Stalker

Ne nadarmo se říká, že jednotkou nudy je jeden MiliTarkovskij a ne nadarmo se říká, že jeho filmy určitě nejsou pro všechny. V předlouhých 163 minutách mě Tarkovskij přímo ubíjel svou nehybnou kamerou, bezdějovostí a zdlouhavostí, kdy tři ušmudlaní panáci chodili po opuštěné skládce jak kolem rozšlápnutého hovna a nakonec stejně ani nedošli tam kam chtěli... Ne, teď jsem samozřejmě spíše žertoval, síla Stalkeru je úplně někde jinde. V prvé řadě je to filozofický podtext většiny monologů postav, hlavně tedy Stalkera, který se trefně vyjadřuje k lidské psychice. Ovšem občas také docela uletí a dočkáme se i trochy patetických keců ala "toto je nejdůležitější okamžik ve vašem živote", "tady se splní vaše nejtajnější přání", či hysterického opakování neopodstatnitelných "pravidel" Zóny, že NĚCO se tady nesmí, ONO SE to nědělá, jinak nás Zóna zabije apod... Na svou dobu Stalker disponuje výborným vizuálním zpracováním, velmi se mi líbilo pár snad až hypnotizujících žáběrů (zejména) vodní hladiny, průchod stokou a dobré použití kamerového filtru pro scény mimo Zónu... Celkově se ale u mě v té nudě veškeré klady docela utápí a něž se podívat na Stalkera znovu, to si radši přečtu pár starých výtisků Dikobrazu. 6/10 (14.09.2008)

Stalker není film, tak jak ho chápeme v dnešní době. Tarkovskij úplně kašle na diváka a jede si to svoje. Nemám mu to za zlé, protože v té době bylo vlastně jedno, kolik diváků oslovil, hlavně když nešel proti komoušům. Jenže to on právě dělal prostřednictvím filmů, které pod filozofickým oparem skrývají jeho myšlenky a názory. Aspoň si to myslím. Běžného diváka zláká zdejší vysoké hodnocení, ale pokud se člověk koukne i na hodnotící osoby, tak by mu mělo být jasné, která bije. Film má stále poměrně málo hodnocení a většina je od odborné elity, filozofů a jejich kámošů pseudointelektuálů. Potopit to úplně by byla určitě chyba, protože minimálně kamera, herci a pár mystických scén stojí za pozornost. Bohužel to nemá pořádný děj, zvraty ani vyvrcholení. O nudě bych však nemluvil, film spíše hypnotizuje a divák si tedy může vybrat. Buď ocení těch pár skvělých prvků, které režisérovi nelze upřít, nebo sám sebe přesvědčí, že na myšlenkách, které se mu při projekci vyronily v hlavě, má zásluhu právě tento film. Osobně od filmu očekávám něco jiného, než co mi předložil Tarkovskij, ale s jeho filmy rozhodně nekončím. (01.07.2011)

Věřit či nevěřit? Já nevěřil a dokázal si čistě subjektivně a sám pro sebe celý film (nebo skutečně ošidná místa, kterými jsou začátek a konec) vysvětlit racionálně. Kdybych věřil, uznávám, že bych si to dost zkomplikoval (nutnost ptát se zpětně na opravdu spoustu otázek). Nicméně, Stalkerovi, i kdybych nakrásno dokázal ocenit vše v něm ukázané a vyřčené, nemůžu dát 5* už z 1 prostého důvodu. Ať jsem ho soustředěně (!) sledoval v kině či doma na notebooku, pokaždé jsem se místy docela dost nudil a chtělo se mi spát (nebylo to únavou). A ne, nepovažuju to za „onu“ nudu, která mě měla k něčemu posunout/přivést, protože k ničemu takovému ani jednou nedošlo. Jenže těch důvodů proč nedat plný počet mám víc. Zaprvé je to fakt, že od „zazvonění“, tedy cca 40 minut před koncem, šlo pro mě osobně veškeré kouzlo filmu pomalu ale jistě do kytek (např. tlachání na „prahu“, podivná promluva k divákovi, moralizování, nesnesitelný hlavní hrdina, natahovaný konec, tedy min. vše to, co následovalo po odchodu z hospody, mi přišlo zbytečné). Zadruhé, už během cesty Zónou mě trojice poutníků trochu vytáčela a jejich filozofování (nebo v tomto případě spíš mudrování) mi přišlo místy nesouvisející s tím, o co ve filmu šlo. A to se mně celá Zóna, její magická, mysteriózní, hypnotická atmosféra a ostatně i „narezavělý“ začátek se vší to mlhou, kalužemi, špínou a beznadějí, tolik (a dlouho) líbily. Jenže vzhledem k výše zmíněným nedostatkům to takhle stačí pouze na průměr a nálepku pro mě osobně zatím nejslabšího filmu nejmenovaného režiséra. (27.12.2014)

Geniální dílo, které na svého diváka klade nemalé nároky. Stalker v podstatě překračuje hranice filmového média, spíš než o film se jedná o filosofickou skladbu, kterou můžete uchopit jakkoli, přičemž nikdo nemůže říct, že zrovna to jeho uchopení je správné. Anebo špatné, podle toho, jak se na to budete dívat. (21.09.2009)

Stalker ma po dávke Holywoodskej komercie doslova prefackal svojím filozofickým rozmerom a po dlhej dobe som sa prichytil, ako pri filme intenzívne premýšlam. Prakticky neodhadnuteľná schéma rozprávania príbehu, pri ktorej človek postupne pochopí, že dej nieje až taký dôležitý a že toto je odkaz, alebo skôr okno. Okno do duše zabalené do veľmi sugestívneho sci-fi hávu (pomalé, statické, kompozične skvelé zábery, občasne doplnené ambientnou hudbou) a ktoré sa otvára zžieravej myšlienke: "čo som to vlastne videl?". (06.07.2006)