Poziția copilului
Pozícia dieťaťa
Child's Pose
Režie:
Călin Peter NetzerKamera:
Andrei ButicaHrají:
Luminița Gheorghiu, Bogdan Dumitrache, Natasa Raab, Ilinca Goia, Florin Zamfirescu, Vlad Ivanov, Adrian Titieni, Mimi Branescu, Cerasela Iosifescu (více)VOD (1)
Obsahy(1)
Jednoho studeného večera uprostřed března se Barbu řítí ulicemi a překračuje povolenou rychlost. Vzápětí srazí malé dítě a chlapec krátce po nehodě umírá. Viníka čeká trest odnětí svobody od tří do patnácti let. Tehdy vstupuje na scénu Barbuho matka Cornelia, rozhodnutá zasáhnout a pomoci svému synovi vyhnout se vězení. Blahobytně zařízený byt – dílo známého architekta z vyšší společenské třídy Rumunska – zdobí police s nepřečtenými romány Herty Müllerové a dokresluje Corneliina kabelka, plná kreditních karet. Corneliina kampaň za záchranu svého apatického syna nezná hranic. Věří, že úplatky jsou tou správnou cestou, jak přesvědčit svědky, aby nesvědčili v neprospěch jejího syna. Dokonce i rodiče mrtvého dítěte se upokojí, když dostanou nějakou tu peněžní hotovost. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (74)
Ráno si dáte předsevzetí, že konečně sepíšete nějakej ten koment k filmu, potřebujete jich přesně pět, protože jste si vtipně zablokovali možnost komentování pohnojením vstupního testu. Prázdniny se krátěj a na dělání píčovin už vám zbývá sotva čtrnáct dní. Takže si přivstanete a kolem druhé odpolední pod dohledem státního notáře vylosujete náhodně film, jemuž se dostane výhradního práva vaší pozornosti. Samozřejmě musí jít o film, který jsem viděla nedávno, abych ho mohla erudovaně ohodnotit. Tudíž si v losovačce vyberu Pozici dítěte, neb je to hodně silné téma a nápady se mi budou vyjevovat samy, plus to, že takhle dobrej biják tu má kvantitativně tak slabé hodnocení, jako co to je?! Napřed se musím hodit trošku na depresivní vlnu, proto si pouštím Queens of The Stone Age a páni, to je hrozně dobrá deska, slabší hodinku přemýšlím nad kombinací subžánrů, které dohromady hodí takhle gradující grunge. Pak se kouknu na další díl druhé řady seriálu Okouzlení, protože koho by nezajímaly osudy krásné lékařky Barbary Nardiové a jejího muže. Fůů, to mi snad dělají schválně, repríza hitového pořadu Z Divadélka pod věží, nejde odolat, klasika. Ale zpátky k Pozici dítěte, koukala jsem na to asi před týdnem a pila jsem u toho fakt dobrej džus, ježiš, co to bylo za příchuť, asi hruškovej. No tak hele, fakt to ten Calin Peter Natzer dobře natočil, teda pokud si to s něčím nepletu, ten džus byl opravdu silnej. ()
Kvalitně natočená pitva vztahu dominantní matky přehnaně fixované na svého jediného syna, která je ochotná udělat leccos, aby nemusel do vězení. Postava matky je skvěle zahraná - od chladného kalkulujícího jednání až po srdceryvnou zpověď v závěrečném dialogu s rodinou mrtvého dítěte, kde jeden záběr trvá snad i několik minut. Jen postava syna je až příliš v pozadí a nahrazuje ji v podstatě jeho přítelkyně. // KVIFF 48 ()
Ačkoliv jsem věděla, že jde jen o film, stejně se ve mě vařila krev při pomyšlení na dětský život zmařený dalším namachrovaným pitomcem, pro kterého je silnice jen jedním z prostředků, kterak si ještě víc namasírovat své už tak dost veliké ego. Jsem na takové věci zkrátka alergická, obzvlášť u nás, kde každý třetí řidič jezdí jak hovado a veřejné mínění, složené většinou z majitelů aut, je nezřídka na jejich straně. Mé hodnocení se netýká ani tak dění kolem samotné tragédie, ale spíše naprosto reálné studie dysfunkčního vztahu mezi matkou a jejím slabošským synem, něco tak věrohodného a opravdového, jak ve vykreslení charakterů, tak v jejich ztvárnění, se zase tak často nevidí. ()
Tomuto výbornému sevřenému komornímu psychodramatu, která jde až na samou dřen, kraluje Luminita Gheorghiu. Její ztvárnění dominantní, manipulativní matky, jež je patologicky posedlá svým synem, jediným dítětem, je naprosto strhující a táhne celý film. Jen tomu chybí podrobnější prokreslení postavy syna. Nevíme moc, jaké jsou jeho pohnutky a jeho výkyvy, kdy jednou matku posílá doslova do prdele a pak zas plní její vůli, nepůsobí moc uvěřitelně. I přesto je však snímek velice silný, máchá diváka v emocionálním bahně a zůstane v hlavě dlouhou dobu po projekci. ()
Hodně zvláštní drama, které je formálně zvládnuté výborně a zaujme velkým množstvím scén, kde není v podstatě žádný střih. Netzer vypráví příběh o současné době, vyšší společnosti, která nemá morální zábrany a věří tomu, že peníze všechno vyřeší. Je škoda, že film je nevyrovnaný. První polovina se rozjíždí velmi pomalu a nechybí v ní takový ten jemný a přitom cynický humor, druhá půka je poté jednou velkou emocionální smrští, která strhne a nenechá diváka chladným. Otázka je, jestli se diváci budou chtít prokousávat onou první polovinou, která je někdy úmorně dlouhá. Malinko mi ovšem vadilo to, že tu není naznačeno rozřešení a film prostě skončí, aniž by jakkoliv naznačil, co se dělo dál. Zrovna v tomto případě mi to přišlo dost škoda. Film každopádně táhne Luminita Gheorghiu, která nesnesitelnou a extrémně sobeckou matku zahrála famózně a na to, že nesleze z plátna, je její výkon ještě obdivuhodnější. Ostatní už jsou hodně upozadění a nepříliš výrazní, což byl ale asi záměr. Měl-li bych to shrnout, tak k plnému hodnocení mi chybí lepší tempo, menší stopáž a alespoň nějaký konec. Takhle je to za čtyři hvězdy a 70%. ()
Druhá polovina byla zatraceně silná, ale na 4* to nestačí. 7/10 ()
Na dialozích založený "autenticky" znějící film o rumunském dospělém mamánkovi, který je věčně ochraňovaný protektivní matkou. Viděno v rámci Challenge Tour 2015. ()
Podmanivá a ťaživá atmosféra tejto komornej psychodrámy vás možno zničí psychicky,ale zároveň vo vás zanechá nezabudnuteľný filmový zážitok.Takmer dokumentárnym štýlom mapuje nielen dni nasledujúce po tragédii,ale poskytuje nekompromisný pohľad na morálnu malátnosť buržoázie v Rumunsku.Tvrdo a bez škrupúľ odhaľuje bezútešný a skorumpovaný stav štátnych inštitúcií ako sú polícia a súdnictvo.Strata syna podávaná v dvojitej porcii nastoľuje etickú dilemu a konfrontáciu hodnotových rebríčkov dvoch rozdielnych sociálnych vrstiev.Medzi hercami jednoznačne dominuje predstaviteľka manipulatívnej matky Luminita Gheorghiu. ()
Už dlho som nevidel niečo, čo by bolo tak precítené a zároveň také chladné. Celému príbehu dominuje autonehoda, ktorá následne odkrýva charaktery hlavných postáv - milujúcej matky a alibistického sebavedomého syna, ktorý sa mi čím ďalej tým viac hnusil, hoci zozačiatku som s ním súcitil. Pekne vykreslená situácia vzťahov v takých vypätých momentoch, ktoré so sebou prináša pocit viny. Aká je cena za vykúpenie z trýzne? No nie všetko sa dá zaplatiť peniazmi. Prvá trištvrťka filmu sa tiahla v takom melancholickom tempe, no a záver už bol len vyvrcholením všetkého. Ale aj tak ma to až tak neupútalo, hoci tá postupná gradácia psychológie postáv bola celkom vydarená, ale ako celok to hodnotím skôr ako priemer. ()
Tak pri tomto Rumunskom filme som bol vážne na vážkach či mu udeliť tri, alebo štyri hviezdy. Čo treba určite zvýrazniť na tomto filme je vynikajúci výkon ženskej protagonistky Cornelie (matka; Luminița Gheorghiu). Emotívne film veľmi dobre funguje, ale chýbala mi tam proste jedna perlička, jeden moment čo by som si povedal ahá to je niečo viac. Ono Poziția copilului má výhodu v tom, že pôsobí veľmi reálne a tí čo majú peniaze naozaj možno dokážu zachrániť svojho potomka pred väzením. Jedna vec je ale väčšia sranda a to, že ak sa stane havária proste záleží na tom či sú obete a ten čo napríklad niekoho zrazí opitý a ten prežije vyviazne lepšie, ako ten čo niekoho zabije pre napríklad chybu pri jazdení autom atď. Film teda prináša do reálneho sveta možnosť sa zamyslieť nad spravodlivosťou či nespravodlivosťou podobných situácii. Vzťah matky a syna je naozaj zaujímavý a to vo všetkých ohľadoch. Syn v podstate nechce, aby sa mu matka príliš starala do života a ona chce byť súčasťou jeho života čo najviac. Udeľujem aspoň pol bodu navrch ešte. (Hodnotenie 3,5) ()
Pozitia Copilului je slusna rumunska filmova drama, miestami dost depresivna. Herci neznami, ale dialogy su normalne, a potesia aj rumunske realie : 60 % ()
Byl jsem nadšen dokud mi režisér v posledních 20ti minutách filmu neprovedl lobotomii patosem. ()
Pozice dítěte, pozice syna, pozice dospělého, pozice oběti, pozice viníka, pozice rodiče, pozice úředníka, pozice matky – člověk je vždy v nějaké pozici v interakcích čili vzájemných kontaktech a působeních v lidské společnosti, často se přitom nachází v několika pozicích zároveň. Největší problém je tyto pozice ustát a vyvážit, sladit či správně vyloučit. Jak třeba uspokojivě vyřešit otázku, co je skutečným důvodem jednání a co je důležitější – bezpodmínečná mateřská péče a starostlivost nebo etika a morálka, citové prožitky nebo jejích umlčení, vlastní blaho nebo blaho jiných, trest nebo odpuštění? Zdánlivě jednoduchá teoretická odpověď se v realitě mění v obtížně rozplétaný gordický uzel. Proto se lidé často vyhýbají řešení složité situace nebo se uchylují k řešení toho, co je jim nejblíže. Skutečně je lepší v obtížné nebo kritické situaci dělat aspoň něco, než nedělat vůbec nic, protože za prvé činnost zaměstnává mozek a tlumí nebo překrývá ostrou bolest, strádání a hlavně strach, a za druhé má člověk pocit, že je aktivním činitelem, nikoliv pasivní věcí vláčenou a smýkanou vnějšími silami. Aktivní pozice je lepší než pozice pasivní. Činnost v konfliktní nebo stresové situaci, a to i ta bezvýsledná či nesprávná, je ve své podstatě typickým přeskokovým jednáním a slouží k uvolnění napětí. Dojde-li u člověka ke střetu dvou nebo několika přirozených potřeb či motivací, tyto se zablokují a spustí další typ chování. Člověk si pak může uvědomovat, že jedná neeticky nebo neracionálně, ale v první okamžik je pro něj nejdůležitější záchrana toho nejcennějšího – vlastní celistvosti, vlastních genů a vlastního světa. Etika, lítost, morálka, pokání – to vše přichází na řadu až po prvotním vyrovnání se s vnitřním otřesem či ohrožením. ___ Autem sražené a zemřelé dítě je typickým MacGuffinem tohoto filmu – veškerý děj se točí kolem něj a kvůli němu, ale samo dítě je neviditelné a jeho pozice je nakonec ta poslední a nejméně důležitá ze dvou důvodů – je chudé a je mrtvé. Chudý člověk má jen svoji hrdost a vztahy s jinými chudými. Může se sice postavit do pozice neúplatného trpícího, ale racionalita mu napovídá, že tím ani sobě, ani své komunitě neprospěje. Bohatý a vlivný má více šancí dostat se z vody suchý, ale bude ho to něco stát. To je mechanismus přerozdělení bohatství, které se však stejně dostává převážně zas k bohatým, vlivným, drzým a vychytralým, kdežto prostoduchým, čestným, principiálním chudým zbývají drobty. Existuje však jiný, etický a proto mnohem účinnější a spravedlivější mechanizmus vyrovnání křivd a bolesti – teprve upřímná a hluboce procítěná lítost, soustrast, omluva a pokání přináší obětem i viníkům tu pravou úlevu a očistu. Není-li pravá lítost, není pravé odpuštění. Peníze ho nenahradí, ale jen doplní. Nicméně jak ukazuje Trierův Dogville, lidský mozek absolutně vše zvažuje, porovnává a počítá a lidé v složitějších, obtížnějších, nebezpečnějších nebo nevýhodnějších situacích vyžadují větší oběti od těch, kdo potřebuje pomoc nebo odpuštění, pokud se nejedná o čisté altruisty, pro které prospěch jiných je důležitější než jejích vlastní a kterým právě šíření blaha kolem sebe přináší uspokojení. "Jakkoliv se člověk zdá být egoistický, v základě jeho nátury jsou evidentně určité zákony, které ho nutí zajímat se o osudy jiných lidí a počítat jejich štěstí za potřebné pro sebe, ačkoliv sám člověk z toho nemá nic kromě štěstí vidět toto štěstí" (Adam Smith, Teorie mravních citů, 1759). Altruismus navíc vede k navýšení reputace v sociu zcela v duchu potlače – starobylé indiánské slavnosti spojené s rozdáváním dárků, kdy se kladl důraz na upevnění společenství a současně na zvýšení prestiže, jež se u jižních kmenů v Severní Americe nezískávala bohatstvím, nýbrž štědrostí a velkorysostí. Podobný etický imperativ u dnešní mocenské elity je dnes zřejmě nepředstavitelný, což je asi rozumné ve světle lidské schopnosti vše přehnat a dovést ad absurdum (http://cs.wikipedia.org/wiki/Potla%C4%8D). Pro ostatních 80% lidí vyjímaje čisté altruisty a čisté dravce platí přírodní pravidlo a tudíž i strategie "půjčky za oplátku", čili "ty mně, já tobě", nebo anglicky "Tit for Tat", což by mohl být zobecněný název pro Hamleta, Pozici dítěte a jiné podobné situace a dramata. () (méně) (více)
Minimalisticke drama o jednom nestesti z pozice matky, ktera chce pro sveho syna mozne i nemozne. Zajimavy namet a dobre herecke vykony. Silny konec. ()
...údělem matčina zájmu. "Čelní náraz." Dotek rozladěných strun přehnané citové výchovy. Rve se za něho, co je třeba, jako lvice do roztrhání těla, ale...neměla raději "mládě nechat sežrat?" Jak krutě a urážlivě vyznívá synova nedospěle chladná volba, o to autentičtěji doznívá emočně úlevný stisk omluvné zpovědi, falešný příděl charakterové výbavy. ()
Hlavní událostí filmu je sice tragická autonehoda, při níž třicetiletý muž (Barbu) srazí a usmrtí 14ti-letého chlapce, ale mnohem důležitější pro film je vztah Barbua ke své matce Cornelii, ženě, která je zvyklá vždy dostat, to co chce, a tak se bezprostředně po nehodě pouští do “vyžehlení“ případu všemi, ponejvíc nečistými praktikami, doufajíc, že si tak uhraje plusové body u syna. Ten ji má totiž rád jako osinu v zadku a byl by nejradši, kdyby zmizela z jeho života. Velmi emocionální, ale bez sebemenšího přehánění vykreslený děj, jenž diváka vtahuje hluboko pod pokličku příběhu, nutíc ho k zamyšlení, jak by se v podobné situaci choval on. ()
SPOILER: Nejen protagonista. I každý občan je tam v pozici dítěte, protože ho rumunská společnost kvůli všeobecné ochotě porušovat zákony a pravidla (kvůli zkorumpovanosti či ze strachu před mocnými) nenechá dospět neboli přebrat odpovědnost za sebe, své činy a směřování. Mistrovsky vystavěné dílo. ()
O dieťa prichádzajú dve matky. Jedna nehodou a druhá už skôr svojou vytrvalou starostlivosťou aj počas jeho dospelého veku. Prvá svoje dieťa už nezíska, druhá sa snaží, presviedčaním, uplácaním, aj vyhrážkami. Zaujímavou scénou je vynútené odovzdanie kľúčov od synovho bytu. Akoby to malo byť definitívne oslobodenie od zväzujúcej starostlivosti. Ale nie je a nebude, pokiaľ bude matka matkou svojho jediného syna. Film má silné momenty, ale ešte viac scén, ktoré chodia okolo hlavného príbehu, ako napríklad celý úvod, a hlavne to mi bráni prikloniť sa k štvrtej hviezde. –––– Já jsem jel maximálně 110 a viděl jsem ty děti. On jel alespoň 140 a neviděl je. ... Chcete, aby jel 80? Pak jsem já jel 50. –––– Rodiče se realizují ve svých dětech, to přece víš. To, čeho v životě nedosáhli, chtějí pro své děti. ()
Název filmu je naprosto trefný. Film o jednom dítěti, které zemřelo, ovšem ve filmu je pouze jako prostředek vykreslení vztahu jiné matky a její cca třicetiletého syna. Pohužel takto v uvozovkách deformovaných vztahů je více. To, že si rodiče přes své děti snaží plnit své sny je prostě špatně a málokdy to dopadne dobře. ()
Související novinky
Be2Can: unikátní přehlídka festivalových filmů
Berlín, Benátky, Cannes – tři prestižní mezinárodní filmové festivaly, které každoročně přináší divákům to nejzajímavější ze současné filmové tvorby. Společnost Film Europe Media Company přinese… (více)
Ak by Pozíciu dieťaťa natočil Paul Greengrass, bolo by to podozrivé, pretože tematizoval by čosi, čo k jeho portfóliu akosi neprislúcha, také neglobálne, apolitické to celé je, ale čo sa týka štýlu, predošlé tvrdenie neplatí vôbec. Toto je rumunský Greengrass aj s jeho nervóznym ručným snímaním, permanentným miernym zoomovaním a úsečne trhanými zábermi. Nekľud podporuje aj vynechávanie tzv. establishing shotov, ktoré by nás nejako voviedli do práve začatej scény nastolením miesta a aspoň približného času. Konštantne sme nepripravene vhadzovaní in medias res a orientovať sa musíme až za chodu. Barbuova matka si ide vpred ako buldog, nezastaví sa pred nikým, pred ničím, uplácanie, amorálnosť, kriváctvo, všetko berie za svoje, svojho syna si s väzenským prítmím odmieta spojiť. ___ Pozícii dieťaťa nie je centrálnym motívom medzigeneračný konflikt. Vekový rozpor sa tu síce deje, ale len kdesi tam, vzadu, skrytý za fasádou čohosi pre Netzera prednostnejšieho. Barbu ako zástupca tej mladšej generácie vyššie uvedenému tvrdeniu tiež veľmi prihráva. Vlastne ten film v jadre takmer vôbec nie je o vzťahu matky a syna, ktorý po celý čas vystupuje ako nevýrazná, indiferentná postava, osoba, ktorá nevie čo chce, pričom nejde o dôsledok plynúci z posttraumatického šoku, keďže v takomto svetle je vykresľovaný jeho priateľkou Carmen aj v udalostiach spred kľúčového incidentu, v ktorom nevedome zrazil štrnásťročného chlapca. Oproti živelnej matke ho rozprávanie upozaďuje a venuje mu mizivé množstvo času, vďaka čomu je jeho charakterová akosť nevyvoditeľná. Nie je možné vyabstrahovať rovinu kedysi možno fungujúceho vzťahu medzi matkou a synom. Túto jeho prívetivú a láskyplnú polohu si musí divák domyslieť. A keď si treba domýšľať čosi takto podstatné, čo determinuje všetky nasledujúce kroky obetavej mamky, znamená to, že jej motiváciu berieme ako nepodloženú a neopodstatnenú. Prečo sa rozhodne synovi pomáhať, hoci si to sám neželá a vyslovene ju žiada, aby sa mu neplietla do života? Ani ona, ani jeho otec? Tvorcovia tu zreteľne prosia o zmenu diváckej optiky. Totiž čosi odlišné je na tomto novovlnnom východoeurópskom festivalovom kúsku rezonujúcejšie. Film v expozícii matkinými ústami hlása, ako jej syn ubližuje a odcudzil sa jej. Ďalšie jej činy a zanietené napredovanie za jeho záchranou pred väzbou je teda nutné brať ako akt páchaný predovšetkým kvôli sebe samej a nie kvôli synovi. Kvôli jej výnosnému spoločenskému postaveniu finančne nadmieru zabezpečenej divadelnej scénografky, vyštudovanej architektky, ktorej morálna bezúhonnosť je ňou len naoko. To však musí zostať odtajnené len diváckej strane. ___ Netzerov film je sledom niekoľkých ucelených sekvencií poskytujúcich pevne zomknutú podobizeň manického napredovania jednej zapálenej fúrie, ktorej nesfalšovaná tvár zostáva pred nami dôsledne zatajená. Vieme len, že Cornelia, to je tá matka, kupuje knižky podľa toho, či autori dostali Nobelovu cenu, rozdáva topánky za 200 eur svojej slúžke len tak pre radosť a zúčastňuje sa operných vystúpení, z ktorých jej nerobí problém kedykoľvek odísť. Toto musí stačiť. Uvedené tri informácie rozprávanie distribuuje kvôli tomu, aby sme na Corneliu nazerali ako na človeka-malomeštiaka, ktorý potrebuje byť pred známymi vnímaný ako reklama na vycibrený vkus skĺbená s ľudským billboardom na neriedenú dôstojnosť, popričom je však bytostne nastavená na farizejské predstieranie záujmu. A snobský malomeštiak predsa nechce byť ani len minimálnym väzivom spätý s prechodným ubytovaním pre recidivistov, väzenskými priestormi a vôbec celou tou dehumanizovanou pakážou, od ktorej animálneho sveta je jeho pozérstvo a nasádzanie rôznorodých sociálnych masiek podľa práve sa hodiacej chvíle predsa na hony vzdialené. Mať jej dieťa pozíciu väzneného by pre Corneliu znamenalo doživotné spoločenské faux pas a zhodenie sa pred svojou kastou. Filmový text Pozície dieťaťa sa teda ponúka omnoho zreteľnejšie čítať ako kritiku malomeštiackej úlisnosti vydávanej za posvätenú činnosť, ktorá je ospravedlňovaná zastieranou ochotou pomôcť, hoci vrahovi, než ako obetavý (ego)trip jednej matky za záchranou otupeného synátora. Veď preto o jeho charaktere rozprávanie prakticky nič nedodá, aby nám nezavadzal, zbytočne nás nezavádzal a emočne nás nerozptyľoval tým, že film je vlastne o vzťahu matky a jej syna. Pretože zostali tu len matka a syn ako dva autonómne fundamenty, na sebe nezávislé dokaličené jadrá. () (méně) (více)