Nostalgija
Nostalghia
Nostalgia
Nostalgia
Nostalgia
Režie:
Andrej TarkovskijKamera:
Giuseppe LanciHudba:
Claude DebussyHrají:
Oleg Jankovskij, Erland Josephson, Domiziana Giordano, Patrizia Terreno, Laura De Marchi, Delia Boccardo, Milena Vukotic, Raffaele Di Mario, Rate Furlan (více)Obsahy(2)
Šílenství, co to je? To jen my nechceme rozumět těm, kteří jsou nejblíž pravdě. Moc rituálu, mystika, magie, pírka a oheň ve filmu Andreje Tarkovského... Ruský badatel přijíždí do Itálie zkoumat život a dílo svého krajana – skladatele, který zde žil v 18.století. Doprovázen tlumočnicí putuje po neznámé krajině, pronásledován vizemi, vzpomínkami a otázkami. Duchovními průvodci na cestě jsou mu skladatelovy dopisy, básně zesnulého otce a vlastní vzpomínky na dětství a na dobu manželského štěstí. Katalyzátorem jeho cesty se ukáže být setkání se šíleným Domenicem, který mu vytyčí symbolický úkol... Snímek, na jehož scénáři spolupracoval slovutný italský scenárista Tonino Guerra, natočil Andrej Tarkovskij v roce 1983. Dotýká se tématu vztahu k vlastnímu domovu a vlastní minulosti, ideje šílenství i pocitů vykořeněnosti a osamělosti ve světě – jinými slovy, možnosti jeho výkladu jsou skutečně neomezené, protože každý divák se k výše zmíněným veličinám vztahuje jinak. Jediným určujícím interpretačním klíčem tohoto navýsost niterného filmu tak zůstává jeho název. (Česká televize)
(více)Recenze (125)
Možný spoilery: Typickej artovej shit, příklad filmovýho zpracovaní, který vyloženě nesnášim. Jako co na týhle nudný pyjovině hodnotit kladně? Že to režíroval Tarkovskij, že zde věčně chčije ze stropu, nebo že ta blonďatá slePIČKA vytáhne kozu? Nesnesitelně zdlouhavý dvě hodiny retrospektivního čumění postav na louce, debilních filozofickejch žvástů, štekot psa, chození se svíčkou v prázdný nádrži, ze Stalkera okoukaný pršení a potoky v halách, magor co se zapálí na piedestálu sochy a předtim hulákající hlody o ekologii, že je lidstvo debilní a mělo by se vrátit k původním hodnotám a mající kreténský kecy vůbec po celej film, zkoumání nějakýho hudebního skladatele z 18. století, kvůli kterýmu se do Itálie hlavní hrdina vlastně vypravil a dále vyobrazení Andrejova asi hodně záživnýho mládí v podání Olega Jankovskýho. SUPERODPAD čili 0%.// Dal jsem tomuhle veledílu ještě druhou šanci, pustil si to celý znova a snažil se vnímat všechno co ve filmu je (což je teda často velká dřina), neboť poprvý jsem permanentně usínal a to jsem si to pustil asi na čtyřikrát, tentokráte pouze na dva zátahy a snažil se předevšim pochopit, co se komu na tom tak strašně líbí. Ale je to pořád stejný, opět jsem se nehorázně nudil, veškerá dějová linka je totiž podaná šíleně nezáživně. Pochopil jsem, že je Andrej nejspíš agnostik, jeho tlumočnice s nim chce mít soulož, ale zároveň vlastně nechce, protože má k němu jako k chlapovi odpor, fascinuje ho cáklej Domenico, kterej kdysi držel svojí rodinu několik let pod zámkem kvůli údajnýmu konci světa, na kterej chce upozornit tak, že přejde vypuštěnej termální bazén se zapálenou svíčkou, což má asi alegorizovat, že by konec světa, tedy jakýsi restart, lidstvu možná i prospěl, o čemž i vyřvává kdesi na náměstí na soše. Další dějovou linkou jsou Andrejovy černobíle vyobrazený sny, ve kterých se prolíná Domenicův příběh, Andrejovo dětství i současnost, celý je to zabalený v oparu odcizení se vlastnímu domovu a stesku po něm v cizí zemi, což prožíval i onen skladatel podle jeho dopisu a k tomu všemu ještě přehršle ubíjejících blábolů, ať už od Andreje, jeho tlumočnice, Domenica a dalších, který maj nějaký jinotaje, jejichž významy luštit fakt nehodlám. Jako možná je to dílo na zamyšlení, ale když to řeknu slušně, tak nějak zároveň i dost o hovně s topornou atmosférou, fádním dějem a únavnými dialogy. Už nikdy více. ()
Zlatá Palma - výběr ()
„Poezie se nedá přeložit.“ Stejně, jako nelze pochopit i třeba obyčejný vtip, nepatří-li člověk sám k zemi (kultuře) ve které vznikl. „Co je třeba udělat, aby se dospělo k porozumění?“ Vždyť kontakt se navazuje docela snadno. Určitě jsem nedokázala zcela pochopit a docenit tenhle krásný a zároveň smutný, poetický film. Ale už kvůli závěru se svíčkou, se na něj podívám znovu. Přenese-li se zapálená svíčka přes bazén svaté Kateřiny, stane se zázrak. ()
Na Tarkovském mám rád všechno to, co tak nesnáším na psané poezii. Ta je (zbytečně) komplikovaná, vyžívá se v přehnaných emocích, není jí pokaždé rozumět a vždy by šla (minimálně) o polovinu zkrátit. Takové jsou i Tarkovského filmy a překvapivě mi to nevadí. Spíš ale, než že by se mi jeho filmy líbily, jsem jimi tak trochu fascinovaný. Hodnocení je zcela mimo mísu, i když na rozdíl od Zrcadla nebudu takový zbabělec a nějaké přiřadím. ()
Poté, co jsem s otevřenými ústy a zatajeným dechem dosledoval tento film, jsem si přečetl (tady i jinde) názory, že Tarkovský prý natočil lepší filmy, nebo že tohle je dokonce ten jeho nejslabší. To mě trochu vyděsilo, protože pokud by existovala mistrovská díla většího kalibru než Nostalgie, pravděpodobně by mě během (nebo po) jejich sledování museli odvést na ambulanci. Tarkovský je prostě tvůrce mimo jakékoli kategorie; budu opakovat ostatní, ale neznám jiného režiséra, jehož filmy by na mě účinkovaly tak silně a tak spolehlivě. Je neuvěřitelné, kolik krásy se tady vyskytuje průměrně na jeden záběr, kolik skvostných scén, pro které by většina filmů zabíjela, je tady jen tak, někde vprostřed. A pak přijde konec, který vás uzemní, protože byste nečekali, že může přijít ještě něco víc nádherného. Jsem asi v skrytu duše melancholik, protože miluju nostalgii, miluju ten pocit něčeho ztraceného, ale zároveň dosažitelného, jenže jen zprostředkovaně, ve fantazii nebo jinak. Přesně to se tady vyskytuje v maximální koncentraci, počínaje šedou skvrnou ve vlasech hlavního hrdiny, po fantastické (sépiové a černobílé) flashbacky, kde největší mrazení v zádech vyvolá v dálce a jen tak mimochodem zabraná postava anděla. Minulost, přítomnost a budoucnost tady kolabují v jedno (1 + 1 = 1), stejně tak jako realita, sny a vzpomínky. Narativně vyprázdněný klenot, který někteří budou pro jeho pomalost proklínat, ale já ho budu ze stejných důvodů zbožňovat. ()
Stejně jako u všech dlouhých Tarkovského filmů jsem si i u Nostalgie celou dobu jen opakoval : prostě cože? Je pravda, že asi nikdo netočí podobné filmy...nikdy jsem neviděl nic, co by se byť jen podobalo jeho filmům a tenhle není výjimka..Něco v tom je, ale nijak mě to nenadchlo.. ()
Po skončení tohoto prapodivného filmu otevřu CSFD a cítím se jako Kocour z Červeného Trpaslíka, když v díle "Žádná legrace" probíhala večeře: Lister: -"Dokonalý." Kochanská: -"Vážně naprosto skvělé." Kocour: -"Jíme všichni to samé?" Ano, já se ptám, viděli jsme všichni to samé? Protože já viděl film, který sice vypadal ze začátku slušně (zápletka s rodinou, kterou 7 let držel manžel) ale končilo to… no nebudu tu spoilerovat… řeknu to takhle, pochopil jsem plus mínus většinu toho, co nám chce režisér říct, ale u Solarise jsem se daleko méně nudil, tudíž logicky je možné jen jedno hodnocení. Ano, jedna hvězda s tím, že fakt nevím, jestli si tohle někdy pustím znovu. Andrejovi dám poslední šanci a pustím si ještě Stalkera, ale řeknu vám, už teď se bojím… ()
Krásně natočené, forma stejně jako u Stalkera na pět hvězdiček, ale příběh jsem nestihnul a to tak, že vlastně vůbec a proto zůstanu s celkovým hodnocením někde v půli cesty. Každopádně začínám zjišťovat, že je Tarkovskij absolutní extrém, co se neplynulosti a pomalosti ubíhání filmu týká. Dát si za sebou například toto a potom něco od T. Scotta, tak zřejmě okamžitě vyhledám lékařskou pomoc. :) ()
U Tarkovského se mi osvědčil pouze jediný přístup - nesnažím se ničemu rozumět ani vnímat či odhadovat nějaký děj, prostě se jen dívám. A zatím bylo vždycky na co! A dobré na tom je, že při každém dalším sledování mě zaujme něco nového. S přechozími filmy Andreje Tarkovského jsem tak trošku bojovala, Nostalgii jsem vstřebávala. (31. 8. 2016) Po klždém zhlédnutí mohu napsat samostatný komentář. Tentokrát mě zaujal příběh v příběhu, když v opuštěných lázních vypraví Andrej neznámé dívence v ruštině o bažině. Dívenka nemůže rozumět, přesto tam je a naslouchá. Tarkovskij je mistrem obrazu, vytvoří parádní scénu bez hudebního podkresu, a v jediném záběru jí několikrát umocní. Je mistrem jemného pera. Zatímco dnes je zvykem točit převážně jednožnačné filmy s čiteným dějem, předem určenými charaktery, Tarkovskij má zcela jiný plán. Jeho filmy jsou založeny na dlouhých obrazech, které umožňují různou interpretaci. Nebyl symbolista, dokonce nechtěl, aby se jeho obrazům přičítal nějaký význam. Voda je prostě voda, oheň je oheň, ale stejně se neubráním vnímat jeho obrazy symbolicky. Když se dívám na Nostalgii, vnímám opuštěnost a stesk všech zúčastněných. Pokaždé mám nutkavou potřebu pustit si film znovu od začátku. To je pro mě kritérium kvality - mohu se dívat opakovaně a neomrzí mě. Pokaždé mohu svou pozornost zaměřit na něco jiného. U Tarkovského je člověk opravdu divákem, neodtrhnu zrak od jeho obrazů po celou dobu. (2. 5. 2019) ()
V bažinách neďaleko Petrohradu stojí za ostnatým plotom bývalá sovietska vysielacia stanica MDZhB, ktorá od roku 1982 nepretržite vysiela záhadný a pre nikoho nerozlúštiteľný kód. Sama od seba, vraj ju nikto nevlastní ani neprevádzkuje. Je to monotónny tón občas prerušený iným zvukom. Raz alebo dvakrát do týždňa muž alebo žena prečíta pár ruských slov ako "čln" alebo "farmársky špecialista". Pre všetkých je to totálna hádanka a záhada. Každý na svete si to pritom môže vypočuť, stačí svoje rádio naladiť na frekvenciu 4625 kHz. Tento Tarkovského počin považujem za filmový ekvivalent dotyčnej rádiostanice. ()
Don Askarian (např. Avetik) řekl, že mu u tohoto filmu vadí název - protože omezuje u většinu diváků možnosti jeho výkladu na třeba jen onen stesk po vlasti či na soucit hlavního hrdiny k postavě skladatele, o kterém píše. Přitom je to jenom spíš taková okrajová část příběhu (pokud se u Tarkovského dá vůbec o příběhu mluvit). Možnosti výkladu tohoto filmu jsou přinejmenším neomezené. Ještě jsem nemluvil s člověkem, který by ho pochopil stejně jako někdo jiný. ()
Nebudem sa tváriť, že som tomu rozumela, pretože niektoré pasáže sa veľmi ťažko vstrebávali. Vidno, že Tarkovskij zmenil flek a tým aj Nostalgia je iná - charakterom, atmosférou, celkovým stvárnením a je masívne nostalgická. V tvorbe A.T. osudová Nostalgia čímsi zaostáva za ostatnými veľdielami. ()
Od černobílých snů k setkání s andělem v katakombách, od všudypřítomných zvuků cirkulárky až k rozladěné Ódě na radost - ty jsi tak, že nejsi, zatímco já jsem tak, že jsem. Tarkovskij už během života pravděpodobně nahlédl za tíživou oponu samotné podstaty světa i bytí a do Nostalgie vtiskl svoje nejpůsobivější a nejtesklivější svědectví. ()
Obrazově neskutečná nádhera; myšlenkově ať si to přebere každý podle svého. ()
Nostalgie je ten nejlepší a zároveň nejhorší pocit. ()
Poslední týdny jsem přímo zabořená v literatuře českých exulantů a jejich niterných pocitech zoufalství z toho, že jsou všude jinde, jen ne doma. Někteří svou bolest na stránkách přímo vyřvou, jiní se stáhnou do sebe. Tarkovský toto téma zpracovává po svém. Snové pasáže se střídají s reálnými a nekonečné obrazy se vlečou stále dopředu (až je to k nevíře, že se ten obraz hýbe...dokonce se tam i mluví...). ()
(2x) ()
V tomto prípade sa asi Tarkovskij toľko snažil len aby to bolo čo možno najdepresívnejšie a aby sa tak na diváka dostavil čo možno najväčší efekt clivoty a smútku po domove, až to vypálilo celé naopak a dopracoval sa tak leda k útrpnému snímku, ktorý dopozerať až do konca si vyžaduje istú mieru trpezlivosti. Netvrdím, niektoré myšlienky boli pekné, ale zas podotýkam nie všetky. Navyše to na mňa bolo oproti iným jeho filmom až príliš zbytočne monotónne poetické, minimálne čo sa týka tých častých monológov. Najviac ma oslovila filozofická stránka snímku, hlavne to, ako šikovne tu bola zakomponovaná úvaha o 1+1=1. Ten komu tento výrok nie je neznámy určite vie čo mám na mysli. Tým je vlastne povedané všetko, čo sa o snímku povedať dá. Škoda len, že to bolo z tohto pohľadu tak útržkovité a ako celok to preto vôbec nefungovalo. Najviac však ľutujem tej útrpnej formy. Slabší priemer. 55/100 ()
Život, to jsou vlastně strašně jednoduché počty. Jedna a jedna je...zase jedna. Nostalgie je velmi důležitá, drží v nás jistou dávku naděje, dokáže živit naše touhy a připomíná to dobré, možná i nejlepší, co jsme v životě měli a stále máme. Do duše své lze kdykoli nahlédnout jak do otevřené knihy, má-li člověk odvahu. Může spatřit čirou prázdnotu nenaplněného života, ve které marně hledá střípky svých nadějí, nebo naopak nalézá živou vodu, inspiraci, jež všechno mění. Člověk najednou začíná chápat, kde je jeho pravé místo, proč je zde, a začíná i konat...mění se v blázna, jenž se naivně snaží přejít vodu se svíčkou v ruce. Snaží se žít. Skutečně miluji ten pocit, když od filmu dostaneš přesně to, co čekáš a zároveň ještě něco navíc...duševní bonus. Fantastické, inspirativní dílo od geniálního filmového umělce. ()
Autor, snažiaci sa vžiť do duše človeka, o ktorom píše. Nápady geniálne, ale je to rovnaká nuda, ako keby ho tie dve hodiny snímali, jak sedí za stolom a rozmýšla. Najdlhší film čo som videl. ()