Jasmíniny slzy

Do tkáně tohoto pozoruhodného filmu lze vložit více variant. Tou nejpodstatnější je však - vložíme-li do hry film samotný, odloučený od ostatního celku Allenova díla, dramatická duální studie charakteru parazita. Parazita, jehož tragédie se ozřejmuje postupně, záběr po záběru, retrospektiva po retrospektivě. Jeanette, která sebe samu přejmenovává na Jasmínu, je plně charakterizována už skvěle promyšlenou úvodní scénou. Sedíc v pohodlném křesle první třídy letadla, mluví - zdánlivě samozřejmě a uvolněně - o svém životě. Namísto okolí však zajímá jen jednu ženu: sebe samu. Zdánlivě retardovaná stařenka, čas od času konvenčně přikyvující Jasmíniným větám, ve skutečnosti vnímá jen barvu Jasmínina hlasu. Teprve při odchodu z letiště Jasmína zjišťuje skutečnou kvalitu stařenčina zájmu-nezájmu. Obdobně vyznívá i závěrečná scéna odchodu z Gingeřina bytu; stařenku plně nahrazuje sestřin partner-navrátilec. Mnohé naznačuje i křečovitost Jasmínina úsilí při hledání práce; kdysi talentovaná studentka antropologie se jen s obtížemi prodírá začátečnickým počítačovým kurzem (neobejde se přitom bez pomoci své mladší kolegyně) i nudnou prací v lékařské ordinaci. Arogantní nechuť připustit si definitivnost svého pádu z vrcholu společenské pyramidy, k níž nemálo sama přispěla a odcizila si tak svého adoptivního syna, prosvítá postupem času dílem stále zřetelněji. Nadměrné braní prášků a pobyt u "cvokaře" jen dokreslují skutečné kontury reality, v níž je nucena žít. Arogance postupně retarduje v křeč a zoufalství znovu psychóze propadající Jasmíniny vlastně nedospělé osobnosti. Modrá barva, symbolizující tento rozvrat, je nejvíce patrná na motivu písně MODRÝ MĚSÍC (duálnost kompozice můžeme spatřovat i v bipólu New York-San Francisco; obě intelektuální metropole Ameriky symbolizují v jednom případě zašlé bohatství, k němuž Ginger jen naivně vzhlíží, jsouc trpěným hostem, v případě druhémjejí srdečnost, s níž svou neblahou sestru přijímá, a úpadek, jemuž Jeanette-Jasmína nenávratně propadá). Určitou naději reprezentuje jen otevřený, nic nikomu nenapovídající nesentimentální syrový konec filmu. Už jen popis těchto scén i Allenova citlivá práce s retrospektivami naznačují, že vynikající výkony Blanchettové i Sally Hawkinsové by byly bez Allenovy režie nepředstavitelné. Jemností rukopisu i citlivým vedením herců a ponorem do sociální skutečnosti americké současnosti JASMÍNINY SLZY připomínají nejlepší díla italského neorealismu. (19.08.2013)

Clap clap, Mr. Allen, toto se vážně povedlo. Nejlepší allenovka za poslední roky - oč zde ubylo vtipu, o to více přibylo na pochmurné skepsi - JASMÍNINY SLZY jsou velmi neradostnou zprávou o našem světě. Možná o to víc si jich cením - tenhle film je hodně mimo hlavní proud a lidem uvyklým happy endům se asi moc líbit nebude. (30.07.2013)

Woody je dobrý režisér a aj ako scenárista stojí za pozornosť, hlavne jeho dialógy, no Jasmínine slzy mi prídu trochu nedotiahnuté. Cate Blanchett to zahrala výborne, ale jej postava a ani príbeh ma moc nedokázal zaujať a nepomohlo tomu ani svižné tempo filmu. Každopádne dá sa na to pozrieť, je to predsa Woody. A keď začne byť film naozaj nudný a otravný (a on začne) akurát skončí. Takže nuda nehrozí. 65% - 3* (27.02.2014)

Cate Blanchettová by hrála i pod sedativy a zamčená sama ve sklepě, a pořád by trochu bylo proč se dívat. Tady kolem ní taky nebyl vybudovaný film - zůstalo u námětu a vzniklo pár dokola se točících skečů, stagnujících, repetitivních črt, bez posunu, bez děje, jen stále stejně ploše předvádějících informace z úvodní věty - mám sestru, žila si jako v bavlnce, pak o všechno přišla, teď je z ní troska, tak zůstane chvíli u mě, než se vzpamatuje. *** Nevzpamatuje se, na konci filmu je z ní ta samá zhroucenina jako na začátku. Ok, ale sarkastický závěr ještě dobrý film nedělá. I kdyby tématem filmu měla být ta statičnost, stagnace, plochost a neschopnost se vymanit a vzchopit, nic z toho se nesmí dostat za kameru, i na nudu musí být vzrušující se dívat, když ji dává zažít dobrý režisér - tady jako by to bylo právě naopak, tvůrci se motají v kruzích, zatímco Cate Blanchettová hraje tu bezradnou, chabých stébel se stále stejně chabě nechytající chudinku jako o život. Jen kvůli tomuhle ironickému momentu jsem zůstala až do konce, ale nebylo to lepší než odejít. *** Čím dál smutněji pozoruji poslední roky (nebo už dekády?) trvající bezradnost WA, který má svoje bezkonkurenční majstrštyky (i tak rozeseté mezi filmy spíše repetitivně zbytečnými) už hodně dávno za sebou, a s ubývajícím přehledem o svém, vespolném i vnějším životě, a tím pádem s ubývajícím vtipem, se utápí v dalším a dalším točení podobně neodpomožitelně jako titulní hrdinka ve svojí nanicovatosti. Prochází si pozdní zahleděností do mladých ženských, stárne do nové naivity a patosu, nechává sebou lomcovat plíživý smutek. Nic z toho nezúročuje jako svrchovaný tvůrce, je tím prostě vlečen a semílán (přesně, jak si mnohokrát na vrcholu kariéry vtipně prorokoval v nespočtu postav) a filmy podle toho vypadají. Je mi líto, že tím prochází, ale už pro úctu k těm filmům, které se mu kdysi tak výsostně a nezaměnitelně allenovsky povedly, nebudu na těchhle stařecky pomotaných, kde to občas dojemně zadoutná starou jiskrou, nic přehlížet. Asi už poslední etapa WA jako režiséra je tristní, každý nedozrává jako Bergman nebo Béla Tar, a já to pietně uznávám. (31.12.2013)

No, Woody má asi depku. Môžme byť radi za každú jeho zmenu nálady, vždy je to udalosť a žáner je potom už len detail. Tentokrát to bolí, snobstvo už nie je len súčasťou života postáv, ale terčom kritiky a prečo sa niekedy zachováme ako svine, to je otázka. A Woody má odpoveď. Tú samozrejme neprezradí, ale dá nám to klasicky, pekne vyžrať... (26.01.2014)