Neskolko dnej iz žizni I. I. Oblomova
Oblomov
Oblomov
Obsahy(2)
Slavný román I. A. Gončarova o citlivém, ale nepraktickém Oblomovovi a jeho příteli, pragmatickém, aktivním a úspěšném Štolcovi, je dnes stejně jako v polovině předminulého století příběhem o věčném souboji rozumu a citu, o hierarchii životních hodnot. Prubířským kamenem povah obou mužů i jejich společného přátelství se stane jejich společná láska k jedné dívce – Olze. Stejnojmenná filmová adaptace, jíž se ujal jeden z nejznámějších ruských režisérů Nikita Michalkov, patří zároveň k jeho nejkrásnějším snímkům. Prostředí petrohradských paláců či zašlá sláva venkovského sídla Oblomovky v Rusku minulého století poskytly režisérovi i jeho kameramanovi Pavlu Lebeševovi látku k okouzlujícím, výtvarně sugestivním scénám. Hereckému koncertu tří hlavních postav nezapomenutelným způsobem dominuje Oleg Tabakov v roli líného, hlubokého a zároveň nesmírně senzitivního Oblomova, po boku s Jelenou Solovjejovou v roli Olgy a Jurijem Bogatyrjovem v roli Štolce. Oblomov patří k filmům, o nichž by se dalo říci, že byly natočeny srdcem. O tom, na čí straně ve věčném souboji rozumu a citu stojí sám režisér, svědčí jeho vlastní slova: „Natočil jsem Oblomova tak, jak jej Gončarov napsal. Ačkoliv nás na mnoha stranách přesvědčuje, že je třeba být aktivní a bystrý jako Štolc, nejlepší části románu patří Oblomovovi – jeho dětství a vztahu k Olze.“ (Česká televize)
(více)Videa (1)
Recenze (71)
Klasický představitel "zbytečného člověka" se do filmu převádí z ruské literatury obtížně. Vystihnout onu chronickou lenost, neschopnost učinit rozhodnutí a ztrátu motivací k životu s sebou nutně nese nebezpečí rozvláčnosti, opakování se, stereotypu, což filmovému tvaru škodí. Ani zde se tomu autoři úplně neubránili, za což ubírám jednu hvězdu, a to i s vědomím, že si nejsem jistý, jestli se to vůbec dalo udělat líp. ()
Nestáva sa často, aby bola hlavná postava filmu tou najpasívnejšou postavou filmu vôbec. Pre niekoho, ako napríklad ja, je Oblomov aj najzaujímavejšou postavou. Ale nebol by tak zaujímavý, ak by nebol konfrontovaný so svojim antagonistom Štolzom a nebol zaľúbený do energickej ženy. Michalkov prekvapivo po Nedokončenej piesni adaptuje nie nepodobnú látku o poznanie bližšie divákovi a ten si ani neuvedomí, že to celé trvá značne cez dve hodiny. Ak vás Oblomov nezaujme, tak si aspoň z filmu zoberiete poznanie, že ničnerobenie je to najhoršie, čo môžete v živote robiť. ()
Jakkoliv je knižní předloha výborná, film se mi líbil ještě víc. Je totiž spíše polemikou nad samotným smyslem života, než odsouzením jednoho (řekněme způsobu) žití. Je více pocitový, je zde více symboliky a méně černobílých charakterů, což je bezpochyby k lepšímu. Navíc musím zmínit výbornou kameru a skvělou hudbu... ()
Jeden z mých nejoblíbenějších románů, ale nejen to, i tahle filmová verze mi přijde zcela adekvátní. Nebýt filmu, nešel bych si koupit tu knihu, která byla ještě hlubším zážitkem, přesněji řečeno jiným, neb film má asi větší limity než psaná verze. osobně mě zaráží, proč autor - Gončarov dál nepokračoval v podobných románech, ale pak se věnoval už ne tragikomedii, jak by se řeklo dneska, ale spíše jen dramatu. Oleg Tabakov byl i u nás dosti známý herec, Jelena Solovej, hlavní ženská postava sice není to co bych si představoval na tak obtížnou roly, kterou hlavní hrdinka by měla umět ztvárnit, ale nekazí to tomuhle dílu natolik, aby si toho divák všímal a tudíž ho to rušilo. Slovo "oblomovština" se prý jeden čas používalo pro jistý druh lidí, pro jejich životní styl, ale nevím, kdyby to už někdo za mého mládí vyslovil, tak by většina lidí nevěděla o čem to řečník mluví... A přece i nadále se podobné styly života mezi lidmi vyskytují. Tedy tak jak to bylo dříve, je nyní a bude i v budoucnu. proto stojí za to snažit se pochopit toto dílo. Je o člověku, o tom jaký může i být a jak může svůj život prožít!.... OBLOMOV, jak se dole u dalšího komentátora dovídám není NOVELA, nemá ten rozsah, je to román, ejho rozsah je 468 stran. Novela má obvykle kolem 100 - 150 stran. ()
Filmařsky podvratná první půlhodinka s divadelní režií, unylou kamerou, podivným záběrováním i choreografií, která by se dala označit snad až za amatérskou (výjimkou jsou flashbacky), skvěle odráží Oblomovu lenost a neschopnost seberealizace. Příjezdem Štolce začne Michalkov postupně naplňovat očekávání - uplatní rozmáchlejší výpravu, častější střihy, vymizí takřka všechny neduhy. Nesklouzává ale k rutině, i po zbytek filmu je jasně cítit režisérův osobitý rukopis, jež zpevňuje a podpírá zdlouhavou stopáž. A abych nezapomněl, Tabakov byl výborný! ()
Reklama