Moji přátelé

V první hodince seznamování s pány kamarády, kteří se nechtějí brát příliš vážně jsem si mohl jít dělat čaj či kafe a o nic zásadního jsem nepřišel. Jízda začíná, když se na scéně objeví Bernard Blier v baloňáku jako nešťastná obět pěti vtipálků, kde vše opravdu graduje a chvílemi už nevíte, co je ještě vtip a co už ne. 70% (31.10.2018)

Bylo nás pět po padesáti letech a po italsku. Na dnešní dobu možná málo akční a časově náročnější komedie o skupině přátel, kteří „berou život jako hru a ne jako kriminál“, podléhají okamžitým impulzům k tvorbě bezcílných „cikánských“ výprav a pro dobrý žert se neštítí žádné námahy. Kdysi jsem dva podobně založené přátele v Itálii měla, a ač se naše eskapády těm filmovým zdaleka nevyrovnaly, filozofie byla stejná: život je škoda promarnit stereotypem. (03.02.2013)

"Kdy dospěješ a přestaneš ze sebe dělat debila?" Doufám, že nikdy. Že si budu jako Perozzi a spol. dětinsky užívat života až do pohřbu. A raději i po něm. Vždyť smrtí život nekončí. Nebo ano? Po zhlédnutí tohoto snímku už v tom nemám jasno, ale vím, že kdybych s touto bandou chodil fackovat cestující na nádraží, vyměřoval dálnici přes kostel, navštěvoval cizí oslavy, žádal týpka o ruku jeho ženy nebo si hrál na mafiány, tak mám jednou v pekle o čem vyprávět. Toho kluka ve mně prostě žádná dospělost nezabije a tak to bude. (04.10.2018)

Aspoň pro mě dost hořká komedie. Vyloženě veselé momenty se prolínají s celkem vážnýmy monology hlavního hrdiny. Příliš jsem se nesmál a přišlo mi to trochu natahované. Za nejlepší scény považuji jíž 100x zmíněnou scénu s fackováním cestujících a také závěrečný pohřeb, který dokonaleje vystihuje charakter všech přátel - nepřestat blbnout až do úplného konce. Jako student italštiny jsem si navíc zábavnou formou oprášil slovíčka a fráze. Až budu prožívat krizi středního věku, chtěl bych jí projít se stejným elánem jako tahle pětice vtipálků. (19.12.2008)

Pomaly som snáď ani poriadne neveril vlastným očiam, čo to vlastne neustále vrstvil ten Monicelli za nánosy samého nevkusu, čo sa vskutku tvárilo, ako dajaká komédia!? • A ešte sa toho priamo zúčastňovali nielen špičkoví, áčkoví hereckí predstavitelia vo francúzsko-talianskom zložení: [P. Noiret, U. Tognazii, neskoršie i B. Blier!], ale zároveň aj akási, ďalšia napodobenina Nina Manfrediho [postava: Guidoa Necchiho] v podaní akýmsi talianskym hercom / spevákom a podobne: Duiliom Del Preteom, ktorý mi ho miestami tak povedzme predsa trochu viacej pripomínal; inakšie musím teda zväšča len s veľkým poľutovaním skonštatovať, že mimochodom režisér vytvoril svoj nasledujúci, najhorší, filmový titul, a to konkrétne hneď po predchádzajúcom príspevku v podobe Lekára a šarlatána [ktorý si oproti svojmu najhoršiemu konkurentovi udržal o miniatúrny chlp väčšiu kvalitu], aké som od neho doposiaľ videl, pričom jestvuje i potenciálna možnosť, že podobných nepodarkov z jeho strany, bude nakoniec azdaže i o máličko viac, než je vôbec prípustné. • Normálne som chvíľu i intenzívne premýšľal nad tým, že Mário dokonca odo mňa vyfasuje iba po jednej *, čo by už asi bola veľmi silná káva, ale som natoľko [zatiaľ] inteligentným, že momentálne teraz v tomto prípade tak neučiním; skrátka držím sa na uzde, ako sa len dá, čo ale nabudúce už platiť akosi obzvlášť nemusí. • Ozaj sa na väčší okamih vrátim i k tomuto mišmaš zlepencu, ktorý namiešala naozaj dosť podivuhodná [scenáristická] »miešačka«; s jednotlivými, a k tomu i nie príliš kvalitnými prísadami, ktoré ma čoraz väčšmi utvrdzovali v tom, že dotyčné osoby za to zodpovedné; postupne do miešačky [ne]popridávali i také [absurdné] prísady, ktoré tam [ne]mali čo extra zvlášť pohľadávať, a práve preto potom z toho následne vznikol i takýmto extrémnym spôsobom nesúrodý T v A r, súci sa úplne rozpadnúť; totižto drží len s odretými ušami, a s akýmsi zázračným zázrakom = totálne sfušovaná robota! Toľko dementných postáv na rozlohe m², sa zakaždým len tak nevidí, a to proste opakovane zamrzí, keď sa kvalitné obsadenie podieľalo na čomsi takom trápnom, až by som povedal, že neznesiteľnom: Sledovanie podarenej partičky štyroch, občasne teda piatich kamarátov, ako vystrájali zlomyseľné, «kanadské žartíky» na účty druhých osôb, tak to asi nebolo nič pre mňa, určite nie v takom strašnom spracovaní, aké ponúkol voľakedy sľubný tvorca. • Chýbala mi tu akákoľvek logika, kedy sa len pozliepali akési, nesúvislé scény z rôznych prostredí [špitál, večierok, bar, hotel a domáce prostredia], čo sa na diváka z čista jasna vysypalo, a teraz si z toho máš akože vybrať, čomu dáš prednosť [ak niečomu?]. Ja rozhodne takmer ničomu! • Stratený čas sa venovať stratenému titulu. • Najlepších bolo asi posledných 15 minút. • Ani nepamätám, kedy naposledy som videl až takto povrchnú a falošnú záležitosť, aká asi ani nemá obdoby? (29.12.2023)