Nymfomanka, část I.

Zapomeňte na lásku. Dánský provokatér Lars von Trier vám ukáže opravdové porno. Minimálně to slibují propagační texty k očekávané Nymfomance. Příběh ženy, která v dialogu se starším mužem postupně odhaluje svůj pokroucený sexuální život, si ovšem nálepku porno nezaslouží. Vyjma dvou explicitních scén má film spíše nádech vztyčeného prostředníčku směrem prudérní společnosti. A hlavně jde o, jak bývá u Triera zvykem, velmi dobře napsaný film, s řadou památných scén, dialogů a vynikajících herců. Oproti Melancholii a Antikristovou tu dominuje i černý humor, jehož jednoznačným vrcholem je kratičká etuda s Umou Thurman. Rozdělení na dva díly mi nicméně přijde zbytečné, protože bych rád ten příběh "dojel" na jeden zátah. Ale chápu, že čtyřhodinový ukecaný film o "dvou rybářích" by byl na diváky asi trochu moc. (20.12.2013)

Prozatím spíše rozpaky z nového Larsova "kontroverzního" žertíku. Jednotlivé stylově odlišné kapitoly jsou funkční, od depresivního Deliria až po takřka groteskní (a nejzábavnější) Paní H. s Umou Thurman. Co mi ale dost lezlo na nervy, to je ten rámující rozhovor mezi Gainsbourgovou a Skarsgårdem, který se celý nese v duchu "já o koze, ty o voze". Topí se v jalových alegoriích a metaforách, které Trier navíc ubíjejícím způsobem doslovně zobrazuje. Ty alegorie jsou občas tak pitomé, že mi nezbývá nic jiného, než je považovat za Trierův uvědomělý výsměch filosofům a uměnovědcům, kteří se s oblibou snaží propojovat nepropojitelné, hledat smysluplný systém tam, kde žádný není, a nacházet hluboké pravdy v připodobňování sexuálního výletu vlakem k rybaření. Tady nic hledat nemusí, protože Trier to našel za ně. A všecko to explicitně ukázal, od náčrtku výskytu ryb v řece po grafické znázornění zlatého řezu. Věřím, že se teďka směje a prozpěvuje si do toho něco v tomto stylu. Pokud ne, tak zblbnul. Uvidíme, co přinese Volume 2. (27.12.2013)

Přerušená onanie. Tuhle metaforu můžete číst v zásadě dvěma způsoby. 1. Vytržení z hluboké fascinace při sledování těkavého dialogu stárnoucího kulturního muže (Seligmana) a impulzivní, živočišné ženy (Joe), která mu líčí své sexuální zrání s důrazem na přízemnost, zatímco on detaily plné poševních sekretů umísťuje do sítě paralel, archetypů a postupů klasického umění. 2. Přerušení režijní masturbace Larse von Triera. Třetí hříšník do bizarního psychoanalytického sezení je bezesporu dánský enfant terrible, který před divákem obnažuje významy i svou režijní metodu. Penis Shii LaBoeufa není tou „nejexplicitnější“ složkou Nymfomanky. Tou je způsob, jakým Trier důsledně mění vyzývavé téma v odvěký žánr Bildungsromanu, který po vzoru starých textů v úvodu prozradí, o čem další kapitola bude, co se v ní divák dozví a s jakým záměrem ji vypravěč vypráví. Manýra? Určitě. Funkční? Ne vždy. Vzhledem k tomu, že nemá cenu hodnotit fragmenty, které Trier důmyslně zhodnocuje v průběhu CELÉHO vyprávění. Zůstanu jen u toho, že tohle veřejné sebeukájení, které se nevyhýbá excesu, ale zároveň působí místy na Dánovy poměry možná až překvapivě krotce a kultivovaně, má mojí soustředěnou pozornost na další dvě hodiny zajištěnou. (20.12.2013)

Veľká kopa kecov, ktoré sa snažia tváriť hrozne múdro. Úvod bol naozaj hrozný. "Už ako dvojročná som objavila svoju kikinu...". Pripomenulo mi to obvyklú ďakovnú reč laureátov Nobelovej ceny: "Už ako dvojročný som vedel, že Zem obieha okolo Slnka..." Ženská príde ku chlapíkovi do bytu a začne mu rozprávať o svojej večne hladnej kikine. Naozaj "intelektuálne" dielo hodné pána Triera. Ďalej film ani nemá cenu komentovať. Len hŕba táranín, ktorá sa strieda s milostnými dobrodružstvami jednej ženy. Vlastne to dosť pripomína remake Jozefíny Mutzenbacher (1978), podotýkam dosť nepodarený. Nebolo to ani tak dejovo zaujímavé a ani tam nebolo toľko sexu. Jediné čo stojí za zmienku a trocha vyniká je hodina botaniky, náuka o rybolove a vysvetlenie používania mušiek na rybárčenie a jedna jediná podarená humorná scénka s Umou Thurman. Pán Trier asi zase niekam hlavou narazil a ešte to stále nerozchodil. 35/100 (21.04.2014)

Netradiční komedie pro hipstery, jejíž hlavní hrdinka vypadá jako starší verze Christiane ze známého filmu My děti ze stanice Zoo. O šukání zde jde spíše až v druhé řadě, mnohem spíše si prostě Trier zase jede v tom, co ho baví, a chodí na to lidi, který to baví též - takhle simple to je. Soudě dle dnešní premiérové projekce v totálně natřískaném Aeru takových lidí není málo, ale osobně se k nim moc nepočítám. (26.12.2013)