Strach nad městem

Tradiční francouzská napínavá kriminálka s Belmondem v nejlepší formě. V Paříži zabíjí maniak ženy, které nežijí zrovna vzorným manželským životem a sem tam si dopřejí nemanželské avantýrky. Vrah přezdívaný Minos si však neměl se zkušeným a vše schopným kriminalistou nic začínat. Film má výborné kaskadérské Belmondovy kousky, více akčních scén by mu však prospělo. Hudba: Ennio Morricone (26.07.2010)

U vchodu do druhého kruhu stojí Mínos, soudí duše a určuje trest. Kruhem vane vichřice a unáší ty, kdo zhřešili smyslností. "Ó ty, kam jdeš, tady je bolest doma," Mínos mi řekl, když mě uviděl, přerušiv soud, jejž vykonával zrovna. [Dante, Božská komedie - Peklo (zpěv 5.)] Tak praví slova klasikova přičemž ve mně bije srdce plné nostalgie! A čím je pro mě vlastně Peur sur la ville? Ve zkratce by se dalo říct, že typická francouzská kriminálka stojící na znepokojivě dráždivé hudební variaci Ennia Morriconeho a extrémně slizkém záporákovi ztvárněném Adalbertem Mariou Merlim. Ale s odstupem času bych spíše řekl, že jde o značně netypickou „belmondovku“ o hořké chuti pomsty a touhy po vendetě v kontrastu s cynickým, ironickým zlehčováním činů jednoho schizoidního šílence. Jean - Paul Belmondo předvádí sice ve své první krimi roli své typické kaskadérské variance "udělej si sám" (scénu s honičkou po střechách pařížských domů považuji za jednu z těch nezapomenutelných), takže si ve spoustě panoramatických záběrů vychutnáte jeho hnědé, silonové fusekle, ovšem stejně jako třeba v případě Mrchožroutů (1984), vložil Henri Verneuil jeho postavě do vínku rozměrné ego a již zmíněný chladný cynismus - “Pojď, zkusíme to. Necháme ho umřít, jestli snesem ten šok!“. A přesně tenhle přechod, v kontrastu celé Jeanovi kariéry (potažmo lepších kriminálek typu Le Professionnel (1981)), dělá ze Strachu nad městem spíše průměrný kousek. Ale ještě moje oblíbené ale ;-). Padlo tu slovo nostalgie a to má u lety prověřených snímků velkou váhu. Postava Mínose, onen nezapomenutelný symbol skleněného oka, vše podbarvené skvělou, neurotickou hudbou a jistá nezpochybnitelná atmosféra, nenucené napětí, tohle v mých geneticky původních očích film jednoznačně povyšuje. Co na tom, že v záběr hluboce proniká Belmondovo zlověstně zvlněná patka, že elitní pařížští ostřelovači vypadají z pohledu dnešní SWAT jak banda dezorientovaných rybářů a že se na pornofilmy stála fronta jak u nás za komanče na pomeranče. I po 33ti letech od jejího vzniku neztrácí tahle kriminálka nic na svém „kouzlu“ a já se na ní vždycky (když už ji jednou za pár let reprízujou) rád podívám. Nesoudím, neboť před tribunálem obhájcem mým mé vlastní srdce jest! [7/10] (18.09.2008)

... tepe dnem i nocí. Vyhlíží Paříž, vyhlíží smrt. Telefon už drnčí. Fantom - "spasitel" hříšných ženských duší se hlásí. Nezavěšujte, prosím. Blíží se setkání Vašeho hrdla a mé ruky... Na vizitce napsáno má poskvrněn neohrožeností. Do nejvyšších pater, po hřebenech střech. Tam, kde je zapotřebí jeho kaskadérský švih a talent. Vyrýsované svaly se do toho pořádně opřely. Zavěšen na laně spouští se do oken. Náramky pro toho polepšitele metropole, štíhlého "hezouna" se skleněným okem. (05.09.2016)

Po včerejšku je mně jasné, kde bral Dalibor Janda inspiraci při skládání Kaskadéra. Ono ale nejde jen o to, že si tu dvaačtyřicetiletý Belmondo skáče po střechách jako kamzík ve vysoké trávě nebo že přišel na způsob, jak pohodlně jezdit v přecpaném metru. Jde o atmosféru francouzského filmového rukopisu, o půvab Paříže a o vznášející se strach nad městem, který by měli všichni grázlové světa cítit v každé dědině. Jenže to bychom tu nejdřív museli mít víc komisařů Tellierů... (13.04.2013)

„Na to, že je z prírodovedeckej fakulty, má dosť obmedzený slovník.“ Tie „len“ 3* ma mrzia, lebo som mal Belmonda rád už od detstva, ale keď som Strach nad mestom  videl, bavil ma, o to pokoj, Belmondo tradične skvelý a strešné scény úplne šialené (fakt nechcem vedieť, ako to v dobe bez CGI a drahých kaskadérov natáčali), takisto herci fajn, od ústredného šialenca po ženy či sympatických Belmondových kolegov a nadriadených, detto dialógy (písal ich Francis Veber, klasik francúzskej kinematografie, majúci na konte ako režisér napr. Hračku, Kopyto či najnovšie Drž hubu!), výprava skvelá (je to Paríž dočerta!), atmosféra pôsobivá, do toho nákazlivo jednoduchý hudobný motív legendy menom Morricone... Lenže celé mi to pripadalo ako otrocká adaptácia knihy, ktorú som nečítal a do ktorej sa dostali niektoré postavy a zvraty neviem prečo. Prečo je tu úplne zbytočná vedľajšia rovina s hrdinovými nevybavenými účtami? Takisto scenár ku koncu hlúpne (prečo v závere psychopat posunul takmer o 5 hodín výbuch bomby? Lebo ho o to poprosil policajt???) a filmári sa počas celej minutáže (ktorá je prehnaná a zbytočne dlhá) nevedia rozhodnúť, či robia  komédiu, drsný triler, kriminálku alebo serial killer. Výsledný pocit je zmiešaný, chcel som mať Strach nad mestom rád, ale nedovolil mi to. Ale Belmondo je Belmondo. (13.05.2010)