Nymfomanka, část II.

Zhlédnuta DC (180minutová) verze. Víte, vedle kterého filmu vypadá snímek Nymph()maniac jako poměrná fajn a veselý film? Vedle jeho pokračování… Nymph()maniac: Volume II je hodně, hodně, hodně temné pokračování ne zrovna veselého příběhu jisté Joe, jejíž život je ovládán nymfomanií. Tentokrát to ale Lars posouvá ještě o pár stupínků výš, což některé slabší povahy opravdu nemusí vydýchat (všichni, kdo viděli prodlouženou verzi ví, o které scéně mluvím) a ukazuje nám něco, na co se opravdu hodně těžce dívá. Ale i to tam prostě patří. A to hodně oceňuju na Larsovi, že když se ponoří do jednoho tématu, tak nám ukáže prakticky vše, co lze, byť některé věci prostě nejsou příjemné na pohled. Neumím říct, který díl se mi "líbil" více, protože já, až si někdy za hodně dlouho dobu budu chtít tuhle specifickou záležitost připomenout, tak si budu muset pustit oba díly hned po sobě, protože já tyto filmy vnímám jako jeden hodně komplexní příběh o člověku, který není nutně tak zlý, jak vypadá. Věřím, že za takových 10 let v těchto filmech najdu ještě více, než jsem v nich našel teď a takovéhle filmy zkrátka a jednoduše mám rád, byť a musím to znova napsat, nemusí být zrovna příjemné na pohled. 100 %. (21.02.2015)

Dvojka srazila jedničku na kolena a zlomila jí vaz!! Bohužel. Celkem od začátku bylo jasné, že si chce Trier foukat své bolístky a vyrovnává se s tím, s čím se mu zatím nepodařilo vyrovnat v předchozích filmech. Opět hledat a nalezl svého idiota, opět ukázal zvrácenost prý milostného vztahu, zase prolamoval vlny spolu s antikristem, znovu filosofoval o životě a náboženství, použil všechny možné sexuální deviace i náboženské rituály a symboly, aby nám odhalil svou bolavou duši. Ani ne tak v touze po svém vlastním uzdravení, ale abychom hořekovali spolu s ním. Je mi líto. Je mi ho líto. (19.01.2015)

Mé nadšení z první Nymfomanky by se dalo vyjádřit tím, že na druhý díl jsem do kina nevyrazil, nýbrž v klidu a bez většího zájmu jsem si na něj čtyři měsíce počkal. A podobně bez zájmu jsem s ním strávil dvě hodinky, při nichž jsem kontroloval hodinky častěji, než je zdrávo. Něco v tom samozřejmě je, protože Trier hloupé prázdnoty netočí, a závěr celkem tne do živého, ale mně prostě tentokrát pravidla jeho hry nevyhovovala. (12.04.2014)

Oproti "jedničce" je NYMFOMANKA, ČÁST II. o poznání klasičtější. Stále sice shazuje sebe sama peskováním za slabou odbočku či se zastavuje kvůli uspěchanosti přeskakováním dopředu při užití flashforwardu, ale nezpochybňuje svou spolehlivost. Vyprávění je opětovně členěno do kapitol, kdy každá ze tří má vlastní vývoj odvislý od proměny protagonistky Joe, přičemž jsou ponechány volné motivy, které jsou zužitkovány na konci. „Dvojka“ je díky tomu mnohem soudržnější jako celek a jednotnější co do nálady i žánru, když navazuje na pochmurnost čtvrté a páté kapitoly a je psychologickým rodinným dramatem, do kterého jsou zakomponovány prvky bondovského thrilleru, jež v závěru začnou dominovat. Formální přístupnost je ale „vykoupena“ diváckou nevstřícností._____ Pokud Trier kdysi prohlásil, že film má být jako kamínek v botě, jeho završení trilogie Deprese je takovým menhirem (pro Joe mezi čtenáři: narážka na vážně, vážně velký šutrák z komiksů s Asterixem a Obelixem). Ne proto, že se zabývá tabuizovanějšími oblastmi sexuality (sado-masochismus, pedofilie, homosexualita, ačkoliv poslední dva jmenované provokativně propojuje utvořením „nezdravě parentálního páru“), ale proto, že je o nevymanitelnosti z předurčených (genderových, biologických, sociálních…) rolí. Zbavit se jich, znamená ztratit své lidství, nepřímo říká v druhém epilogu. Dochází tak k mizantropickému závěru, že lidé jsou nepoučitelní pokrytci a tento cyklus se opakuje a přechází z jednoho na druhého, ať je model rodiny sebevíc alternativní._____ Bezpochyby Trierův opus magnum. Nejenom díky své délce a různým verzím (už DOGVILLE měl dva různé sestřihy s ohledem na potřeby distribuce), ale z toho důvodu, že dánský provocauteur tematizuje vlastní tvorbu (např. ČÁST II. odkazuje k jedné scéně z ANTIKRISTA a přebírá výchozí bod zápletky PROLOMIT VLNY) a mediální image (Seligman je rodinné příjmení, zmínky o „antisemitismu“ ad.). Pokud jde o terapii, nabízí se otázka, kdo je pacientem a kdo terapeutem. (17.01.2014)