Nymfomanka, část II.

Dvojka srazila jedničku na kolena a zlomila jí vaz!! Bohužel. Celkem od začátku bylo jasné, že si chce Trier foukat své bolístky a vyrovnává se s tím, s čím se mu zatím nepodařilo vyrovnat v předchozích filmech. Opět hledat a nalezl svého idiota, opět ukázal zvrácenost prý milostného vztahu, zase prolamoval vlny spolu s antikristem, znovu filosofoval o životě a náboženství, použil všechny možné sexuální deviace i náboženské rituály a symboly, aby nám odhalil svou bolavou duši. Ani ne tak v touze po svém vlastním uzdravení, ale abychom hořekovali spolu s ním. Je mi líto. Je mi ho líto. (19.01.2015)

Zatímco první část byla ještě jakousi sondou do psychiky nymfomanky a ukazoval zajímavé pasáže z jejího života, přičemž dokázal diváka zaujmout příběhem jako takovým a nejen sexuálními akty, druhá část mi přišla už zbytečně ujetá, perverzní, nechutná a bez invence v oblasti příběhu. Jako kdyby Trier už moc tlačil na pilu a chtěl tam natlačit vše, co se mu honilo v představách. Samozřejmě na úkor děje. Zejména pak samotný závěr absolutně pohřbil už i tak výrazně snížený dojem z filmu. 2* za herecké výkony a technickou stránku snímku. (19.08.2014)

Povídání mezi nymfomankou a sečtělým panicem opět pokračuje. Nese se celé v prakticky stejném duchu. Bylo velmi chytré film rozdělit, 4 hodiny povídání by nevydržel nikdo. Povídání je bohužel drtivou většinu stopáže až odporně nezáživné a jiskřička svitne jen místy a na krátkou dobu. Vlastně to celé působí jako velmi dlouhý vtip, jehož vtipná pointa následuje až po 4 hodinách v samotném závěru. Tam jsem se skutečně zasmál. To je vážně nutné, aby zdejším superuživatelům vysvětlil pan Lars von Trier, že kluci mají penis a holky vaginu? Po přečtení několika komentářů, které jsem nedovedl ani dočíst, se nemohu zbavit dojmu, že je tento film prožíván až nadbytečně. Film je v mých očích stejně marný jako jednička. Nymfomanka je až nepěkně přeceňovaný film. Přitom se jedná o obrovské nic v navoněném obalu. Šokující film není ani trošku, ale vzhledem k tomu, jak početné skupince diváků je situován, tak přehnaně šokující být ani nemůže. Opět hvězdička. (11.04.2014)

Dokonalé završení předchozích dvou filmů a odpověď na ně. Pokud v "Antikristovi" a v "Melancholii" Trier planě filozofoval o globálním světovém nebezpečí, "Nymfomankou" tyto otázky krásně vyřešil: největší hroznou pro lidstvo jsou zakomplexovaní egomaniaci. V životě i v umění. Pokud muž nemá co říct, měl by raději mlčet. Proč demonstrovat autorskou impotenci a bezradnost, je-li jeden normální? Prostě jsem postavám buď nevěřila nebo mě nezajímaly. Co je hůř? Je to potom dost smutné, sledovat zde komentáře studentů filmových věd, kteří v naprosté artové prázdnotě hledají souvislosti a mudrují tu o životě a o sexu, místo toho, aby se raději životu prakticky věnovali. Doufám, že někdy za deset let Trier konečně veřejně přizná, že krom matky a žen nejvíc na světě nesnáší dvě profesní skupiny: hereckou, u které chtěl zjistit, čeho jsou všeho lidé schopni před kamerou s vírou, že jde o umění .... a pak filmové kritiky, kteří ho výtečně pobavili pokaždé, když viděli v některém z jeho midcult vtipů (přeplněných vykrádáním velkých evropských režisérů) něco jako encyklopedii spirituality, odraz pravdy nebo hodnotný názor. Prostě nudný trapas a výsměch všem.. (01.08.2014)

Viděl jsem a komentuji pouze režisérské verze obou částí. Divácky neuspokojivé vyprávění o rozličných způsobem tělesného (sebe)uspokojování pět a půl hodiny konfrontuje dvě největší témata všech freudiánských režisérů – sex a smrt. K nejvýraznějšímu prolnutí obojího dochází během drastického autopotratu, na jehož konci se Joe zachvěje vzrušením, a v kapitole s umírajícím otcem, jejíž černobílý obraz a citově vyděračský tón působí tak (pseudo)artově, že jde nejspíš o jednu z mnoha Trierových taktik, jak divákovi upřít to, co by si přál. V průběhu obou filmů k navození pocitu nepohody, která znemožňuje nerušeně konstruovat fabuli, používá rušivě mnoho odboček, pomyslných závorek, skoků v čase nebo změn ve stylu vyprávění. Hypermediální encyklopedické vrstvení informací může připomenout Zanussiho, tematizace fetišů a nestálé identity Buñuela, komorní partnerská soda Bergmana a spirituální vzruchy zas Tarkovského (včetně přímé citace Zrcadla). Tato eklektická a intermediální kompilace stylů je sice semknutá rámcovým vyprávěním, ale koherentním tvarem bych ji nenazýval. Jak by taky mohl být koherentní film, který je vystavěný jako dialog dvou zdánlivě neslučitelných světonázorů (asexuál a nymfomanka), do něhož se Trier navíc neustále snaží zapojit i diváka. Ať prolomováním vizuálních tabu (názornější potrat jsem zatím ve filmu neviděl) nebo bouráním čtvrté zdi mezi fikcí a realitou (záběr kamery v zrcadle, zřetelné paralely mezi provokativně svobodomyslnými názory Joe a samotného Triera). Přes všechnu sexuální explicitnost a do extrému dovedenou kalvárii protagonistky mi nakládání s ženským tělem přišlo méně vykořisťovatelské než třeba v Životě Adele. Ačkoli se žena zejména v první části několikrát mění v sexuální objekt a její štěstí je po většinu filmu závislé na výdrži, dostupnosti a schopnostech muže, její zobrazování častěji než příjemné pocity vyvolává bolest, soucit nebo znechucení. V tomto kontextu je možná nejpřínosnější scénou režisérské verze již zmíněný potrat, demonstrující s otevřeností, která bude, domnívám se, nepříjemná zejména mužům, jak vyhrocených podob může nabýt napříč oběma filmy hájené právo ženy nakládat s vlastním tělem dle uvážení. Ukazování toho, co nechceme vidět, je zde úzce spjato s úvahami nad tím, o čem nechceme přemýšlet. Taková provokace má podle mne smysl. Stejně jako celá Nymfomanka. 75% za I. část, 80% za II. část. Zajímavé komentáře: Radko, mcb, Mouzon, Madsbender, Artran, Othello, Aelita, elgreco (17.09.2018)