Je to jen vítr

V letech 2008 až 2009 podnikla rasistická bojůvka v Maďarsku sérii brutálních útoků proti místním Romům. Pomocí Molotovových koktejlů zapalovali domy na okrajích osad a po prchajících stříkali brokovnicemi. Vedle řady zraněných zůstalo po jejich řádění i šest mrtvých včetně čtyřletého chlapce. Událost byla šokující dokonce i v poměrech střední Evropy nasáklé rasismem i ledasčím jiným. Sdělení, které mohl přinést film natočený na motivy této události, by mělo obrovský potenciál a mohlo veřejnost probudit z letargie. Benedek Fliegauf ale tohle hořké společenské téma uchopil po svém a v pomalém tempu natočil kvazidokument o jednom všechním dni členů romské rodiny. Natočil ho způsobem, který ocení harcovníci po uměleckých festivalech, ale který svou formou spolehlivě odradí běžné diváky. Ti budou mít pocit, že sledují odfláknutý snímek s mizernou kamerou a špatným nasvícením natočený nezúčastněným způsobem a bez výrazného hrdiny. Zkrátka dokument, který nudí a emoce vyvolává jen výjimečně. Troufám si tvrdit, že v celém filmu jsou jen dvě scény, které mají potenciál oslovit širší publikum. Vedle závěrečného masakru je to cynický dialog dvou policistů na místě činu, na kterém režisér ilustruje vztah bezpečnostních složek k "cigánské otázce". Marigold se mýlí, když se vyjadřuje o snímku jako o nejzásadnějším filmu o rasismu, který kdy vznikl. To z něj jen hovoří sebestřednost intelektuálního prostředí klubového diváka uzavřeného ve své kulturní bublině. Zásadní je film, který vyvolá veřejnou debatu, zasáhne významnou část společnosti a pohne společenským míněním. Tento snímek patří mezi ty, které oslovují diváky, co už dávno vědí, a přesvědčuje ty, co už přesvědčovat nepotřebují. Patří přesně k tomu typu děl, které se promítají kolem půlnoci na kanálu Art. Za sebe říkám, že jde o můj první film od Fliegaufa a zároveň i poslední. Rozumět si evidentně nebudeme. Celkový dojem: 25 %. (28.08.2017)

"Ou n'est-ce que le vent / Qui gonfle un peu le sable/ Et forme des mirages/ Pour nous passer le temps?", zpívá Jacques Brel v nádherné písničce "Regarde bien, petit" - Nejspíš je to jen vítr, který zvedá hrstku písku a tvoří fatu morganu, aby nám krátil dlouhou chvilku... Přesto, že mi předchozí Fliegaufův film "Lůno" moc nesedl, přičítal jsem to spíš sobě, než režisérovým schopnostem. Zde je patrné, že režisér má plnou kontrolu nad svým dílem, které i když poněkud efemérní, má jediný výklad a jediný smysl... Nájemní vrahové se děsí dozvědět se něco o své budoucí oběti, aby zabíjení příliš netížilo jejich svědomí - "To know you is to love you", to už je zas jiná písnička... Zde je to naopak. Zde není věnováno vrahům jediné filmové políčko. Zde nám režisér až příliš podrobně líčí jednu cikánskou rodinu, než abychom si její vybití definitivně nezhnusili. A nejen její! (03.05.2015)

Nemám rád angažované filmy a gypsi-movies mi strašně zprotivil Kusturica, takže mé očekávání (když jsem film pustil a zjistil, o čem to pravděpodobně bude), bylo rozdrceno zhrozením. Ale - jak to tak občas při těch vzácných a výjimečných chvílích bývá - stal se pravý opak a já byl čím dál nadšenější. Chudoba a problémy sociálně slabých vrstev v Maďarsku, jasně. "Hodná" cikánská rodina, jako opak běžného předsudku, jasně. Mohlo by to být o čemkoliv, to je jedno. Co mě ovšem dostalo, když jsem nad tím filmem po skončení uvažoval, byl způsob jakým je natočen a je to myslím ten způsob, který se nyní tolik diskutuje jako inovativní a revoluční u Saulova syna, tedy kamera stále fixovaná na postavu, držící se jí a vyprávějící o její intimní blízkosti. U Saulova syna se to má týkat jednoho člověka, tady je to rozděleno mezi tři postavy rodiny. Intimní blízkost, přímý dotek s realitou, tři postavy a jeden den. Pro mě něco naprosto úžasného. (15.03.2016)

Bohužel se v tomhle případě přikláním na stranu barikády, která se nudila. Jednotlivé scény, jednotlivé detaily mi nic neříkaly a já jsem se na ně díval bez toho, abych v podstatě cokoli cítil. Nemyslím si, že jsem rasista, nedělá mi problém komunikovat s kýmkoli, ale nějak jsem pořádně netušil, co je vlastně na téhle rodině zajímavého. (20.10.2016)

Hm, tak opět mě Fliegauf zklamal. Opět vypráví pomalu, jako vždycky, ale z jeho filmů, co jsem viděl, to fungovalo jenom u Dealera a ani tam ne po celou dobu. Je to jen vítr vypráví o dost kruté události, co se tehdy v Maďarsku stala, ale on o ní vlastně ve finále nevypráví. Místo toho vypráví o jednom obyčejném dni romské rodiny a celé poselství, co by z toho mělo jít, jde do kelu. Mělo to být o rasismu, ale o rasismu se to zdaleka vyhýbá, kromě toho, že občas slyšíme, že se asi něco stane (párkrát to v tom filmu je naznačené), tak se v tom filmu vlastně nic neděje. Jestli vás nechytne natáčení jednoho dne romské rodiny a čekáte od toho to, co by to mělo říkat, bude zklamaní. Mě fakt přijde, že Fliegauf si chtěl opět dokázat, jaký je umělec a artový filmař a tak natočil tohle pomalé vyprávění zdánlivě o ničem, díky čemuž naprosto popřel to, co se stalo, jelikož se o tom dozvídáme jenom v titulcích na začátku a v posledních pěti minutách to (ne)vidíme v akci (všechna akce se totiž odehraje za tmy). No, tohle mě neoslovilo a to jsem na to byl zvědavý dost... 2* (23.05.2019)