Člověk ze železa

Velmi dobra kamera a Wajdova rezie, ktera vzdy pusobi vecne a doopravdy. Zajimavy uhel pohledu o stavce v Gdansku. Ve sve dobe odvazny. Clovek z mramoru nebo nedavno videny Cerny ctvrtek vsak byly filmy, ktere me o hvezdicku jeste vice oslovily. (02.01.2023)

Reportér Winkel - obraz Polska, které žilo přes deset let na vodce a jen tvrdá protialkoholní léčba ho může zachránit, i když kocovina bude obrovská. A i když postava Macieka je o poznání jednostrunější než ta otcova v Člověku z mramoru (takový romantický rebel zdánlivě bez příčiny) a některé jsény jsou naivně a oslavně revoluční (Tomczyk dělá ochranku Walesovi, přibíhá jeho žena, kterou právě pustili z vězení a společně se slzami v očích sledují z pozadí sálu podpis mezi Solidaritou a vládou - vyjádřeno prostě: stávka to nebyl jen Walesa, ale mnoho bezejmenných dělníku a jejich oddaných manželek), film je neobyčejně silný - záběry z roku 1970, vyhazov z TV, problémy s hrobem... / A co my Češi? Zmůžeme se někdy na takovou reflexi komunismu? Nebo se budeme donekonečna tvářit, že to byla šílená sranda (viz Černí baroni od Švandrlíka, švejkování v Koljovi apod.)???? (28.08.2009)

Lepší film ako ten "z mramoru". Možno aj preto, že je priamejší. Nahliadnutie do poľskej duše, ktorá je mi trochu vzdialená, aj do poľských revolučných časov, o ktorých toho veľa neviem. A samozrejme odvaha výjsť s takýmto filmom kritizujúcim pomery, ba priamo komunistickú vládu. Na druhej strane, film je to strašne preťahovaný a tunajšie nadhodnotené hodnotenie sa zjavne nezakladá na kvalite filmu, iba na odvahe kritizovať. (22.07.2019)

Nějakou dobu se to ne a ne odlepit od země – oproti Člověku z mramoru chybí působivý kontrast mezi dvěma dekádami, dynamická postava „nesnesitelné famačky“ i napínavé občanokaneovské pátrání po jednom muži, zbývá „jen“ výstižný obrázek jedné pohnuté doby, spoléhající na divákovu poučenost (aby s vámi něco zásadního udělaly scénky s mladým Wałęsou, musíte vědět, kdo to byl a jak vypadal, mít s ním spojené nějaké vlastní emoce). K tomu až příliš mnoho ne úplně navazujících střihů… Jakmile se ale do děje víc zapojí mladý Tomczyk a později i bývalá zuřivá reportérka a rozvinou se před námi Winkelova morální dilemata, přesně odpovídající tomu, jak s režimem vnitřně smlouvala drtivá většina tzv. normálních lidí, začne to být i tentokrát slušná osobně-dějinná síla. (27.09.2015)

Další geniální Wajdův film, volně navazující na Člověka z mramoru. Bylo opravdu obdivuhodné takovýto film tehdy natočit, zobrazoval i reálné události a i když opět sklidil vavříny v Cannes, obávám se, že od "černobrýláče" Jaruzelského a jeho věrných Wajda asi "sklidil ocenění" spíše "inverzní". To zahrnutí tehdejších dokumentárních záběrů z Gdaňsku i celá scénáristická a režisérská stavba souvisejícího příběhu je obdivuhodná a nenechá diváka ani na chvilku vydechnout, o množství podnětů k přemýšlení ani nemluvě. Docela brutální obžaloba vládnoucí moci, jejích praktik a současně i věrohodné znázornění a oslava té strany druhé - vznikající Solidarity.  Ve filmu mají místo i návaznost na děj také gdaňské události o deset let zpátky. Jméno Janek Wisniewski tam je opakovaně zmiňováno. K těmto událostem mohu doporučit skvělý novější film "Ćerný čtvrtek, Janek Wisniewski padl" od režiséra Krauzeho (jeho bohužel poslední film). (28.12.2021)

Člověk z mramoru je jednoznačně lepší, tento film je zase více emocionálnější, především ve své druhé půli. Krystyna Janda zde konečně předvádí utříbené herectví a zklidnila se, ovšem scénaristicky je to docela horská dráha. Ovšem jako vypořádní se s gdaňskými stávkami let sedmdesátých je to ideální a kdo chce poznat mentalitu poláků, musí povinně shlédnout oba filmy. (17.08.2014)

Druhý Wajdov film o silných ľuďoch z najnovšej poľskej histórie len voľne nadväzuje na Človeka z mramoru. Berie udalosti z opačnej strany barikády, ale hlavný hrdina, ktorý je pátračom a rozprávačom, dlho nevie, kde vlastne stojí, pretože je tak trochu Człowiek z wodky. Film dáva udalosti do výborných súvislostí s históriou, aj keď sa (asi povinne) v titulkoch dištancuje od podobnosti so skutočnými ľuďmi. No pritom sa jedna z hlavných postáv volá Agnieszka a Lech Walęsa hraje sám seba. Je skutočne na neuverenie, že to bolo v Poľsku možné, lebo v Československu na začiatku 80. rokov by bolo úplne nemysliteľné, aby si vo filme v bežnej distribúcii zahrali vedľajšiu postavu Havel alebo Dubček. –––– Když jseš po hlavu v hnoji, tak se necukej, nebo se utopíš. (31.12.2021)

Po silném zážitku s Člověkem z mramoru jsem se hned pustil i do toho ze železa. :-) Člověk ze železa na Člověka z mramoru vlastně ani nenavazuje, ale spíše jej doplňuje a myslím si, že oba filmy jdou brát jako jedno společné dílo. Platí všechno napsané u prvního snímku. Ve druhém jen nahradí Birkuta jeho syn Maciek (znovu výborný výkon stejného herce - Jerzyho Radziwiłowicza) a přidá se ještě jedna vrstva v podobě postavy reportéra Winkela, která nese pravděpodobně silné režisérovy autobiografické prvky a zkušenosti s tehdejší dobou. Tady už není žádné nadšení, ale rovnou se začíná v atmosféře strachu, co všechno nám mohou udělat a snahy to alespoň trochu zlepšit. Je doslova neuvěřitelné, že takové dva filmy dokázaly v té době vzniknout. Popravdě u nás snad nic podobného nevzniklo ani po revoluci, když už to šlo. Andrzej Wajda stvořil odvážné a v mnoha ohledech geniální dílo. Kdybych byl Polák a měl k celé historii větší vazbu, bylo by to za čistých pět hvězd. Přesto jde i pro člověka, který si musí kontext trochu dohledat, o mimořádné dílo. Pro někoho je možná až moc dlouhé, přeci jen oba filmy dají dohromady pět hodin. Nicméně lze si to dát třeba jako minisérii rozdělenou do několika večerů. (12.07.2023)

To není žádná almužna, to je taková naše ...solidarita. V té nejsvrchnější vrstvě si můžete z Wajdova pokračování Muže z mramoru udělat obrázek o tom, jak prasecky se Poláci v osmdesátém potili. Nevybavuji si film, z něhož by prasátka lesklých tváří útočila oslnivěji a puch zapařených podpaží, zmáčených nylonových košil tolik čpěl. Nepotí se jen lidé; hmatatelný smrad vyvstává z nekašírované výpravy jako celku, vypařují ho obklady brutalistických komoušských hotelů pro delegace, interiéry, cely - inu, loděnice. Wajda pro Železného jen mírně obměňuje princip Mramorového sourozence. Optiku nastavuje postava rešeršéra, v tomto případě nikoliv naivní abonentky filmového řemesla, nýbrž konfident, dělník televizní propagandy, který vášnivěji než kompromitující informace shání ve stávkové prohibice chlast. Odhalována je opět minulost, ale ta se bezprostředně vztahuje k aktuálnímu dění. Wajda opět mistrně koření "fikci" autentickými dokumenty - záznamy schůzí, televizními vstupy, roztřesenými výhledy z oken výškových budov na zalidněná náměstí. Snazší to pro něho bylo v tom, že na spolupráci [:-)] kývla klíčová osobnost Solidarity a možná další protagonisté, jež jsem nebyl s to určit. Jen málo předem informován, nevěřil jsem svým očím, když šel filmovému páru za svědka prawdziwy Lech Wałęsa. Slovníkem popkornové kinematografie jde spíše o reboot než o prequel, takový však, který posvěcuje převyprávění mýtu moci obřího tělo proletariátu, střásajícího ovády Strany, zasazením do takřka dýchajícího, živého kontextu. Sledovat proces prosazování žádoucích změn a sjednocených zájmů může vzbuzovat současnému divákovi trýzeň, protože též názorně prezentuje důvody, proč cosi takového těžko opakovat. Filmům vzbuzuje prolnutím s dějinami takřka nábožnou úctu. Andrzej Korzyński = východní Morricone. Zprofanovaný soundtrack Mise, který jeho prací jakoby rezonoval, je nicméně o pět let mladší. Modleme se, aby byl naším patronem v řešení našich problémů Kristus. (13.03.2020)

3,5  Človek zo železa je predovšetkým svedectvom významných historických udalostí, dokumentom zabaleným v umeleckej forme. Priamo naväzuje na film Človek z mramoru, oba filmy tak tvoria nerozlučiteľný celok. Opäť je tu veľmi vierohodne vykreslená doba, znepokojivá atmosféra strachu, tentokrát je tu ešte viac politiky (a náboženstva), väčší dôraz na ideologický obsah, čo vnímam ako menšie mínus. Oproti predošlému dielu považujem za slabšiu aj hudbu, je taká menej výrazná, typicky 80-ková. Hlavný hrdina je akoby protikladom minulej hrdinky, je nervózny, neistý, ustráchaný, ustavične pochybujúci a závislý od alkoholu. Jeho konfrontácia s predchádzajúcou hrdinkou, ktorá sa medzičasom upokojila, patrí k vrcholom filmu. (20.12.2021)

Tenhle film je bohužel časoprostorově nepřenositelný. Chápu, že v roce 1981 asi působil v Polsku jako zjevení a vzbuzoval silné reakce. Dnes už ale jeho kouzlo vyprchalo a zůstal dobře natočený, ale dost rozvleklý příběh o jednom povstání vůči komunistickému režimu. 50% (12.09.2011)

Tam kde měl Člověk z mramoru ve svém protirežimním zaměření ještě občas rukavičky, Člověk ze železa už na ně kašle. Je to dáno tím, že film vznikl těsně po zobrazovaných událostech, kdy ještě vítěznou euforii nepřiškrtil rázně mocenský protiúder (dá se ale říct, že film ve svém závěru něco takového předvídá). Wajda vsadil na podobnou strukturu založenou na kombinaci současného dění a flashbacků, ale situace je teď jiná. Současnost je dramatičtější, rozjitřenější a v postavě reportéra Winkela se řeší trochu jiná dilemata. Formálně nastoupil na místo Agnieszky, ale jeho vlastní vývoj je jiný a rovnocenný postavě stávkového předáka Tomczyka. Na Winkelovi je výborně ukázáno jak záludně si takového psychicky nevyrovnaného jedince strana dokázala připoutat k sobě. Zašpinit, zdiskreditovat a pak s licoměrnou blahosklonností přivinout na svou hruď, protože jinam už cesta nevedla. K reálným událostem je Člověk ze železa přimknutý ještě víc než jeho předchůdce. Jeho dokumentární hodnota se dokonce možná vyrovná té umělecké. Takže jediným stínem pro mě opakovaně zůstává příšerná hudba. (24.07.2011)

"A co je důležité?.. Držet hubu a krok!" (29.12.2021)

Šíleně nabouchané, film má dvě a půl hodiny a ani na okamžik nezvolní. Režisér v rychlém sledu seká scénu za scénou, každá přináší novou situaci, někdy nové postavy, a pokaždé jinou dynamiku mezi zúčastněnými. Nezdržuje se expozicí. Dá se namítnout, že Wajda přenesl hektičnost událostí na diváka - a asi i jo, rozhodně jsem se cítil být uprostřed dění - ale měl jsem problém to usledovat. Jinak je vše na úrovni Člověka z mramoru, jen to už tolik nefunguje jako film. (14.03.2017)

Takový trochu zvláštní film, na který prostě musíte mít tu správnou náladu. Přechází se tam mezi dějovými liniemi - reportér v roce 1980 zjišťuje, co se dělo v letech předtím - od roku 1968 až do současnosti. Ale zase to dost věrohodně mapuje dobu, kdy dělníci v gdaňských loděnicích stávkovali a vzniklo odborové hnutí Solidarita. Film navazuje na Člověka z mramoru, ve kterém byl hlavním hrdinou Mateusz Birkut, nyní je zde hlavním hrdinou jeho syn Maciej Tomczyk. Maciej je zapojen do protikomunistického dělnického hnutí a horlivě se zapojuje do stávky v loděnicích v Gdaňsku. Jeho činnost sleduje novinář, pracující v rozhlasové stanici komunistického režimu, který má za úkol Macieje pomlouvat a kompromitovat. Maciej vede stávku v loděnicích a rozhlasový novinář Winkel dostane od místopředsedy Rozhlasového výboru příkaz, aby Tomczyka prošetřil a našel na něj nějaké kompromitující informace. Winkel se vydává do Gdaňsku a zde jej sledují komunistické úřady. Stávkující dělníci odmítají pustit Winkela do loděnice, a tak se setkává se svým přítelem Dzidkem. Ten znal Tomczyka na vysoké škole a vypráví mu příběh o tom, jak mu jeho otec Birkut nedovolil účastnit se studentských procesů v březnu 1968. Z jiného zdroje se Winkel dozvídá, že Birkut zemřel během protestů v prosinci 1968, a to když se vydal naproti střelbě policistů. Winkel sympatizuje se stávkujícímu, ale pořád je pod tlakem úřadů. Po otcově smrti se Tomczyk oženil s Agnieszkou, se kterou se seznámil dříve, když s ní natáčel dokument o Birkutovi, který byl vyzdvihován jako stachanovský dělnický hrdina. Winkel ji navštíví v policejní vazbě a ona mu popíše svůj románek s Tomczykem a jejich boj za práva pracujících. Dozvíme se, jak to dopadlo s jejím natáčením filmu o Birkutovi v Člověku z mramoru. Agnieszka nemohla film o Birkutovi dokončit, protože ji propustili z televize a musela si najít novou práci v továrně. Také se musela s Tomczykem a jejich společným dítětem na nějakou dobu rozloučit - ona zůstala ve Varšavě, on odjel vlakem do Gdaňsku. Winkel je poté vydírán tajnou policií, protože dříve řídil s dvěma promile v krvi a způsobil nehodu. Přesto se rozhodne, že svůj úkol na kompromitaci Tomczyka nedokončí a vydá se do loděnice, kde se připojuje ke stávkujícím. Vládní delegace dosáhne dohody s Walesou a ostatními stávkujícími a Agnes se opět sejde s Tomczykem. Vládní úředník v autě prohlašuje, že dohoda je "jenom cár papíru", ale Tomczyk se vydá k památníku svého otce a řekne, že "to nejhorší přežili". A ta písnička nakonec, ta se mi také hodně líbila - Janek Wisniewsky padl za správnou věc. A o tom byl vlastně celý film - o boji dělníků v Gdaňských loděnicím proti špatným pracovním podmínkám, nízkým mzdám, a o vytvoření lepšího, nového lidového Polska, kde se budou dodržovat práva dělníků. I když má film charakter investigativní žurnalistiky a člověk se v tom občas ztrácí, stálo to za to. A nikdo, kdo nesvařoval ve dvojitém trupu lodi neví, co je to pořádná dřina! (16.07.2023)

Úcta Wajdovi patří především za to, jakým způsobem dokázal snímek Člověk ze železa propojit s Člověkem z mramoru. Úroveň zpracování nijak neklesla, naopak objevuje nové obzory a výzvy, které odpovídají jiné době. Nádherně je ukázán fakt, že jiná doba vyžaduje jiné prostředky odporu. Velmi ladně působí i smyšlená konstrukce filmu doplněná reálnými postavami a událostmi. Stejně jako u mramoru - být Polák, musel bych dát o hvězdu více. (19.10.2013)

Naposledy se sešli Andrzej Wajda a Aleksander Ścibor-Rylski, který za dva roky zemřel. Tento film navazuje na první snímek, ačkoli děj se věnuje jedné konkrétní události, na níž je navázána celá řada osudů a příběhů. Režisér se tak snaží vyprávět nejen fakticky o událostech v Gdaňsku, ale proniká do hloubky angažovaných a plynuje do filmu vmísí i osud Anežky, které po nedotočení filmu o Birkutovi začínají těžké časy. Pozoruhodné je, jak tento film mohl být v Polsku natočený i po uvedení Člověka z mramoru. A to se přitom nejedná o žádné náznaky, ale otevřeně kritizující a popisující snímek. U nás v 80. letech by nejspíš neprošel už scénář, natož aby se vůbec točilo. Zákaz by pak dostal celý štáb a režisér nejspíš doživotní. Ovšem v Polsku byl asi jiný socialismus. Faktem zůstává, že snímek pro nezaujatého diváka může působit skoro jako dokument a kdo navíc nebude alespoň něco vědět o Polské historii nebo Solidaritě jako takové, tak se možná místy bude ztrácet. Lepší pro pochopení bych doporučoval první shlédnout Walesa: člověk naděje. (29.03.2024)

Žádná lež dlouho nevydrží, a komunistický režim ve východní Evropě byl už dlouho odsouzen k zániku - jenže v roce 1980 ještě pořád kousal, a kopal kolem sebe. V Polsku došlo alespoň k částečné obrodě, a po pokusech v 68 a 70 to konečně vyšlo - Solidarnosc byla na swiecie. Jak tohle Wajda dostal do filmu, který se zároveň odehrává v osudným dnech v Gdaňských loděnicích se skutečným Walesou, a přitom tvoří funkční fikci, nad tím zůstává rozum stát, a je to nanejvýš obdivuhodné. Vysoká škola filmařiny, velmi odlišná od toho, jakým směrem se ubírala kinematografie v té době u nás - představme si, že by třeba tehdy někdo natočil aktuální velkofilm o Chartě 77 - nemyslitelné. Možná to bylo také tím, že Poláci tehdy stále ještě neztratili naději na jakýsi socialismus s lidskou tváří, a neusilovali tedy o okamžitý přechod k demokracii a kapitalismu, jako pak v roce 89. Každopádně osobně mi byl železný Birkut 2 bližší, než mramorová generace jeho otce, a být Polák tak je 5 hvězd ještě málo. Oni jsou prostě jinde, a vždycky byli. (31.03.2024)

Voľné pokračovanie príbehu "človeka z mramoru" sa nieslo v podobnom duchu ako prvotný príbeh. Moje hodnotenie bude preto veľmi podobné, nakoľko veľmi oceňujem atmosféru filmu a aj odvahu prevziať tému, ktorá bola v tedajšej dobe veľmi citlivá. Vadil mi ale veľmi "rozvláčny" dej a veľa hluchých miest, čo trochu pokrivilo ducha tohto príbehu. 65 % (02.12.2014)

Kdyby chtěl něco takového dělat Wajda tehdy v ČSSR, nedovolili by mu ani minutu natáčení... Neuvěřitelně silné téma z polské historie (oni tam stejně nic slabýho nemají) přebilo i fakt, že film neplyne tak dobře, jako třeba Katyň nebo Člověk z mramoru. Ke čtyřem hvězdičkám přidávám ještě veliké plus za neuvěřitelně sampatického Lecha Walesu. (30.05.2009)