Camille Claudel 1915

Snímek na mě působil především jako autentická exkurze do prostředí psychiatrických sanatorií v období první světové války a již méně jako působivý portrét osamocené ženy zrazené a zraněné svým okolím. Daleko lépe nakonec působí provázání postavy s okolím a reakce ostatních pacientek, než Camillino expresivní vymodelování. Film velmi pečlivě a v pomalém rytmu stopuje jakékoli proměny jejích nálad, náznaky úsměvu a vnitřního uvolnění i potlačované napětí, ale postupně postava ustrne a její vnitřní tajuplnost se vytratí. V tomto ohledu famózně funguje scéna divadelního představení Dona Juana s pacienty, který Camille připomene její traumatickou minulost a tím u ní vyvolá celou směsici nálad. Bohužel, jakmile do děje vstoupí bratr hlavní hrdinky, zcela oddaný kněz věřící v determinaci lidského osudu, dosud dobře plynoucí observace se zadrhne v několika věroučných úvahách. Dosavadní sevřenost děje se rozplyne a rozvolní se i pevná vodítka sloužící k uchopení postavy, takže průnik do jejího závěrečného "monalisovského" úsměvu je spíše dílem divákovi fantazie než psychologickým důsledkem. (29.06.2013)

Juliette Binoche je skvělá herečka, ale tentokrát mi ani její obdivuhodný výkon nestačil k tomu, aby mě snímek zaujal nějak více. Jedná se o zajímavý příběh, který je ale podaný jen jako nahlédnutí do blázince. Možná se mi to nelíbilo i proto, že je to příliš uvěřitelné. Ale snímek mě prostě nezaujal a já spíš nic necítil. (05.10.2016)

Přeji dobrou noc s filmem! Třeba s tímhle - na usínání je ideální.. Jednoduše. Pro člověka, který jméno Camille Claudel nikdy neslyšel, je to film naprosto zbytečný.. A dost možná i pro člověka, který jej někdy slyšel.. V tomto případě se snad ani nedá hovořit o životopisu, protože sledujeme pouze úzký výřez ze sochařčina života, zbytek je sesumírován v pár větách holých.. Jediný důvod, proč film vidět, jediný tahák je neomylná, přirozená a dojemná Juliette.. Dec trů.. Mějte se filmově! Woo. (05.07.2013)

Ak je presvedčenie väčšiny nejakej skupiny (napríklad rodiny, príbuzenstva, komunity) také, že jeden z jej členov je blázon, nič nezmôžu iné inštitúcie, ani lekári s iným názorom. Viera je totiž silnejšia ako čokoľvek iné. Zďaleka nemusí ísť o vieru katolícku, či iného náboženstva. Úplne postačuje viera najmocnejšia - totiž viera vo vlastnú neomylnosť, tak častú dnes, ba možno častejšiu než pred sto rokmi. Nepohne s ňou žiadny iný názor. V tomto bol film veľmi silný a univerzálny, bez ohľadu na to, či a ako vierohodne narábal so skutočnou predlohou. Pretože tá bola len ilustráciou temnoty, pretrvávajúcej v mysliach i srdciach neomylne veriacich, nenechajúcich sa presvedčiť ničím, čo by spochybňovalo ich genialitu, neomylnosť, dokonalé vzdelanie a tie jedine správne (lebo ich vlastné) názory. Druhým dôvodom, prečo volím plné hodnotenie je skvelá ukážka toho, ako by vyzerali psychiatrickí pacienti dnes, keby neexistovali lieky a injekcie a ako to veľmi pravdepodobne vyzeralo len pred sto rokmi. Pretože bez nich mala prevažná väčšina z nich symptómy, aké sú vidieť vo filme. Alebo ako by vyzerala psychiatria len s pomocou arteterapie a psychoterapie, čo dnes presadzujú niektoré náboženstvá (scientológia) a postfreudovské školy. Vrátili by sa dávno nevídané príznaky chorôb (lebo farmakológiou utlmené, prípadne vymiznuté). V ústave, kde sa Camille liečila používali len tieto spôsoby terapie - ergoterapiu (pracovnú), dramaterapiu, vyspovedanie sa z problémov a liečba prechádzkami, maľovanie, modelovanie. Nuž a v neposlednom rade skvelo zvolený obraz, sprevádzajúci vnútorné pocity jednej nespravodlivo zavretej, mierne ustrašenej a trochu paranoidnej umelkyne, čo si chcela žiť svoj utiahnutý, osamelý život. Avšak jej príliš múdra a starostlivá rodina jej to neumožnila, lebo ich viera ich nútila urobiť z ich hľadiska pre ňu len to najlepšie. Totiž zavrieť ju do blázinca a držať ju tam, napriek inému názoru jej ošetrujúceho lekára, až do jej smrti. (17.03.2014)

Ťažko objektívne hodnotiť film, kde je hlavná postava človek, do ktorého pocitov nie je jednoduché sa vžiť. V prípade sochárky Camille Claudel je situácia o to ťažšia, že sa jedná zároveň o umelkyňu, pre divákov-mužov o ženu, o postavu žijúcu pred sto rokmi a nie tak úplne mentálne v poriadku. Aj to je otázka filmu, čo je to mentálna "normálnosť" a kto o nej rozhoduje. Camille to má ťažké, pretože v blázninci sa niet čomu venovať. Možno by sa tu dalo športovať, ale nebolo by s kým. Možno by sa dali čítať knihy, ak by tu nebola k dispozícii zrejme iba biblia. Osobný rozvoj rozhodne nebol výsadou podobných zariadení. Rozhovory o bohu (a vzťahoch) s bratom, mnohé napovedajúca expresívna motlitba v kostole a citlivé herectvo Binoche naznačujú, nad čím sa treba zamyslieť. Ak chcete mať predstavu do čoho pôjdete, tak pokiaľ sa vám páčil Denník vidieckeho farára, budete spokojní. Ja mám radšej hrdinov, do ktorých pocitov sa ľahšie dokážem vcítiť a tak ich pochopiť. Nemyslím tým jednoduchších. Napríklad taký somárik Baltazár od rovnakého režiséra. (09.10.2014)