U konce s dechem

Od Belmonda o Belmondovi. Slyšel jsem na vlastní uši, jak se změnil život Belmonda přes noc. Byl jedním z mnoha, ale po tomhle filmu už patřil mezi těch pár, co se usadili mezi nejžádanější herce své doby. A nezbylo mu, než se s tím vyrovnávat. Později, když měl obavu, že není dobrý herec, tak se o tom zmínil Gabenovi, který mu řekl, že je dobrý, a jednou dojde tam, kam on. A Belmondo byl za ta slova rád, a poděkoval mu za ně pohledem. Díky čemu se stal Belmondo slavným? Ve filmu musí ukrást auto, "zavraždit" chlapa, nešťastně se zamilovat a utíkat... Proč "Nouvelle vague" a ve filmu? Neb právě tehdy vrcholil "Nový román", literární styl, který ovlivnil i filmaře, a pak sice ještě následoval styl "Nový nový román", něco jako ještě větší koláž jako odraz reality, která je slepencem událostí, ale ne chronologikých, ale nevyzpytatelných a antilogických. Rovněž tehdy vrcholilo absurdní drama, viz třeba Ionesco (Plešatá zpěvačka) či Benett (Čekaní na Godota). (13.09.2010)

Jeden ze 100 filmů, které musíte vidět, než umřete. Jeden ze 100 největších filmů všech dob časopisu Entertainment Weekly. Jeden z 500 největších filmů všech dob časopisu Empire. Jeden ze 125 nejlepších neanglicky mluvených filmů - 125 Greatest Foreign Movies http://www.csfd.cz/uzivatel/136528-rhk/. (12.11.2009)

Zdánlivě všední a poměrně záhy uzavřený životní příběh začínajícího gangstra nese viditelné znaky vlivu italského neorealismu. Z jakoby náhodně poskládaných kamínků všednodenní mozaiky se postupně skládají dva obrazy: přížívníka s krví na rukách a čisté, svým způsobem mravné a formálně zločinem neposkvrněné americké studentky, která v Evropě poznává život. S přibývajícím dějem - Godard tu dostává i náležitostem thrilleru, plně se však soustřeďuje na duševní život stíhaného pachatele, zatímco policisté vstupují do děje redukovaně jako deus ex machina - se černobílé schéma obou hlavních hrdinů postupně rozplývá. Toto rozplývání je současně stejně vývojovým vyjasňováním a gradováním autorského záměru. Závěrečná scéna je i vrcholnou ideovou pointou: umírající zločinec, jehož únik do zahraničí zmaří udání jakobynevinné nedospělé, která domnělě není s to určit, nakolik miluje a nakolik se odtahuje od muže, jehož nikdy neměla potkat, mluví o lidské vši. A nedospělá náhle - tentokrát vědomě - s hranou rádobyprostomyslnou nevinností opět nerozumí: Co znamená veš? Mravnost není synonymem pro svatouškovství byť kryté svěžím dívčím mládím. Jak Belmondo, tak Sebergová zvládají své nesnadné úlohy s pozoruhodnou bravurou. Za upozornění stojí i skutečnost, že jednu ze svých prvních výrazných příležitostí, byť v epizodní úloze tu nalézá budoucí komisař Navarro Roger Hanin. U KONCE je dílem skutečně nadčasovým, opravdu klasickým. (20.07.2010)

Zatímco někteří slavní režiséři stavěli své filmy na neviditelnosti vlastního stylu, Godard ve svém debutu činí pravý opak. Jeho střih a změny rámování jsou neúměrně expresivní vůči poněkud strohému příběhu, který mnohem více než modernistický intelektuální švenk připomíná panoráma na celou tradici pomyslného subžánru krimikomedie, přičemž ho ve vlastní originalitě ukotvuje právě režisérův nápadný styl. Poskočné střihy coby hlavní manipulátor časové roviny, postavy promlouvající přímo do kamery, jakoby se akutně potřebovaly svěřit a náhlé série rychlých střihů na výrazné detaily... To vše, nemluvě ještě o novátorském zapracování okolních ruchů do zvukové skladby a dráždivých sexuálních dialozích, vytváří fiktivní svět, který nás zkrátka baví sledovat a odkrývat jeho zákonitosti. A navrch ještě dokonalá postava frajera Belmonda, který svým charismatem a bezprostředním vtipem snad musel inspirovat i velkou většinu příběhů o Jamesi Bondovi. On má velkou zásluhu na atraktivitě snímku také u dnešního obecenstva. (11.12.2016)

Existenciálně laděná romance s kriminální zápletkou, která způsobila revoluci v oblastech střihu a kamery. Bourá soudobá dogmata o natáčení filmů. Rychlé prostřihy, netradičně zvolené záběry a jejich vázání, střídání "ospalých" scén s těmi "svěžími a prosluněnými". Hlavní "hrdina" příběhu na motivy skutečných událostí Michel (Jean-Paul Belmondo) je cynický gangster a zločinec. Ale i přes to, že tento muž je postavou amorální, pro diváka je Michel nečekaně sympatický a atraktivní hoch s idolem v heroických typech jakým je třeba Humphrey Bogart. Chtěl by svět, kde není svazován svými možnostmi, a proto žije tak, jakoby jeho okolí bylo takovým světem. Nedělá si starosti s penězi, luxusní vůz má na každém rohu - pokud ho ukradne. Ani u dívek nemá potíže, tedy do chvíle, kdy se seznámí s Patricií (Jean Seberg) - krásnou půvabnou dívkou, která je zároveň přemýšlivá a naplněna ideály, ale taky docela potvora. Od začátku až do konce jsem váhal, co si mám o obou postavách myslet, nešlo jednoznačně popsat, jací jsou, stejně, jako to nelze tak jednoznačně vypovědět o nikom koho znám. Lidskost postav je totiž další z krás Godardova debutu a platí i přes časté zdání, že chování postav je iracionální. Vždyť kdo se dokáže do postav natolik vžít, že si troufá soudit normalitu jejich reakcí? Málokdo vůbec dokáže obstát na vlnách jejich kouzelných dialogů, ze kterých čiší jistá opravdovost. A neplatí to pouze o rozhovorech Michela s Patricií. Nejvíce mě totiž zasáhla scéna s interview s jedním "renomovaným" francouzským spisovatelem. K tomu nebudu dodávat nic, to je třeba vidět. V rozhovorech a také ve způsobu "nahlížení kamery na svět" se odkrývá obraz uvažování lidí jedné doby, jejich povznesenost a ideály kalené prostými lidskými tužbami, které protly v šedesátých letech Evropu a staly se inspirací tolika umělců. Lidé zde uvažují o nepoznaných věcech a smyslech a možnostech existence. Účel a důvod už zde tolik neznamená. U konce s dechem zobrazuje navenek v životě nepodstatné věci, doopravdy ale jen to nejúžasnější. (15.03.2006)