu ale v celku už to trochu drhne. Příjemné zpracování a hudba jsou vedlejší, tady hrají prim emoce. Několik vyloženě skvělých scén, trochu dobře mířené sociální kritiky a možná až příliš balastu okolo. [65%] (13.02.2013)

Divoká stvoření jsou vlastně epickým vyprávěním nejen o tom, že každý má na světě místo, kam patří. Zeitlin vše snímá s překvapivou lehkostí a obrovskou dávkou imaginace, nikoliv nepodobné té, kterou mají děti. Scény, kdy malá Hushpuppy vypráví o divokých zvířatech, která unikla z rozpuštěných ledovců, jsou toho krásným příkladem. Dovolím si tvrdit, že nějak podobně mohlo dopadnout ke "Stvořením" přirovnávané Where the wild things are, kdyby jej natáčel Terrence Malick. Vnímáním okolního světa prostřednictvím hlavní představitelky – tedy malé Hushpuppy – se totiž Zeitlin hodně přibližuje tomu, jak jej právě Malick předvedl ve svém posledním spektáklu, Stromu života. A hudební doprovod, vytvořený z části samotným režisérem a z části Danem Romerem, celou tu melancholickou náladu pouze podtrhuje chytlavými smyčcovými skladbami. (25.07.2012)

Nahlédnutí do některých, lidmi obývaných částí našeho kulatého světa, není příliš veselá záležitost, obzvláště díváte-li se přímočarým pohledem dítěte s veškerou jeho bezprostředností. Všudypřítomná zasmušilost vyprávění ze života mimo běžnou "vyspělou" společnost, kde sama existence představuje neustálý boj s přírodou, je uhrančivá a kouzlo dívenčiny obrazotvornosti, s jakou si jen ti malí dokáží vykládat dění kolem sebe, je odzbrojující. Názory na to, jakým způsobem se postavit ke svému bytí se velmi různí a dosažení rovnováhy mezi snahou o všechny se postarat a schopností uznávat jejich přání je vždy těžké. Možná se nad tím díky tomuto snímku, který za svou atmosféru vděčí i moc pěkné hudbě, aspoň trochu zamyslíme. 80% (25.08.2012)