Skvělý plán

Chaumeil se nezapře a opět servíruje výpravnou dobrodružnou romanťárnu, která je jak vystřižená ze stránek katalogů cestovních kanceláří. A tak může seznamovací fáze probíhat pod spalujícím sluncem mezi Masaji na úpatí Kilimandžára a tokací pro změnu nad zasněženou Moskvou v letadle při simulaci stavu beztíže. Minule to Chaumeil zabalil do netradičního námětu o agentuře na rozchody, nyní je to rodinné prokletí „kdy dámské větvi rodiny po mnoho a mnoho generací nevychází první manželství, ale až to druhé“. Již z toho je jasné, že tentokrát se to nese spíše v hávu střelené komedie. Celé to má jen dva problémy; oba ovšem zásadní. Je to zbytečně dlouhé a ústřední pár je ztělesnění vší nesympatičnosti. Ona neví co chce, chová se jak hrom do police a je necitlivá kravka; on je poněkud přihlouplý a s chováním burana. Chaumeil tak může Diane nožky a Danymu hnáty zulíbat, že ty postavy vzdor jejich nesympatičnosti dokáží prodat tak, že jim nakonec přeci jen to společné štěstí přát spíše budete než nebudete. (27.05.2013)

Tak tohle se povedlo. Nesmírně svěží kousek ze země galského kohouta, kterému nechybí originální zápletka (ač samozřejmě totálně přitažená za vlasy), milé situace a skvělí herci. Vůbec jsem to nečekal, ale nakonec se přede mnou odehrával přesně ten typ filmu, který příjemně ubíhá, divák se u něho docela často culí, touží po košatém happy-endu a na konci bouchne do stolu, že by ty slabé dvě hodinky neměnil. Režisér Pascal Chaumeil (neznám s ohledem na jeho věk okolnosti, ale letos v srpnu zemřel) měl čich na výtečné herce, oba obdařil klasicky francouzským rošťáctvím a okouzlujícím sex-appealem, což samozřejmě platí hlavně pro Diane Kruger, která je v každé druhé scéně naprosto k nakousnutí. Představuje tady atraktivní snoubenku sympatického zubaře, mají spolu hezky (spíš až moc) nalajnovaný život, jenže nad jejich sňatkem visí rodinná kletba, kterak až druhé manželství je u nich šťastné. Plán je tudíž jasný: vzít si prvního troubu, který na to kývne, rychle se ho zbavit a se současným přítelem spokojeně zestárnout. Plán se daří, ačkoliv se hrdinka dostane přes Dánsko do Keni, následně do Ruska a při návratu do Francie bude má víc problémů, než na samém začátku. Můžeme se spolehnout na vzorovou hereckou chemii, na řadu zábavných epizodek, chytlavých melodií, pestrého vizuálu i ztřeštěných vedlejších postav u štědrovečerního stolu. To vše doráží docela spolehlivě jak na srdce, tak i na bránici. Čtyři hvězdy, vůbec jsem neváhal. (10.09.2015)

Tak takovou prdel jsem opravdu nečekal. Nebudu S! ať si budoucí diváci užijou. Já jsem se málem počůral smíchy a to min 2/3 filmu. I když při jedné scéně jsem měl pocit, že mě navštívilo malinký delirium... Pak se snímek zvolna posouvá do "romanticko-vážnější" roviny, ale neztrácí tempo. Jasně už tam tolik srandy není ani nemůže, když se řeší závažný věci. Takhle to dopadá, když si s ostatními jen hrajeme. Proč je člověk vnímavý až když mu teče do bot. Pointa- nevěřte pověrám se (ne)naplnila?... (01.04.2015)

Tak tenhle pár Dany Boon z Vítejte u Ch'tisů a Pascal Chaumell z Klamače srdcí byla stoprocentně výborná volba, protože já jsem se opět skvěle bavila, až na ten už dost ujetý konec v kostele, ale to byla jen nepatrná černá tečka, která nestojí ani za řeč. To jsou přesně ty komedie, kde vůbec nemusím řešit jak to dopadne, nějakou předvídatelnost, klišovitost a podobně házím za hlavu a nechám se unášet příběhem, kde mě baví snad každý moment. Od příletu do Keni, kde jsem byla několikrát mrtvá smíchy až po Rusko, kde jsem dopadla podobně. Nesmím zapomenout na Diane Kruger, které to maximálně seklo a po herecké stránce byla Danymu minimálně rovnocennou partnerkou. Moc fajn komedie, takové já vždycky vítám s otevřenou náručí. (28.08.2013)

Zhůvěřilost nechutná hned na několik způsobů. Diane Kruger je hezká, ale její postavě zubařky Isabelle (nechtěla bych se věru dostat do jejího křesla), které nějaká silně nadopovaná sudička v podobě scénáristy nadělila do vínku nepříčetnou pověrčivost a nespoutaný egoismus, přejete celý film jen jediné – toho neandrtálce Jeana-Yvese. O tom nelze říci, slovy klasika, že se svým zjevem blíží zvířecí říši jen proto, že když se to skutečně stane, zvířecí říše raději odkráčí pryč. Dalším problémem je humor. Tedy jeho absence. Jistě, třeba příslušníkům národa, který vynalezl UHO, se musí při pohledu na polévku „husí oči v moči“ sbíhat sliny, masochisté zase ocení zuřivé bodání injekcí do obličeje a romantici se nepochybně roztečou nad scénou, kdy postavám při západu slunce funí lev do ucha. Mám pokračovat? Radši ne, že jo… (10.06.2014)