MA.KI

Terrence Malick má svůj velmi osobitý režisérský styl a především vidění světa, které je mi blízké. Pacifismus, mír, láska, absurdnost zabíjení a krvavých válek, souznění s přírodou, podaná ruka bližnímu svému. Všechna tato poselství akcentuje i The Thin Red Line. ~ Malickovi nejde o explicitní zobrazení násilí pro zvrácenou potěchu nejednoho diváka (ačkoli film obsahuje i naturalisticky zobrazené zabíjení), nýbrž o pokus o nasměrování lidstva k hodnotám humanismu. Film je v tomto smyslu určitým zdviženým prstem nebo vykřičníkem. Válka, krev, zlo silně kontrastují s panenskou přírodou tichomořského ostrova, s její nemožností se bránit. Na povrch tak vystupuje existenciální úzkost, nesmyslnost, zbytečnost jakéhokoli válečného konfliktu. Vyniká vynikající vykreslení charakterů jednotlivých postav (jejich typologie je bohatá, např. figury hrané Nickem Noltem a Eliasem Koteasem stojí vůči sobě v opozici). Vnitřní monology, vyznívající až jako jakási modlitba, přispívají k pocitu určitého filozofického rozjímání v duchu režisérových pozdějších děl The New World i The Tree of Life. Děj poměrně často přerušují také zajímavé prostřihy na pestrobarevná zvířata, stromy, nebe, tedy opět (tzv. archetypální) motivy kontrastující s obludnou zkázou páchanou lidskou touhou po moci a majetku. Další rozměr snímku dodává hudba Hanse Zimmera. ~ The Thin Red Line řadím ke stěžejním počinům filmové historie a je mi velmi teskno z lidí, jež tomuto veledůležitému poselství dají odpadové či minimální hodnocení a ještě ve svém komentáři nevědomky demonstrují svoji mentální omezenost. ~ ~ Válka lidi nepovznáší. Dělá z nich psy. Otravuje jim duši.

Mnohovrstevnaté naléhavé drama svérázného režiséra Tonyho Keye se spoustou emocionálně vypjatých scén, které přitom nepůsobí prvoplánově. Film pro mnohé depresivní, pro mne spíše velmi laskavý a humánní, s nadějí v lepší zítřky. Některé filmy jsou myšlenkově zoufale prázdné, tento je přesný opak. A navíc jeden z nejlepších hereckých výkonů Adriena Brodyho v roli Henryho Barthese! ~ Z důvodu již zmíněné mnohovrstevnatosti díla uvedu jen dílčí momenty či motivy, které mne zaujaly. 1) Škola (v níž se děj odehrává) coby zmenšenina moderní civilizace. Je symbolem úpadku nejen školství, ale obecně morálky. 2) Posunutý význam slova UČITEL. Jím má být každý rodič, každý člověk. Každý člověk má být vzorem pro ostatní. Jak se chovají rodiče a společnost, tak se chovají i potomci či jiní lidé. Absence rodičů při výchově. Je zdůrazněna povrchnost, nechutnost některých lidí. Učitel ve školském zařízení je v dnešní době jakási poslední šance obrátit současný stav k lepšímu. Většina učitelů najednou uvěří, že TO můžou změnit. // Máme zodpovědnost vést mladé tak, aby se nezhroutili. Aby se nesesypali. Aby se nestali bezvýznamnými. (V tomto smyslu je film pro mnohé depresivní, jelikož si mnozí pod jeho vlivem sestavují či poupravují vlastní žebříček hodnot.) 3) Člověk bez obličeje v prázdné místnosti, kterak žákyně zachytila svého profesora na fotografii. Lidi vidíme z vnějšku, nevidíme však do jejich niter. Nevidíme jejich myšlenky nebo pocity. Anebo také náznak jisté vyprázdněnosti a nicoty v nás, absence lásky. Či projev rovnosti a stejnosti – každý jsme z masa a kostí. Všichni jsme stejní, všichni cítíme bolest a všichni máme ve svých životech zmatek. 4) Lhostejnost, egoismus, sebeprospěchářství. Film akcentuje ohled na druhé, zájem o druhého. Že ten druhý není neviditelný, ale že ho okolí vnímá. Nebo že není na obtíž (např. ve stáří, kdy se člověk není schopen sám o sebe adekvátně postarat). Film vnímá zájem o cizího člověka jako něco přirozeného, nikoliv divného či nepochopitelného (učitel – prostitutka / učitel – studentka). Je tak jednoduchý být lhostejný, chce to odvahu, aby to člověku nebylo jedno. 5) Titul filmu. Odlidštěnost / anonymita / dezintegrace / rozpad / rozklad / ODDĚLENÍ / ODLOUČENÍ / ... Mnoho postav ve filmu, potažmo lidé v reálném světě, žije v osamění. Někdy i v záměrném. Sám Henry pracuje jako suplující učitel, vyhýbá se případnému navázání bližšího vztahu se svými žáky či kolegy, chce mít odstup. Mnozí si také myslí, že svoji osamělost, starosti, problémy,… přebijí jednorázovým povyražením či uspokojením (ve formě jídla, sexu… > studentka, prostitutka, resp. její zákazníci). Lidi ve své bezradnosti často dělají činy, ačkoliv vědí, že jsou špatné. 6) CIT. Absence citu / bránění se citu / bezcitné chování / ... Ta taška nemá žádné city. Je prázdná. 7) Základní lidské potřeby – zázemí, bezpečí, duševní pohoda, láska,... 8) Zacházení se svým životem. Mrhání časem. Bát se projevit a žít naplno / být zalezlý v noře, sám v sobě / absence entuziasmu / ... Někteří lidé spí víc před tím, než umřou. 8) Kritika pohodlnosti, absence tvůrčího myšlení, tvořivosti,... Jak si máte cokoliv představit, když vám vždycky dají obrázek předem? 9) Mládí x stáří. Zdůraznění nutnosti solidárnosti, respektu. JEDINEČNOST a HODNOTA každého člověka (mladého – starého, zdravého – nemocného, štíhlého – tlustého, hezkého – nehezkého,...). Film pracuje s opozity jako: stáří x mládí / slušnost x vulgárnost / zdraví x nemoci / ... 10) DOUBLETHINK. Pojem a jeden z principů Orwellova světa v jeho dystopickém románu 1984 (zde jeho filmová verze) = mít dvě různá přesvědčení najednou a věřit, že obojí jsou pravda. Záměrně věřit lžím, zatímco víte, že nejsou pravdivé. Příkladem toho je váš každodenní život. Neboli: já musím být hezká, abych byla šťastná. Potřebuju plastiku, abych byla krásná. Musím být hubená, slavná, módní… Našim mladým mužům se v dnešních dobách říká, že ženy jsou děvky, čubky, který můžou ojebávat, mlátit, srát na ně, ponižovat je. Tohle je MARKETINGOVÝ HOLOCAUST. Dvacet čtyři hodin denně, po zbytek našeho života, moc bude těžká práce, která nás ukope k smrti. Takže, abychom se ubránili a bojovali proti začlenění těchto hloupostí do našeho myšlenkového procesoru, musíme se naučit číst, stimulovat naši vlastní představivost, kultivovat naše vlastní vědomí, náš vlastní systém víry, všichni potřebujeme tyto schopnosti, abychom ubránili, zachovali, naši vlastní mysl. 11) Mistrně napsané postavy. Za každou z postav je silný příběh, jiné rodinné zázemí, minulost, vzpomínky, pohled na svět,… 12) Vzpomínky coby součást života, kterou nelze vymazat a je nutné se s ní vyrovnat, příp. z ní poučit. Často flashbacky, i třeba jen vteřinové problesknutí. Kromě nich se objevují i svérázné animace. 13) Ray Lamontagne – Empty ~ Co závěrem? Jak z výše uvedeného vyznívá, Detachment není filmem o studentech, nýbrž filmem o lidech. O tom, jací lidé chtějí být a jací jsou, zda chtějí být jiní. A případně i lepší. Film se nebojí – když je třeba – sprostých slov, nebojí se být naturalistický, nebojí se divákovi naservírovat přímo před jeho laxní ksicht, co si o této bezvýrazné společnosti myslí. A jak píše jeden z uživatelů, je o duších utopených v zoufalém ironickém světě.

Jak příjemné jsou lesy bez stezek / Jak nádherný je opuštěný břeh / Kam vetřelec za tebou nepřileze / Jen vlnobití zádumčivý zpěv / Já člověka rád mám, přírodu však více… // Lord Byron ~ Dobrodružná, obrazově působivá road movie s filozofickými přesahy režírovaná hercem-režisérem Seanem Pennem. Předlohou jí byla stejnojmenná biografická kniha Jona Krakauera, jež líčí skutečný příběh amerického tuláka Christophera McCandlesse. Vysoký podíl na výsledném dojmu má i skvěle zvolený soundtrack od Eddieho Veddera, frontmana skupiny Pearl Jam. ~ /možné spoilery!/ Christopher McCandless (alias Alexander Supertramp), jehož excelentně hraje Emile Hirch, je idealistický student, jenž se po ukončení střední školy vzepře konformnímu stylu života lidí okolo něj, potažmo celé společnosti, a vydá se na cestu napříč Amerikou (nazývá ji „velkým aljašským dobrodružstvím“, jelikož jeho vysněným cílem je právě Aljaška). Co mu tedy (nejvíce) vadí? 1. Materialismus. Říká: …pořád jen věci, věci, věci! Nové auto, lepší, hezčí,... 2. Pokrytectví, falešnost lidí. Absence lásky. Víš, co nechápu? Proč jsou sakra lidi na sebe často takový bestie!? 3. Institucionalismus. Nesvoboda (příkazy, zákazy, omezení,…). 4. Touha po moci. Kariérismus. Kariéra je vynález 20. století. Chris se touží od této (podle něj) zkažené společnosti a principů v ní zaběhnutých (nebo např. i historie apod.) oprostit, stát se NEZÁVISLÝM na většině civilizačních zdrojů. Touží po volnosti a (absolutní) SVOBODĚ. Řešení Chris spatřuje v úniku do PŘÍRODY, jedině v její panenskosti vidí tu prostou nádheru z vlastní existence. Jedině návrat k přírodě je prostředkem k odstřihnutí se od dehumanizačního působení civilizace. ~ Chrisův příběh je vyprávěn nelineárně (střídá se tedy vícero časových rovin). Odehrává se ve třech základních rovinách: První sleduje Chrisovu cestu napříč Amerikou a zároveň představuje dobu jeho dospívaní, resp. zrání v muže. Formuje se jeho nezávislé JÁ. Druhá znázorňuje jeho pobyt v kouzelném autobuse a obraz nepřívětivé, divoké, však tolik krásné Aljašky. Třetí, již ne tolik rozsáhlá, přesto pro pochopení jednotlivých souvislostí, minulosti i motivů konání Chrise velmi důležitá, rovina je retrospekcí do doby dětství a dospívání. Doprovází ji voice-over Chrisovy sestry, díky němuž divák pochopí podstatu hrdinova úniku. Děj je tedy uspořádán nechronologicky, přičemž obě dvě stěžejní časové roviny (putování před Aljaškou a pobyt na Aljašce) se v závěru protnou. Zároveň je strukturovaný do pěti kapitol nazvaných: 1. Narození 2. Dospívání 3. Muž 4. Rodina 5. Zmoudření. I jejich názvy reflektují protagonistův vývoj v oblasti gnozeologie či ontologie. Chris chce falešnost zahubit i v sobě samém, chce dokončit jakousi „duševní revoluci“. A to lze právě jen v přírodě, resp. příroda je nástroj k úspěšnému zrealizování toho procesu. ~ Několik dalších postřehů: I. Chris své kamarády nachází v lidech žijících mimo většinovou společnost, ať už to jsou např. milenecký pár hipísáků či starý válečný veterán (Hal Holbrook). Mimochodem nezapomenutelná je scéna nahoře na kopci, kterak stařec a Chris spolu vedou dialog. Když odpustíš, miluješ. A když miluješ, svítí na tebe boží světlo. II. Proměna Chrisových rodičů po ztrátě syna. Až když člověk něco nemá, začne být pokorný. III. Opasek, na který si Chris vyryl významné události jeho cesty. Symboly života. Duše člověka žije z nových zážitků. ~ Into the Wild je ve své podstatě vlastně poměrně triviální snímek o konfrontaci různých pohledů na svět / život / společnost, který – ať chcete nebo nechcete – diváka donutí k zamyšlení se nad vlastním životním stylem a případnému přehodnocení životních priorit. Pro mne zcela mimořádný snímek, byť si Penn mohl odpustit nějakou tu zbytečnou stylizaci (na úkor syrovosti). Shrnu-li podstatu filmu, netřeba se „pouze“ oplývat krásami severoamerické přírody, ale je nutné Chrisovu anabázi vnímat nejen jako pohyb k nějakému konkrétnímu místu (tj. Aljašce), ale i jako cestu k poznání. ~ ~ Štěstí je skutečné, jen když ho sdílíme.

Velmi netradiční a intenzivní filmový zážitek. Existenciální bodnutí do zad s katarzním účinkem. Originální, odvážné, troufalé. Brilantně napsané, natočené i zahrané. Od režiséra, který se nebojí jít pod povrch, k jádru. Sociálně kritické, kdy jsou pod mikroskopem aktuální hodnoty moderní civilizace / styl života / základní lidské potřeby, s důrazem na tělesné uspokojení / vlastní TĚLO. A až hrůzostrašně komplexní / minuciózní. ~ /pozor spoilery!!, doporučuji číst až po zhlédnutí filmu/ Stěžejní pro pochopení sémantiky snímku je nejenom postava Brandona Sullivana, úspěšného, pohledného a movitého třicátníka aktuálně žijícího v NY (skvělý Michael Fassbender), ale i jeho sestry Sissy, která se před kamerou objeví o něco později (neméně dobrá Carey Mulligan). Brandon trpí posedlostí sexem, nedokáže odolat neovladatelné touze po orgasmu, nedokáže ani navázat dlouhodobý vztah. Ač navenek úspěšný a zabezpečený muž, přesto v jisté izolaci od lidí. Shame v prvé řadě reaguje na fenomén novodobé západní společnosti, v níž člověk hledá co nejrychlejší a nejpohodlnější formu uspokojení (flirt / sex na jednu noc / sex za peníze / erotické chaty / porno na internetu…), která je přitom tolik neosobní a povrchní. Sex není chápán jako něco osobního, intimního či vzácného, ale je naopak vnímán coby KONZUM, jelikož tato povrchní touha po uspokojení se se cyklicky opakuje. Je to nekončící koloběh, stejně jako ostatní lidské činnosti, které praktikujeme. Automatismus. (Šéf k Brandonovi: Tvůj disk je plný oplzlostí. Přišel tvůj počítač a je to prasárna. Mám na mysli šlapky, kurvy, anál, dvojitý anál, penetraci, mezirasový výstřiky na obličej, cream pie. To ani neznám.). Sex (nebo i jídlo, notebook…) je prostředkem k zmírnění / otupění frustrace člověka z vlastní existence. Přítomnost se pak stává tolik pustou, odcizenou a stereotypní, je z ní těžko úniku. Ani Brandon z ní neuteče (viz vynikající noční scénu, kdy běží ulicemi NY). Jak zde již někdo z uživatelů zmínil, je vězněm ve svém vlastním těle. ~ V rámci tohoto (leit)motivu, tedy motivu svobody, resp. vězení těla a ducha, se snímek zevrubně zajímá i o další aspekty života člověka ve společnosti. Tyto vyvěrají na povrch především díky druhé již zmíněné postavě, Brandonově sestře Sissy. Její postava kumuluje trvalé hodnoty lidského rodu (rodina, láska...), zároveň je stejně tak osamělou a tápající jako její bratr. Křehká bytost toužící po prostém doteku, jemnosti a opravdovosti. Nejen to slyšíme z jejího zpěvu (který mimochodem jako jediný prostředek dokáže hnout s city jinak emočně chladného Brandona). Ač půvabná zpěvačka, potencionální idol spousty lidí a středobod jejich zájmu, přesto na světě SAMA. Aby se o ni začal zajímat někdo z okolí, natož její bratr, musí si vymyslet rakovinu nebo si podřezat žíly…? Nejen její osud aktualizuje zpřeházené hodnoty části dnešní společnosti (kde jsou na vrcholu úspěch, peníze, sebeprosazení, sebeuspokojení…), z nichž přirozeně vyplývají nezájem o druhé, ignorace + arogance, egoismus… Člověk je zachycen coby samostatná jednotka. Stává se cynikem a toto své sebeponižování omlouvá a prohlubuje, dál žije svůj vyprázdněný život. Možná ani není schopen jakékoliv sebereflexe, zde až Brandonova sestra částečně rozbije již zmíněný koloběh a zapříčiní, aby se Brandon zamyslel nad svým chováním. Snad jen dodám, že není dobré problematiku zjednodušovat na otázku, zda lze celý život být s jedním člověkem (a být přitom šťastný), a zároveň ostře odsuzovat promiskuitu. Jde spíše o hloubku vztahu. ~ Zajímavé je také sledovat prostředí, v nichž se protagonisté nacházejí. Jedná se o prostory určené k práci (kancelář) a zábavě (bary, ložnice, hotelový pokoj, bordel, taxík…), přičemž dominují uzavřené (často modernistické) prostory. Shame disponuje množstvím nezapomenutelných scén; zmiňme alespoň již výše uvedený Brandonův běh, kdy jej za tónů Bachova klavírního preludia kamera snímá z bočního pohledu, zdánlivě nekonečný detailní záběr do tváře Sissy při její (maximálně zpomalené) interpretaci Sinatrova šlágru New York, New York (schválně si jeho slova přeložte do češtiny!), úvodní scénu a tu závěrečnou, které jsou téměř totožné a přesto ne, či Brandonovu snahu o navázání hlubšího vztahu s jistou kakaovou kráskou a její výsledek. První minuty snímku nabízejí opakující se ranní rituály, při nichž je několikrát v záběru Brandonův penis. Zatímco v závěru se kamera soustředí pouze na jeho mimiku v obličeji, jakoby chtěla proniknout až do jeho mozku. Pravda, Shame sice obsahuje nemálo explicitních sexuálních scén, nejsou však v žádném případě prvoplánové, naopak jsou významným sémantickým i emočním prostředkem. Typické jsou dlouhé statické záběry, které jsou v konečném vyznění pro diváka obrovsky zničující a znechucující (znechucující však nikoliv tím, co divák vidí v nějakém fikčním světě jednoho filmu, ale naopak tou tolik obnaženou realitou dneška, v níž se třeba poznává). Často je kamera jen trpělivým pozorovatelem z povzdálí. Práce s celky a detaily. Studené barvy v převaze. Co se týče hudby, vynikající je ústřední motiv – orchestrální hudba Harryho Escotta, dále několik Bachových kousků. Ke konci filmu zaujme zneklidňující prolínání onoho ústředního motivu s tepající diskohudbou. ~ Shrnuto podtrženo: Shame = Hanba = Stud je filmem o studu projevit v sobě člověka, lásku, čistotu, opravdovost. O studu ze svého stylu života. O STUDU ZE SEBE. O studu, který člověku brání se otevřít druhému. Doporučuji všemi deseti, ale varuju, dlouho po skončení snímku (ale i v průběhu) je člověku hodně hnusně. Nicotně. Studno. ~ ~ Nejsme špatní lidé. Jenom pocházíme ze špatnýho místa.

Nezapomenutelný / živelný / vitální / pudový / kouzelný příběh o šestileté Hushpuppy žijící se svým otcem ve svérázné komunitě vně řekněme moderní společnost. Midcult vyprávějící přístupnější formou i pro širší divácký profil. Midcult poetický / emotivní / intenzivní. Jedinečná kombinace dramatu a fantasy, reality a magičnosti. S překrásným soundtrackem. ~ Jelikož Beasts of the Southern Wild vnímám polytematicky, dovolím si opět po čase komentář strukturovat do jednotlivých bodů. 1) Vztah mezi otcem a dcerou. Hushpuppy maminku už dávno nemá a ač to ze začátku vypadá, že její vztah s otcem Winkem není zcela harmonický, o opaku nás přesvědčí následující minuty. Za povšimnutí stojí například snaha otce dceři předat znalosti týkající se přežití. 2) Matka chybí, přitom ne tak úplně. Z mysli Hushpuppy nezmizela, je součástí příběhu… Nemluvíme ale zároveň o Matce přírodě a polysémii tohoto slova v souvislosti s vesmírem, táním ledovců apod.? Není Hushpuppy synonymem člověka? Mami, nejspíš jsem něco pokazila. 3) Ekologický motiv. Člověk versus Země. Stejně jako člověk není nesmrtelný, tak ani příroda není nesmrtelná. Je akcentován nutný respekt k přírodě a prostředí okolo nás, stejně jako důležitost ROVNOVÁHY mezi všemi součástmi života na Zemi. Celý vesmír stojí na tom, jestli všechno do sebe zapadá. Když ti jedno kolečko vypadne, třeba i to nejmenší, veškerý vesmír se zhroutí. Další rozměr můžeme vidět ve scéně, kdy otec při bouřce střílí do nebe, aby přestalo pršet. Je bezmocný. Člověk je proti chování přírody (bouřkám, povodním, hurikánům…) bezmocný. 4) Fantasy linie. Hushpuppy vnímá přírodu jako křehké spletivo dýchajících věcí, kdy je vše provázáno se vším tak, aby fungovalo. O tom již byla zmínka. Avšak tehdy, když dojde k nerovnováze, obživnou prehistorická zvířata, vylezou z ledu a přirozený řád přírody se začne rozpadat. Zároveň i jim lže čelit. Huspuppy to dokázala. 5) Animálnost zvířete. Člověk je zvíře. Chová se ale ještě pořád jako zvíře? Je přirozený / spontánní / živočišný? Nevzdaluje se pomalu tomuto statusu? Každé zvíře je z masa. Já jsem maso. Vaše zadky jsou z masa. 6) Svoboda a vlastenectví v Bathtubu. Bažinatý kraj Bathtub, v němž komunita žije, je od moderní civilizace s továrnami, moderní medicínou apod. oddělena hrází. Lidé v Bathtubu žijí spokojeně a svobodně. Na rozdíl od lidí za hrází nikoho neomezují ani si na nikoho nedělají nárok. Ale vymezují se, přirovnávají tamní život k akváriu bez vody. Nechtějí se společností, která je po celý život něčím spoutaná, nepřirozená, nic mít. Obyvatelé Bathtubu i přes svou bídu nechtějí žít jinak, chtějí žít svobodně i se všemi důsledky, které jejich rozhodnutí zůstat přináší. To je zároveň obrovský projev nezdolné vůle a vlastenectví, urputné touhy zachovat vlastní společenství a půdu pod nohama, zachovat své kořeny i přes nepřízeň osudu, i přes rozmary přírody, i přes rozpínavost a neohleduplnost cizí civilizace. Zachovat svou IDENTITU. 7) Ani komunita v Bathtubu není dokonalá. Například v míře větší než malé konzumují alkohol. 8) HRDOST. Jedním z nejpodstatnějších sdělení snímku je: být hrdý, odhodlat se vzepřít (složitostem, silnějšímu, na první pohled těžko překonatelnému…). Hushpuppy je ztělesněním Hrdosti. Vzepřela se strastem i údělům života – přírodním katastrofám, nemoci i smrti otce, nepřátelské civilizaci, nedostatku potravy…). Důležité je nebýt malý a slabý (resp. necítit se tak), ale být silný / hrdý a umět hrdě čelit / plnoprávný / rovnoprávný / naučit se přizpůsobit podmínkám / přežít. Všichni přicházíme o věci, které nás formují. Tak to v přírodě chodí. Stateční lidé zůstanou a sledují, co se děje. Neutíkají. 9) Zvláštní typ humoru, komediální prvky. Humor má Hushpuppy, mají ho i ostatní. Nedaří se jim vždy nejlépe, přesto je neopouští dobrá nálada. Umění dělat si srandu z nepřízně osudu, tragikomiky života… Děti, které nemají mamku, taťku ani nikoho jiného, musí žít v lese, živit se trávou a krást spodní prádlo. / Jestli se taťka brzy nevrátí, budu muset začít jíst moje mazlíčky. / Až voda ustoupí, dám zemi francouzáka. 10) Tepot, pulsace, rytmus. Život. Výrazným motivem, spíše leitmotivem je tlukot srdce různých zvířat, tedy i člověka, značící život a entuziasmus. Tato pravidelnost bití, rytmus, pohyb, ohňostroj,… a také zcela podstatu vystihující hudba vnášejí do těch všech barev, myšlenek, pocitů a výrazů neskutečnou sílu, vitalitu, tok energie… Máme tu ale i kontrasty (rámus x ticho, bouřka x po bouřce). 11) EMOCE. Beasts of the Southern Wild musí vyvolat nějaké pohnutí i v tom největším necitovi. Skoro vše již bylo řečeno. Malá rozkošná, ale zároveň hrdá Hushpuppy. Její voice-over. Dětská fantazie.... Plus hudba samozřejmě. 12) Přechytralá holčička. Ač je protagonistka naprosto úžasná, přece jenom je třeba říci, že slyšet malou holčičku žijící řekněme v méně vyspělé komunitě (ač má školu), jak mluví o složitostech vesmíru, je přinejmenším k pousmání. Ale nezapomeňme, pořád jde o midcult (aniž bych chtěl zbytečně škatulkovat). 13) Smutný film anebo ne? Myslím, že i přes ne příliš veselý děj je pozitivní / smířlivý / dodávající hrdost, sílu a naději. Je o vyrovnání se sebou samým i se světem. Na tomto místě lze zmínit scénu, kdy Hushpuppy nastoupí na loď, která ji doveze k majáku, k matce. Maják coby symbol naděje a bezpečí. Je tam příjemné prostředí, hraje jazzová hudba… ~ ~ Vím, že jsem malou součástí velkého vesmíru. A tak to má být. Až zemřu, vědci v budoucnosti na všechno přijdou. Budou vědět, že jednou žila Hushpuppy, která bydlela se svým tatínkem v Bathtubu.

Německo-mongolský polodokumentární snímek sleduje v mongolské krajině rodinu pastýřů žijících kočovným životem a přibližuje jejich jedinečný způsob života. Otec a matka žijí se třemi dětmi v harmonii s místní přírodou a duchovními hodnotami, vč. myšlenky reinkarnace. Koloběh lidského života, střídání ročních období, počasí… a obecně cykličnost (lidského) bytí na Zemi jsou zde velmi patrné. Stejně jako jedinečnost, hodnota člověka žijícího pokorně, s láskou a radostí z prosté existence, v relativní chudobě (nikoli duševní!!) a živícího se poctivou prací. Die Höhle des gelben Hundes je oslavou rodinné pospolitosti, oslavou síly prosté lásky, nejen té mateřské či rodičovské, zároveň také oslavou svobody a volnosti, oslavou přátelství člověka a zvířete. ~ Členové rodiny sice žijí v odlehlých pastvinách stranou moderní civilizace, avšak ta nekompromisně proniká do jejich prostého, tradičního pojetí života. Onen nezadržitelný vývoj dokumentují např. moment s umělohmotnou naběračkou nebo růžový plyšový pes (x živý pes > materialismus x duchovní pojetí života / majetek x prožitek / umělost prefabrikátu x přirozenost živého tvora). Symbolické bylo neúmyslné přerušení cesty jedoucímu autu, jež upozorňovalo na blížící se volby, stádem dobytka. ~ Ač se film kolíbá v rozvláčném tempu, přitahuje diváka jako magnet obzvlášť autentičností a přirozeností projevu neherců (otázkou však, hráli-li vůbec) nebo i pokojnou, mírumilovnou meditativní hudební složkou, vč. tamějších lidových písní. Při sledování těchto bezelstných lidí si člověk uprostřed Evropy uvědomí hodnoty, které jsou v životě podstatné a na nichž by civilizace měla i nadále stavět. Die Höhle des gelben Hundes je neobyčejně lidský film, na který by se měli podívat všichni namlsaní, majetně založení lidé v západní konzumní společnosti. P. S. Šťastná to rodina.

Na filmy se zpravidla opakovaně nedívám, tento Shyamalanův skvost jsem však zhlédnul už asi osmkrát a pokaždé v něm objevím nějakou novou, dosud mi skrytou myšlenku, náznak, odkaz či souvislost. A to i přes skutečnost, že scénář je jeho nejslabším článkem. Doporučuji se na film kouknout minimálně dvakrát, během druhé projekce (při znalosti pointy) odhalíte nový rozměr filmu. ~ The Village je dílem neuvěřitelně promyšleným, sofistikovaným, vnitřně provázaným, pospolitým. Jako velmi povedenou vnímám režisérovu lest, když tehdy v roce 2004 jeho nejnovější počin avizoval jako mysteriózní horor, též trailer lákal na tento lekající žánr. Dostal tak do kin právě ty z nás, kteří by na film podobného ražení nikdy dobrovolně nešli. Nejedná se totiž v žádném případě o horor (třebaže atmosféra je mimořádná, nejen díky bravurní filmové hudbě Jamese Newtona Howarda), ale o (melo)drama, jež vypráví o síle lásky, o oběti pro bližního svého či o zkažené moderní civilizaci. I když ve své podstatě se jedná spíše o pohádkový příběh, nereálnou báchorku pro dospělé diváctvo, které rádo zapojí jak mozek, tak především city, a nechá se unášet mystickým světem z pera již zmíněného indického režiséra a scénáristy v jedné osobě. ~ Povídat či psát ze všech možných úhlů pohledu by se dalo dlouho, zmíním jen určitá specifika příběhu nebo moje postřehy /spoilery!/. V první řadě zaujme prostředí: od vnějšího světa izolovaná vesnice, v níž žije několikagenerační komunita chovající se podle stanovených pravidel. Osada rozprostírající se na louce je ohraničená Covingtonským lesem, v nemž žijí Ti, o nichž se nemluví. Do lesa je vstup zakázán. Existují hlídky, strážní věže. Myšlenka usadit se kdesi v lesích má jasnou motivaci: žít v klidu a míru, stranou vražd a dalšího násilí, stranou materiálně založených dychtivců po penězích, stranou moderní techniky… Režisér postupně odkrývá podstatu příběhu a PRAVDU, která opět může vyvolat spoustu možných otázek a diskuzí nad chováním té či oné postavy. ~ Ke zvolenému způsobu života je však třeba vymyslet plán, aby mohl vůbec fungovat. Ten je však vachrlatý jako váza na stole v seismicky aktivní oblasti. Jak říká jedna z postav: „V každém koutu vesnice je nějaké tajemství.“ Přesto tento plán n ě k d o zrealizoval, s prvotní ideou zajištění bezpečí a blaha pro budoucí generace. I přes jakousi vlastní nejistotu těchto mozků oné změny, motivovanou silnou touhou po bytí v panenském prostředí, v němž vítězí a přetrvává neposkvrněná láska coby nejvyšší možná hodnota. V tomto smyslu je The Village nepřímou kritikou nelidskosti společnosti a mechanismů v ní zaběhnutých, kriminality, mamonu, konzumnosti… Zároveň je adorací lásky a prostoty, neposkvrněnosti, nezkaženosti (viz dojemný dialog při setkání slepé Ivy a hlídače z venkovního světa). ~ Tato základní idea a poslání je vystavěna především na dvojici ústředních postav, Ivy Walkerové a Luciovi Huntovi (Bryce Dallas Howard, Joaquin Phoenix), a také na jakési radě starších. „Jenom v nich leží naše budoucnost. Jenom v Ivy a Luciovi může náš život dále pokračovat.“ Co se týče postav a herců, v tomto (jediném!) případě doporučuji velmi kvalitní český dabing, který mi dokonce vyhovuje více než původní znění. Zvlášť hlas Ivy mi v českém podání přijde přirozenější a lépe vystihující její křehkou postavu. Herecké výkony jsou poměrně nevyrovnané. K minusům bych připočetl i poněkud zdlouhavou pasáž bloudění Ivy v lese v poslední čtvrtině stopáže nebo některé scénáristické nejasnosti. ~ Důležitá je četná symbolika, mj. symbolika barev (červená x žlutá, zlo x dobro). Zatímco červená barva je zakázaná, je symbolem nestvůr žijících v hloubi lesa, tak žluté jsou např. hábity vesnických hlídek. Žlutá přináší pocit souladu a harmonie, zároveň je symbolem hojnosti a plnosti života. ~ Kdo se nebojí atmosférické pohádky pro dospělé o vytvoření nevinnosti a následně její ochraně, kdo se nebojí melodramatického příběhu o směřování k naději a věčné lásce, nechť po tomto snímku šáhne všemi deseti! ~ ~ Někdy to, co chceme, neuděláme jen proto, aby ostatní nevěděli, že to chceme.