Člověk ze železa

Asi je chyba, že som Človeka zo železa pozeral pred Človekom z mramoru, keďže sa jedná o priame pokračovanie. Tým pádom mi dej pripadal trochu zmätočný a prispela k tomu aj moja malá znalosť poľských dejín. Wajda nám ich však podáva v zaujímavom scenáristickom konštrukte a dokáže v ňom vyhrotiť poriadne emócie, ale nikdy nie melodramaticky. Spletitému príbehu pozostávajúceho z retrospektív prispievajú autentické dobové dokumentárne zábery, kde aj každý politický ignorant spozná Lecha Walesu. Človek zo železa pôsobí ako film z 90. rokov, kde už bolo víťazstvo skutočnosťou a je úctyhodné, že tento film bol natočený v dobe, keď nebolo jasné vôbec nič. Napríklad či si zaňho režisér tiež niečo neodsedí. To ale iba tipujem. Mohutná dĺžka by bola znesiteľnejšia, ak by som prvú časť videl a chápal širšie súvislosti v podstate jedného rozvetveného príbehu. (30.06.2014)

Nerád to píšem, ale práve dopozeraný film mi pripadal predčasne zostarnutý. Vnímam dobu, udalosti a ich význam pre budúcnosť, obdivujem odvahu Andrzeja Wajdu pri kritickom zobrazovaní udalostí v Gdanských lodeniciach. Všetko chápem, všetkému rozumiem a napriek tomu ma celok nezaujal. Pripadal mi ako dokumentárny film na málo príťažlivý námet. Hodnotenie rovnaké, ako u Človeka z mramoru, ale dojem horší. (14.05.2023)

Voľné pokračovanie Človeka z mramoru (1977), zároveň jeden z najúspešnejších filmov z hľadiska návštevnosti v kinách v Poľsku a paradoxne to stálo Wajdu stabilné miesto a nútený exil. Narozdiel od prvého filmu je tento menej intelektuálne artový a viac sústredený na spirituálnu a emocionálnu stránku postáv. Paralely s komunistickým režimom a potláčanie práv robotníkov práve represívnymi zložkami je opäť raz vyšperkovaný viacúrovňovým pohľadom do vidieckeho aj stredostavovského prostredia. Protirečivosť a tvrdá autenticita je zabalená v typickej Wajdovej sieti zložitého príbehu, kde sentiment je vnesený na miesta, ktoré sa priamočiaremu výkladu vymykajú na míle ďaleko. Aj preto sú jeho filmy tak silné. (30.08.2019)

Reportér Winkel - obraz Polska, které žilo přes deset let na vodce a jen tvrdá protialkoholní léčba ho může zachránit, i když kocovina bude obrovská. A i když postava Macieka je o poznání jednostrunější než ta otcova v Člověku z mramoru (takový romantický rebel zdánlivě bez příčiny) a některé jsény jsou naivně a oslavně revoluční (Tomczyk dělá ochranku Walesovi, přibíhá jeho žena, kterou právě pustili z vězení a společně se slzami v očích sledují z pozadí sálu podpis mezi Solidaritou a vládou - vyjádřeno prostě: stávka to nebyl jen Walesa, ale mnoho bezejmenných dělníku a jejich oddaných manželek), film je neobyčejně silný - záběry z roku 1970, vyhazov z TV, problémy s hrobem... / A co my Češi? Zmůžeme se někdy na takovou reflexi komunismu? Nebo se budeme donekonečna tvářit, že to byla šílená sranda (viz Černí baroni od Švandrlíka, švejkování v Koljovi apod.)???? (28.08.2009)

Strach a hnus v pozdně socialistickém Polsku, to bude z našinců bavit asi jen málokoho. Prazáklad děje tkví v předchozím Člověku z mramoru, ale divák se může poměrně solidně orientovat i bez znalosti původního díla. Hlavním hrdinou je novinář Winkel. Sloupek o dobré náladě ve společnsoti by asi nenapsal, navíc máme možnost ho vidět v značně pokřiveném světle. Tenhle opilý mužík nebude hrdinou, nemá k tomu předpoklady. To nic nemění na tom, že ve své okleštěné pozici odkrývá (mnohdy nevědomky) úděl každého, kdo si jednou zadá s totalitní mocí. Přivinout si ji příliš blízko k tělu končí rozpadem osobnosti, ale cožpak tak nekončí i osud revolučně smýšlejícího Tomczyka? Zkrátka, Wajda je dobrým pozorovatelem a zdaleka se nestaví do pozice jednoznačného vykladače dějin. V době vzniku filmu měl už zasebou konec konců dostatečnou životní zkušenost, aby si to mohl dovolit. (24.01.2010)